4 C 204/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 24 214,17 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 24 214,17 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 710,69 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 034,42 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 463,05 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 819,35 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 214,17 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 22. 6. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 1 925 Kč, a dále poplatky za plnění a služby v celkové výši 15 259 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu čerpaného úvěru, úroku a poplatků se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, nejpozději do 22. 8. 2022. Úvěruschopnost žalovaného posoudila právní předchůdkyně žalobkyně na základě informací získaných od žalovaného, z doložených výplatních pásek, výpisu z účtu a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když na svůj dluh uhradil přede dnem 22. 8. 2022 částku celkem 10 456 Kč a dále do 30. 11. 2023 uhradil celkem částku 11 771 Kč. Celkem tak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 22 227 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 8 463,05 Kč, na dlužném úroku 356,30 Kč a na dlužných poplatcích celkem 28 364,66 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný následně již ničeho neuhradil, se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady rovněž úroků z prodlení a nadále běžících úroků smluvních. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ke dni 25. 3. 2025, o čemž byl žalovaný informován dopisem. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky řízení, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož se účastníci k výzvě ve lhůtě nevyjádřili, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že tato měla být uzavřena dne 22. 6. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se měl zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč, a to ve formě 14 měsíčních splátek ve výši 2 656 Kč. Smlouva obsahuje prohlášení žalovaného, že peněžní prostředky převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy.

6. V žádosti o úvěr ze dne 21. 6. 2021 žalovaný uvedl, že je zaměstnán od 1. 8. 2016 a jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 17 543 Kč. Výdaje uvedl žalovaný ve výši 1 000 Kč na bydlení a energie, 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 2 000 Kč na splátky stávajících půjček. Žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů.

7. Dle pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2016 byl žalovaný od 1. 8. 2016 zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele , právnická osoba, ., sídlem , adresa, .

8. Z detailů plateb ze dne 10. 5. 2021, 12. 4. 2021 a 3. 3. 2021 vyplývá, že žalovanému byla v uvedených měsících zaměstnavatelem vyplacena mzda ve výši 17 422 Kč, 17 658 Kč a 17 550 Kč.

9. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně na splátkách v období od 23. 6. 2021 do 30. 11. 2023 celkem 22 227 Kč.

10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny a oznámení o postoupení pohledávky má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 25. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 2. 4. 2025.

11. Z předžalobní upomínky ze dne 17. 7. 2025 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 22 227 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. u.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. u. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud dále vycházel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně argumentovala tím, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že ověřila závazky žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací a dále vycházela z údajů poskytnutými žalovaným, které ověřila z výplatních pásek a výpisu z bankovního účtu. Ačkoliv lze dát žalobkyni zapravdu, že prokázala ověření příjmů žalovaného z pracovní smlouvy a výplatních pásek, to samé již nelze konstatovat o prověření stránky výdajové, když v tomto směru žalobkyně nijak nedoložila, že by její právní předchůdkyně měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, či zda a s jakým výsledkem provedla lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech. Stejně tak osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, výdaje apod., nebyly nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem výdaje žalovaného zkoumala a ověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na jejichž základě by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Bez důsledného prověření skutečných podstatných výdajů žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Soud tak má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. u.

19. K absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť má za to, že ustanovení § 86 a 87 z. s. u. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

20. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného bohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., když předmětná pohledávka byla z právní předchůdkyně žalobkyně postoupena ve smyslu § 1889 a násl. o.z. na žalobkyni. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč a že žalovaný jí uhradil částku 22 227 Kč, tedy částku vyšší, k žádnému bezdůvodnému obohacení v dané věci nedošlo a proto soud žalobu zamítl (výrok I.).

21. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, a měl by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení mu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.