4 C 145/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 664,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 300 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplatit částku ve výši 4 364,93 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 473,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 862,51 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 573,90 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 012,52 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 8 664,93 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 24. 10. 2018 s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo]. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle zákona o spotřebitelském úvěru, když zhodnotila požadované a získané informace od žalovaného. Tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Uvedené informace pak byly zaznamenány do karty zákazníka. Nad to žalobkyně uvedla, že ze smlouvy plyne, že žalovaný prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku. Na základě výše uvedené smlouvy tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za zapůjčené peněžní prostředky celkový poplatek ve výši 4 617 Kč, který se skládá z úroku ve výši 799 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 2 410 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v 45 týdenních splátkách po 236 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 9. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 8. 2. 2019. Žalovaný uhradil do postoupení pohledávky celkem částku 1 700 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na postoupenou pohledávku ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak domáhá uhrazení dlužné jistiny ve výši 5 162,51 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 3 502,42 Kč, kapitalizovaného úroků ve výši 573,90Kč, kapitalizovaného zákonného úroků z prodlení ve výši 473,98 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn.

2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 21. 6. 2021, č.j. 4 C 145/2021-13, nechť soudu mj. uvede, jakým konkrétním způsobem splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, nechť soudu předloží konkrétní listiny, ze kterých úvěryschopnost posuzovala. Žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 1. 7. 2021 uvedla stejné skutečnosti jako v již podané žalobě, nad to soudu předložila zákaznickou kartu žalovaného, ve které uvedla potřebné informace o svých poměrech, a upozornila na existenci judikatury, podle které je dostatečné ověřit informace uváděné klientem pouze nahlédnutím do příslušných listin. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ani sama žalobkyně nedisponuje kopiemi dokladů žalovaného, neboť uvedené dokumenty předkládá žalovaný pouze při sjednávání a uzavírání smlouvy. Na základě uvedených skutečností tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a své stanovisko nezměnila ani ve svém následném písemném doplnění žaloby. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným (sama žalobkyně uvedla, že jinými důkazy nedisponuje). Soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a, odst. 2 o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není.

6. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

7. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] včetně podmínek soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 24. 10.2018 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se pak zavázal vrátit částku ve výši 6 000 Kč spolu s poplatkem v celkové výši 4 617 Kč, skládající se z úroku ve výši 799 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 2 410 Kč a z částky za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 1 408 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v 45 týdenních splátkách po 236 Kč, poslední splátka činila 233 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník (žalovaný) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku.

8. Z tabulky umoření bylo jištěno, že žalovaný na uvedenou zápůjčku uhradil celkem 1 700 Kč.

9. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný bydlí v nájmu. Má základní vzdělání a je svobodný. Dále je zde uvedeno, že žalovaný má jednu vyživovací povinnost a není vlastníkem automobilu. Pracuje jako pokladní s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 913 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši 5 400 Kč. Žalovaný není vlastníkem kreditní karty a nemá zápůjčku u jiné společnosti. Bankovního účet má zřízen. Dále je zde uvedeno, že informace byly ověřeny z pracovní smlouvy a z výplatních pásek.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, z podacího lístku ze dne 14. 2. 2020 a z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného, nechť ji uvedený dluh uhradí do 10 dní ode dne obdržení dopisu.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 1. 2021 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 6 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že ji sám žalovaný ve smlouvě potvrdil, že je schopen řádně a včas zápůjčku splatit. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je prodavaček s čistým měsíčním příjmem 17 913 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši 5 400 Kč. Žalovaný není vlastníkem kreditní karty a nemá zápůjčku u jiné společnosti. Bankovního účet má zřízen. Žije v nájemním bytě. Má jednu vyživovací povinnost. Žalovaný na výše uvedený dluh uhradil celkem 1 700 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 10 dní ode dne doručení výzvy.

13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 písm. b) výše uvedeného ustanovení poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

21. Podle 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

22. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 4 300 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu § 2 odst. 1 uvedeného zákona je za spotřebitelský úvěr považovaná i smlouva o zápůjčce) neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Zde je uvedeno, že žalovaný pracuje na plný úvazek s příjmem ve výši 17 913 Kč. Uvedené si právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit z výplatních pásek a pracovní smlouvy, nicméně tyto listiny žalobkyně soudu na výzvu nedoložila. Uvedla, že předmětnými listinami nedisponuje ani žalobkyně, ani právní předchůdkyně žalobkyně. Dále je v kartě uvedeno, že žalovaný má odhadované měsíční výdaje ve výši 5 400 Kč, není zde však uvedeno, za co konkrétně. Zda uvedená částka představuje náklady na bydlení či nikoliv. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bytě, není však patrno, v jaké výši platí nájemné. Taktéž je zde uvedeno, že má žalovaný jednu vyživovací povinnost, nicméně opět není patrno, jestli jsou v souvislosti s jeho vyživovací povinností hrazeny nějaké finanční prostředky. V zákaznické kartě je uveden výčet ověřovaných dokumentů, z těchto měla právní předchůdkyně žalobkyně vidět pouze pracovní smlouvu a výplatní pásky. K tomu soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně například nikterak nelustrovala žalovaného v registru dlužníků. Nad to soud podotýká, že poskytovatel úvěru má ve smyslu § 78 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty týkající se úvěryschopnosti klienta minimálně po dobu 5 let. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku ve výši 6 000 Kč na základě neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 10. 2018, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil částku ve výši 1 700 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 4 300 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 6 000 Kč a uhrazenou částkou 1 700 Kč). Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 4 300 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 25. 2. 2020 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020. V dopise pak žalobkyně stanovila 10 denní lhůtu k zaplacení, která uplynula dne 24. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu až 25. 2. 2020, v tuto dubu byl zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z dlužné částky. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

26. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do částky 4 364,93 Kč Kč spolu kapitalizovaným úrokem ve výši 573,90 Kč Kč, úrokem ve výši 29% ročně z částky 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení jako nedůvodnou, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv dalších částek jako jsou předmětné poplatky a již uhrazená část jistiny ve výši 4 364,93 Kč. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 473,98 Kč, zákonného úroku z ve výši 9,75 % ročně z částky 5 162,51 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 862,51 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, když byl žalovaný poprvé vyzván k vrácení částky ze strany žalobkyně až dopisem ze dne 20. 1. 2020. Proto sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., tak že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 68 %, když bylo úspěšná pouze částečně, a to co do požadované částky ve výši 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení (tj. ve výši 84%) a neúspěch co do částky 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 930 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od 26. 8. 2019 do 5. 2. 2021 (tj. 16 %). Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 189 Kč, celkem tak 1 489 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok pouze na 68 % z výše uvedené částky, žalobkyni pak náleží částka ve výši 1 012,52 Kč. Soud podotýká, že přiznal žalobkyni náh-radu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu s ohledem na to, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru, který je žalobkyní uplatňován opakovaně, jedná se o věc z neuhrazeného pojistného, tedy skutkově i právně obdobnou dalším žalobám podávaným žalobkyní u zdejšího soudu, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Třídenní lhůta k plnění byla rovněž stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok III. tohoto rozsudku).