4 C 213/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 21 224,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 600 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplatit částku ve výši 14 624,28 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 924,47 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 004,37 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 273,17 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 647,85 Kč, úrokem ve výši 20,50 % ročně z částky 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 21 224,28 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 14. 12. 2015 s žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ první smlouva“). Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr dle zákona o spotřebitelském úvěru, když zhodnotila požadované a získané informace od žalované. Ta byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Uvedené informace pak byly zaznamenány do karty zákazníka. Nad to žalobkyně uvedla, že ze smlouvy plyne, že žalovaná prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopna splácet předmětnou zápůjčku. Na základě výše uvedené smlouvy tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za zapůjčené peněžní prostředky poplatek ve výši 23 409 Kč, a to v podobě součtu kapitalizovaných úroků za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 686 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně, odměn za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5 754 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 969 Kč. Žalovaná se veškeré výše uvedené částky zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 857 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 2. 2017. Žalovaná celkem uhradila na dlužnou částku 43 754 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 26. 5. 2018 s žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ druhá smlouva“). Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr dle zákona o spotřebitelském úvěru, když zhodnotila požadované a získané informace od žalované. Ta byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Uvedené informace pak byly zaznamenány do karty zákazníka. Nad to žalobkyně uvedla, že ze smlouvy plyne, že žalovaná prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopna splácet předmětnou zápůjčku. Na základě výše uvedené smlouvy tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za poskytnuté peněžní prostředky poplatek ve výši 7 360 Kč, a to v podobě součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 331 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměn za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 683 Kč, poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Žalovaná se veškeré výše uvedené částky zavázala uhradit v 45 týdenních splátkách po 386 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 4. 2019. Žalovaná na dlužnou částku uhradila celkem 3 400 Kč. Následně došlo k postoupení shora uvedených pohledávek z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Uvedená skutečnost byla žalované oznámena dopisem. Žalovaná na shora uvedený dluh ničeho po postoupení pohledávky neuhradila, a to ani po předžalobní upomínce.

2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 22. 7. 2021, č.j. 4 C 213/2021-16, nechť soudu mj. uvede, jakým konkrétním způsobem splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, nechť soudu předloží konkrétní listiny, ze kterých úvěruschopnost posuzovala a zejména, aby doložila zákaznické karty, na které odkazuje v žalobě a další listiny jako je pracovní smlouva, nájemní smlouva a jiné. Žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2021 uvedla stejné skutečnosti jako v již podané žalobě, že do zákaznické karty byly zaznamenány poskytnuté informace o rodinných, majetkových a pracovních poměrech žalované, přičemž byly ověřeny doklady žalované. Nad to uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovanou v insolvenčním rejstříku. Na základě uvedených skutečností tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná. Žalobkyně zaslala soudu dne 13. 8. 2021 další doplnění žaloby, ve kterém uvedla, že zákaznická karta ke smlouvě [číslo] nebyla právní předchůdkyní žalobkyně dohledána. Nicméně uvedla, že dokládá zákaznickou kartu ke smlouvě [číslo] tato zákaznická karta však soudu doručena nebyla.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu. Žalovaná na výzvu soudu žádným způsobem nereagovala. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným. Soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a, odst. 2 o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není.

6. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

7. Z první smlouvy včetně podmínek soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 14. 12. 2015 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za půjčené peněžní prostředky poplatek ve výši 23 409 Kč, a to v podobě součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 686 Kč, úrokovou sazbou ve výši 20,50 % ročně, odměn za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5 754 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 969 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník (žalovaná) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou půjčku.

8. Z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná na zápůjčku ve výši 28 000 Kč uhradila celkem 43 754 Kč.

9. Z druhé smlouvy včetně podmínek soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 26. 5. 2018 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se dále zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za půjčené peněžní prostředky poplatek ve výši 7 360 Kč, a to v podobě součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 331 Kč, úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměn za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 683 Kč, poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 346 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník (žalovaná) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou půjčku.

10. Z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná na zápůjčku ve výši 10 000 Kč uhradila celkem 3 400 Kč.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, z podacího lístku a z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně žalobkyně vyzvala žalovanou, nechť ji uvedený dluh uhradí do 10 dní ode dne obdržení dopisu.

12. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 1. 2021 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byla žalovaná předžalobně upomenuta.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce [číslo] („ první smlouva“ a„ druhá smlouva“), na základě kterých právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku v celkové výši 28 000 Kč a 10 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv posuzovala úvěruschopnost žalované, a to tak, že ji sama žalovaná ve smlouvách potvrdila, že je schopna řádně a včas zápůjčky splatit. Na dluh z první smlouvy žalovaná uhradila celkem 43 754 Kč a na dluh z druhé smlouvy uhradila celkem 3 400 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně byla vyzvána k úhradě dlužné částky, a to do 10 dní ode dne doručení výzvy. Žalovaná byla upomenuta i předžalobně, ničeho však neuhradila.

