4 C 248/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 44 283,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 396 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 396 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, částky 5 887,50 Kč a úroku ve výši 100,48 % p. a. z částky 30 000 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 868 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 641 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 44 283,50 Kč s příslušenstvím, představovaným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela se žalovaným dne 14. 2. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 14. 2. 2020, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s nominální úrokovou sazbou 100,48 % ročně, a to v 36 měsíčních splátkách po 2 659 Kč, počínaje měsícem březen 2020. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Dále žalobkyně uvedla, že ověřila schopnost žalovaného splácet úvěr ověřením jeho předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 17. 5. 2020, neboť žalovaný neuhradil žádnou splátku. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 37 497,79 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 30 000 Kč a dlužný obchodní úrok do zesplatnění ve výši 7 497,79 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 1 po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 400 Kč, sestávající z částky 2 x 200 Kč za každou splátku č. 1 a 2, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 37 497,79 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 v kapitalizované výši 5 887,50 Kč a obchodního úroku ve výši 100,48 % ročně z částky 30 000 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 868 Kč. Žalobkyně požadovala uhradit i zákonný úrok z prodlení běžící od 1. 11. 2020 do zaplacení z částky 38 396 Kč (tj. z jistiny, obchodního úroku naběhlého do dne zesplatnění, smluvní pokuty a nákladů spojených s upomínáním). Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni nereagoval, a proto se obrátila na soud.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 20. 4. 2020. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru soud zjistil, že uvedený návrh podepsal žalovaný dne 14. 2. 2020 a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku ve výši 95 724 Kč v 36 měsíčních splátkách po 2 659 Kč. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 14. 2. 2020. Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 17. 2. 2020 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení ze dne 17. 2. 2020 a dodejka s potvrzením přijetí zásilky žalovaným ze dne 18. 2. 2020). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz Předsmluvní formulář ze dne 14. 2. 2020 včetně Prohlášení klienta – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru). Podle čl. 6 smlouvy byly pro případ prodlení žalovaného sjednány smluvní pokuty.

6. Z listiny Hodnocení klienta, má soud za prokázané, že žalovaný podepsal vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání 18 300 Kč měsíčně, s tím, že jde o smlouvu na dobu neurčitou, a dále výdaje na živobytí žalovaného ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životní minimum), náklady na bydlení – družstevní 1 400 Kč, tedy celkové výdaje 4 810 Kč, když mu při uvedených příjmech a výdajích mělo zbývat 13 490 Kč měsíčně. Z formuláře vyplývá, že žalovaný nemá žít s dalšími členy domácnosti, nemá žádné spoření, jiné úvěry, výdaje na dopravu, výdaje na záliby apod. Rodinný stav je uveden svobodný.

7. Z výpisu transakcí za den 9. 1. 2020 a den 7. 2. 2020 na účtu žalovaného, vyplývá, že žalovaný ke dni 9. 1. 2020 obdržel výplatu ve výši 18 042 Kč a ke dni obdržel výplatu ve výši 18 636 Kč.

8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 13. 2. 2020 a z ověření v nebankovním registru klientských informaci (NRKI) ze dne 29. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích.

9. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 14. 2. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, a to na účet shodný s účtem, na nějž byla poukazována mzda žalovaného.

10. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, včetně záznamů o provedených platbách žalovaného, a že neeviduje žádnou úhradu žalovaného na úvěrovou smlouvu.

11. Z výzvy k zaplacení ze dne 14. 4. 2020 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvu s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

12. Z oznámení ze dne 17. 5. 2020 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovaného a vyzvala ho k úhradě částky ve výši 38 396 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalovanému.

13. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 3. 2021 ve spojení s podacím archem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu.

14. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, zejména vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek a úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, neboť tyto důkazy s ohledem na zjištěný skutkový stav považoval za nadbytečné.

15. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 14. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla na účet spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši úrokové sazby 100,48 % ročně splácet v 36 měsíčních splátkách po 2 659 Kč, splatných vždy ke 12. dni každého kalendářního měsíce, počínaje březnem 2020. Žalovaný nezaplatil podle tvrzení žalobkyně ničeho. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil řádně a včas 1. splátku splatnou podle smlouvy dne 12. 3. 2020 a dále 2. splátku splatnou dne 12. 4. 2020, byl žalobkyní upomínán s poučením, že podle čl. 6 smlouvy v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 65 dnů dochází tímto dnem bez dalšího (automaticky) k zesplatnění celého úvěru. Podle žalobkyně tak mělo dojít k zesplatnění ke dni 17. 5. 2020. Výzva k zaplacení celého úvěru byla realizována dopisem ze dne 17. 5. 2020, podle kterého měl žalovaný uhradit zbývající dlužnou jistinu úvěru ve výši 38 396 Kč a dále přirostlý úrok a smluvní pokuty do 10-ti dnů od odeslání.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v části 30 000 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] uzavřené mezi účastníky.

27. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně prověřila příjmovou stránku domácnosti žalovaného. Pokud jde o výdaje, spokojila se již pouze s tvrzeními uvedenými v Hodnocení klienta podepsanými žalovaným (přičemž z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jakým způsobem a kým byl formulář – Hodnocení klienta – vyplněn). Výši výdajů jeho domácnosti si žalobkyně žádným způsoben neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení uvedené žalovaným činily pouze 1 400 Kč měsíčně, ač měl bydlet v družstevním bydlení, což zcela neodpovídá současným poměrům. I pokud by nájemné činilo 1 400 Kč, musel by žalovaný vedle samotného nájemného hradit náklady spojené s elektřinou, topením, vodou, odpadem apod. Z uvedeného je zjevné, že i při základní opatrnosti muselo být žalobkyni zřejmé, že výdaje na bydlení velmi pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, a že je tak povinna ověřit pravdivost takového údaje. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotného žalovaného. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalovaného podrobila kritickému posouzení. Životní minimum není částka, s níž by bylo možné dlouhodobě vystačit, i pokud by stačila na jídlo, nelze předpokládat, že by žalovaný v následujících 3 letech nepotřeboval žádné výdaje na ošacení, léky, na kulturu, sport, zábavu. Jaké prostředky vynakládá na telefon či internet rovněž nebylo zjišťováno (existence telefonu žalovaného a jeho přístup na internet vyplývá ze samotných osobních údajů žalovaného uvedených na smlouvě, na níž uvádí svůj telefon i emailovou adresu). Rovněž, i když žalobkyně znala místo výkonu práce žalovaného, nelze se spokojit s informací, že žalovaný nevynakládá žádné prostředky na svoji dopravu do práce. Lze tak uzavřít, že částka 4 810 Kč měsíčně určená na veškerou spotřebu žalovaného, včetně nákladů na bydlení, je nereálná.

28. Za této situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje (např. i tím že by si vyžádala výpisy z účtu žalovaného za celé měsíce - nikoliv pouze částečný výpis jako doklad o výplatě mzdy na účet, doložením inkasa, nákladů na bydlení) a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin - Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo, a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

29. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány ani ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

30. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru ze dne 14. 2. 2020 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

31. Pokud jde o argumentaci žalobkyně vztahující se k výkladu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného může zakládat pouze neplatnost relativní, která musí být žalovaným aktivně v řízení namítnuta, soud uvádí následující. Žalobkyni je z řízení, která vede s různými dlužníky, známa poměrně rozsáhlá judikatura ústavního soudu, převzatá i soudem nejvyšším a následně soudy obecnými, podle níž je nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr sankcionováno právě a jen absolutní neplatností celé úvěrové smlouvy např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/18 (jež se týkalo přímo žalobkyně), jehož závěry dopadají i na výklad ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 1. 12. 2016, neboť na jeho východiscích se nic nezměnilo, jak ostatně konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

32. Soud dále výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, který uzavřel, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

33. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěn již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

34. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného bohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.. Soud má za prokázané, že žalobkyně odeslala žalovanému dne 14. 2. 2020 částku 30 000 Kč, a to na účet, na nějž byla žalovanému vyplácena mzda, a kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni na její výzvu. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vrácení částky (neboť doložila pouze oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 17. 5. 2020, nikoliv však, že by tato výzva byla doručena či alespoň prokazatelně odeslána žalovanému). Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradil, je nárok žalobkyně v rozsahu částky 30 000 Kč oprávněný. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to ve výši požadované žalobkyní, která neodporuje zákonné výši úroku z prodlení stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

35. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (neúspěšná byla co do částky 14 283,50 Kč) nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 3 641 Kč Náklady žalobkyně v plné výši se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 2 215 Kč a dále z odměny advokáta dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 44 284,29 Kč, sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jednoho úkonu právní služby po podání návrhu ve věci (účast na jednání soudu dne 14.6.2022) á 2 900 Kč a jedné paušální náhrady po 300 Kč dle 11 odst. 1 písm. g) za použití § 7 bod 5, § 13 odst. 3 a.t. a náhrady jeho cestovních výdajů ve výši zaokrouhleně celkem 1 049 Kč (za cestu k jednání soudu osobním automobilem Kia Sportage, reg.zn. [anonymizována dvě slova] s průměrnou spotřebou 6, 9/100 km, na trase [obec] [obec] a zpět v délce celkem 135 km za obě cesty, při vyhláškové ceně benzínu 95 oktanů 44,50 Kč a pevné sazbě základní náhrady 4,70 Kč km), podle ustanovení § 13 odst. 1,4 advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 157 odst. 3, odst. 4, písm. b) a § 189 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zde za použití § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. MPSV ČR č. 511/2021 Sb., náhrady za promeškaný čas za uvedenou cestu k jednání soudu a zpět v délce celkem 6 i započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, dle § 14 odst. 1,3 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 649 Kč ve výši zaokrouhleně 1 396 Kč, dle § 137 odst. 3 o.s.ř., která patří k nákladům řízení, když zástupkyně žalobkyně je registrována jako plátce daně. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 44 283,50 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 30 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 32,26 %, od jejího„ úspěchu“ ve výši 67,75%. Žalovaný, který ve sporu převážně neuspěl, je tak povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 35,49 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 10 260 Kč představující celkové náklady řízení, částku 3 641 Kč, přičemž její zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).