4 C 30/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11 389 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 4 389 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 800 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 000 Kč od 3. 3. 2023 do 4. 5. 2023, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 516,16 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky ve výši 11 389 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 27. 10. 2022 formou prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalované č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaná se ve smlouvě zavázala žalobkyni poskytnutý úvěr splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 26. dni v měsíci. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru, v důsledku čehož žalobkyně úvěr ke dni 1. 3. 2023 zesplatnila. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně tak požaduje uhrazení dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % ročně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 2 800 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 800 Kč od 2. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, až do zaplacení. Dále žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 1 589 Kč, když tato byla sjednána v úvěrové smlouvě pro případ prodlení žalované se splácením úvěru. Smluvní pokuta je pak počítána z jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení, tj. 2. 3. 2023, do odeslání předžalobní výzvy, tj. do 15. 10. 2023.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v podané žalobě a žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na jejichž základě dospěl k závěru o skutkovém stavu věci:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 10. 2022, z rodného listu žalované a z občanského průkazu žalované bylo soudem zjištěno, že smlouva byla uzavřena formou prostředků komunikace na dálku. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala v případě uzavření smlouvy poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. Žalovaná se pro případ uzavření smlouvy zavázala poskytnutý úvěr splácet tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti Jistinu se žalovaná zavázala splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy, a to vždy na bankovní účet žalobkyně.

6. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. , číslo, bylo soudem zjištěno, že žalovaná je svobodná, bydlí ve vlastním bytě bez hypotéky, má základní vzdělání, je zaměstnaná u společnosti , právnická osoba, na pozici výroba pořadačů s měsíčním příjmem 30 949 Kč. Její výdaje pak činní 3 500 Kč měsíčně.

7. Z listin potvrzení o provedené platbě ze dne 27. 10. 2022 bylo zjištěno, že dne 27. 10. 2022 byla z bankovního účtu č. , č. účtu, zaslána na účet žalobkyně částka ve výši 0,01 Kč. Následně žalobkyně zaslala na výše uvedený bankovní účet částku ve výši 7 000 Kč. Ze sdělení , banka, . bylo soudem zjištěno, že bankovní účet číslo , č. účtu, patří žalované.

8. Z výpisu z účtu žalované za období od 1. 7. 2022 do 31. 7. 2022 vyplývá, že celkové příjmy za tento měsíc činily 137 348 Kč s tím, že 100 000 Kč bylo poskytnuto na základě úvěru od společnosti , právnická osoba, ., částka ve výši cca 33 000 Kč byla uhrazena společností , právnická osoba, (zaměstnavatel žalované), výdaje pak činily za tento měsíc částku 127 262 Kč. Za období od 1. 8. 2022 do 31. 8. 2022 činily celkové příjmy 134 804 Kč s tím, že od společnosti , právnická osoba, . žalovaná získala částku ve výši 101 000 Kč a od společnosti , právnická osoba, (zaměstnavatel žalované) získala částku ve výši cca 29 400 Kč, výdaje za toto období pak činily částku 134 946,87 Kč. Za období od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2022 činily celkové příjmy žalované částku 76 317 Kč s tím, že 30 000 Kč bylo poskytnuto od společnosti , právnická osoba, , 1 670 Kč bylo poskytnuto od společnsoti , právnická osoba, ., dále částka 30 300 Kč byla uhrazena společností , právnická osoba, a 10 000 Kč od Úřadu práce – Krajská pobočka , adresa, . Výdaje pak činily částku ve výši 84 628 Kč.

9. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 26. 2. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná byla o zesplatnění úvěru informována. Současně byla žalovaná vyzvána, nechť uhradí dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předmětné výzvy.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 15. 10. 2023 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána ke splnění své povinnosti.

11. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dále se má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 573 o.z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 7 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě bylo zjištěno, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěryschopnost žalované. Z předložených výpisů z účtu žalované sice plyne, že její měsíční zůstatky jsou kladné, dosahují i 10 000 Kč měsíčně, avšak jen díky načerpaným úvěrům, které dosahovaly v každém z měsíců červenec a srpen částku 100 000 Kč a v měsíci září 80 000 Kč. Kdyby žalované tyto úvěry poskytnuty nebyly, její výdaje by byly až trojnásobné oproti jejím příjmům. Jen z těchto výpisů je patrné, že žalovaná není schopna úvěr splácet. Nad to soud podotýká, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalobkyně stran jejích nákladů na bydlení, tedy, že by si ověřila, že žalobkyně vlastní nemovitost a jaké jsou s tím spojené náklady.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o.z. neplatná.

27. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně na žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 7 000 Kč, na kterou ze strany žalované nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 7 000 Kč, které jí bylo přiznáno společně se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 3. 2023 (když dlužná částka měla být uhrazena do 3 dnů ode dne doručení dokumentu zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 26. 2. 2023, soud vycházel z ustanovení § 573 o.z., že tato výzva byla doručena žalované 3 den, tj. 1. 3. 2024, dlužná částka měla být uhrazena do 4. 3. 2024, v prodlení se tak žalovaná ocitla následující den, tj. 5. 3. 2024) do zaplacení. (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

28. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do zbývající částky spolu s příslušenstvím jako nedůvodnou, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv na úhradu dalších částek jako je smluvní úrok z prodlení či smluvní pokuta. Soud částečně zamítl i nárok na zákonný úrok z prodlení (viz odůvodnění rozsudku bod 27). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem II. tohoto rozsudku.

29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 516,16 Kč. Náklady žalobkyně v plné výši se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a dále z odměny advokáta podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 252 Kč, tj. celkem 2 252 Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 11 389 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 7 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 38,54 %, od jejího „úspěchu“ ve výši 61,46 %. Žalovaná, který ve sporu převážně neuspěla, je tak povinna zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 22,92 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 2 252 Kč, částku 516,16 Kč, přičemž její zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).