14. Při právním posouzení soud vycházel z § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1 zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění do 30. 11. 2016, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

19. Podle § 9 odst. 1 zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Podle § 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne věřitel spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze [číslo] k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takové smlouvy. Všechny informace musí být stejně výrazné. Jiné informace než uvedené v příloze [číslo] k tomuto zákonu poskytne věřitel v samostatném dokumentu. Poskytnutím informací způsobem uvedeným v odstavci 2 věřitel splnil informační povinnost podle zákona upravujícího smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku.

21. Podle § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

25. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 26. Podle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba ohledně nároku z první smlouvy, která byla uzavřena dne 14. 12. 2015, a z tohoto důvodu byla při právním posouzení aplikována ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění do 30. 11. 2016 (tj. nárok na zaplacení částky ve výši 7 665 Kč spolu s kapitalizovaného úroku ve výši 3 273,17 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 647,85 Kč, úroku ve výši 20,50 % ročně z částky 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení), není uplatněna po právu, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu § 1 uvedeného zákona je za spotřebitelský úvěr považovaná i smlouva o zápůjčce) neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že by bonitu žalované vůbec zkoumala. Ve svém podání odkazovala na zákaznickou kartu, nicméně tuto na výzvu soudu vůbec nepředložila, ač sama uvedla, že ji soudu zašle. Soud tedy vycházel pouze ze smlouvy, ve které sama žalovaná uvedla, že je schopna úvěr splácat. Nad to právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovanou v insolvenčním rejstříku. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalované ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve smyslu § 22 spotřebitelského zákona je pak na žalobkyni, aby prokázala, že svoji zákonnou povinnost splnila, avšak tak neučinila. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba ohledně nároku z druhé smlouvy, která byla uzavřena dne 26. 5. 2018, a z tohoto důvodu byla při právním posouzení aplikována ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (tj. nárok na zaplacení částky ve výši 13 569,28 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 924,47 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 004,37 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení), je uplatněna po právu, pouze co do částky 6 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu § 2 odst. 1 uvedeného zákona je za spotřebitelský úvěr považovaná i smlouva o půjčce) neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů žalované, které uvedla v zákaznické kartě, nicméně tuto soudu nepředložila, ač ji k tomu soud vyzval. Soud tedy vycházel pouze ze smlouvy, ve které sama žalovaná uvedla, že je schopna úvěr splácat. Nad to právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovanou v insolvenčním rejstříku. K tomu soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně například netvrdila, ani neprokázala, že by žalovanou lustrovala v registru dlužníků, ač ji zákon ukládá povinnost zkoumat nejenom příjmy a výdaje žalované, ale i její platební morálku. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. Za situace, kdy je smlouva o zápůjčce neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že ohledně druhé smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 26. 5. 2018 v hotovosti částku 10 000 Kč, na kterou žalovaná uhradila celkem částku 3 400 Kč. Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni částku ve výši 6 600 Kč. Co se týká prvé smlouvy, soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 28 000 Kč, nicméně ji vrátila částku vyšší, a to 43 754 Kč. Proto z této prvé smlouvy nemá žalobkyně nárok na vrácení žádné částky (viz odůvodnění pod bodem 33 rozsudku). Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalované částku ve výši 6 600 Kč, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 6 600 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to od 25. 2. 2020 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalované odeslán dne 14. 2. 2020. V dopise pak žalobkyně stanovila 10 denní lhůtu k zaplacení, která uplynula dne 24. 2. 2020. Žalovaná se proto dostala do prodlení se zaplacením dluhu až 25. 2. 2020, v tuto dubu byl zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

33. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smluv o zápůjčce, soud zamítl žalobu co do částky 14 624,28 Kč, když požadovaná jistina (bezdůvodné obohacení) byla ze strany žalované u první smlouvy přeplacena a u druhé smlouvy byla částečně uhrazena. S ohledem na shora uvedené soud zamítl žalobu i ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu obchodních poplatků a k nim požadovaného úroku z prodlení a úroku (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 6 600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 600 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení (tj. úspěch ve výši 31,1 %) a neúspěšná co do částky ve výši 14 624,28 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 924,47 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 004,37 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 266,44 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 3 273,17 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 647,85 Kč, úroku ve výši 20,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5 332,10 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení (tj. neúspěch ve výši 68,9 %), žalovaná by tak měla nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 37,80 %, avšak žalované žádné náklady řízení nevznikly a proto soud rozhodl, tak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).