4 C 2/2026

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa o zaplacení 10 580 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 400 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 8 180 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 400 Kč od 24. 4. 2024 do 28. 2. 2025 a\se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 180 Kč od 24. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 580 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 28. 2. 2023 smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč který měl žalovaný splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč v týdenních splátkách ve výši 303 Kč. Uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalovaného, kontrolu a platební historie žalovaného u žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle jeho čestného prohlášení a na základě odborných vědomostí z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 7 600 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a nesplatil celou dlužnou částku, žalobkyně se proto domáhá rovněž zákonného úroku z prodlení, který požaduje zaplatit od uplynutí lhůty ke splacení celého úvěru, tedy od 23. 4. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož se žalovaný k výzvě ve lhůtě nevyjádřil, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, vyplývá, že spolu účastníci měli dne 28. 2. 2023 uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně měla poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný měl zavázat splatit spolu s úrokem a se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč ve 60 týdenních splátkách ve výši 303 Kč.

6. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu ve společné domácnosti se dvěma nezaopatřenými dětmi, je zaměstnán na plný úvazek u zaměstnavatele , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČO , IČO, . Výši příjmu žalovaný uvedl jako 46 330 Kč měsíčně. Své zaměstnání a výši příjmu žalovaný doložil výplatní páskou, ze které vyplývá, že v měsíci lednu roku 2023 činil čistý příjem žalovaného 51 187 Kč a v měsíci prosinci roku 2022 činila čistá mzda žalovaného 42 953 Kč. Na straně výdajů žalovaný uvedl částku 9 461 Kč jako náklady na bydlení, 10 570 Kč jako životní minimum a 5 252 Kč jako nebankovní závazky.

7. Z přehledu splátek vyplývá, že žalovaný zaplatil žalobkyni na splátkách celkem částku 7 600 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 2. 2025 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 7 dnů od doručení upomínky. Dle podacího archu byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 18. 2. 2025.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 7 600 Kč.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. u.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 z. s. u. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně řádně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že provedla kontrolu žalovaného ve veřejných registrech a databázích a že vycházela z údajů poskytnutými žalovaným, které ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Ačkoliv lze dát žalobkyni za pravdu, že prokázala ověření příjmů žalovaného z výplatních pásek, to samé již nelze konstatovat o prověření stránky výdajové, když v tomto směru žalobkyně nijak nedoložila, že by měla k dispozici např. výpisy z bankovního účtu žalovaného, či zda a s jakým výsledkem provedla lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech. Stejně tak osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, výdaje apod., nebyly nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by jakýmkoli způsobem výdaje žalovaného zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na jejichž základě by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Bez důsledného prověření skutečných podstatných výdajů žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. u.

15. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť má za to, že ustanovení § 86 a 87 z. s. u. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

16. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a že žalovaný jí uhradil částku 7 600 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu 2 400 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 2 400 Kč, a proto jí co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku), a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (výrok II). Výzva k úhradě dlužné částky byla žalovanému doručena až předžalobní výzvou ze dne 18. 2. 2025 (doručenou ve smyslu ustanovení § 573 o. z. dne 21. 2. 2025) v níž byla žalovanému stanovena lhůta k plnění v délce 7 dnů, která uplynula dne 28. 2. 2025. Ode dne následujícího je pak žalovaný v prodlení i s úhradou bezdůvodného obohacení a od tohoto dne soud přiznal žalobkyni i úrok z prodlení, a to ve výši stanovené v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 SbLhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci z převážné části úspěšný (žalobkyně byla úspěšná co do úspěch 22,85%, neúspěšná co do 77,15 %), a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.