4 C 51/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 857,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku ve výši 8 772 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 772 Kč za období od 20. 2. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba se co do požadované částky ve výši 8 085,99 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 327,20 Kč od 18. 7. 2019 do 19. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 555, 20 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 16 857,99 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovaným dne 17. 5. 2018 smlouvu o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem. tj. v celkové částce 18 186 Kč, a to ve 14 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná dne 17. 7. 2019. Právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr dne 17. 5. 2018, což žalovaný potvrdil podpisem úvěrové smlouvy. Žalovaný však nesplnil svůj závazek řádně a včas a ocitl se v prodlení. Následně došlo k postoupení předmětné pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalovaného, a to na základě smlouvy o postoupení ze dne 11. 12. 2019. Vzhledem k prodlení žalovaného má žalobkyně kromě dlužné jistiny nárok na zákonný úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné částky od 18 7. 2019 do zaplacení. Žalovaná částka je pak tvořena neuhrazenou jistinou ve výši 9 327,20 Kč, neuhrazený úrok z úvěru ve výši 834,99 Kč, neuhrazený poplatek za neuhrazený poplatek za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 4 171,39 Kč, neuhrazený poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 855,86 Kč a neuhrazený inkasní poplatek za hotovostní výběr splátek, který žalobce uplatňuje ve výši 1 668,55 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že posuzovala schopnost žalovaného splácet předmětnou zápůjčku podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, a to dle kritérií: maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky, žádné zahájené exekuční řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů, a negativní lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Při posuzování úvěruschopnosti byla osoba žalovaná povinna vyplnit pravdivě veškeré výdaje, tedy včetně splátek úvěrů. Na základě těchto postupů dospěl původní věřitel k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Tento závěr nijak žalovaný nevyvrátil. Žalovaný ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn.

2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 14. 6. 2021, č.j. 4 C 51/2021-13, nechť soudu mj. uvede, jakým konkrétním způsobem splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a nechť soudu předloží konkrétní důkazy, ze kterých zkoumala úvěryschopnost žalovaného, například pracovní smlouva, výplatní pásky atd. Žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 25. 6. 2021 uvedla stejné skutečnosti jako v již podané žalobě, nad to soudu uvedla, že žalovaný celkem uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 1 328 Kč. Dále uvedla, že nemá k dispozici žádné další listinné důkazy. Taktéž uvedla pro případ, že by soud dospěl k názoru, že nebyla splněna povinnost prověřit úvěryschopnost žalované, nechť je žalobkyni přiznán nárok jakožto bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož se žalovaný k výzvě ve lhůtě nevyjádřil, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ujednání o zpracování osobních údajů soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 17. 5. 2018 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se pak zavázal vrátit částku ve výši 10 000 Kč spolu s poplatkem v celkové výši 8 186 Kč, skládající se z úroku v celkové výši 963 Kč, úplaty za poskytnutý úvěr ve výši 4 500 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 923 Kč a za inkaso ve výši 1 800 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit ve 14. měsíčních splátkách po 1 299 Kč. V článku 13 podmínek smlouvy je uvedeno, že zákazník (žalovaný) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku.

7. Z žádosti o úvěr ze dne 17. 5. 2018 bylo soudem zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že je zaměstnaný od 1. 10. 2014 u zaměstnavatele [právnická osoba] s příjmem ve výši 17 176 Kč. Jeho výdaje pak činí 4 410 Kč měsíčně na bydlení a 2 866 Kč na stávající splátky půjček. V kolonce náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady pak není uvedeno ničeho. Žalovaný dále prohlásil, že nemá sjednaný rezidenční úvěr. Bydlí s přítelkyní u svých rodičů. Nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný má středoškolské vzdělání. Uvedené skutečnosti pak byly ověřeny z výplatní pásky a pracovní smlouvy.

8. Z platební bilance bylo jištěno, že žalovaný na uvedenou zápůjčku uhradil celkem 1 328 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020, z potvrzení o expedici obyčejných zásilek ze dne 13. 2. 2020 bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 2. 2020, který byl odeslán dne 13. 2. 2020. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného, nechť ji uvedený dluh uhradí (bez stanovení lhůty k plnění).

10. Z předžalobní upomínky ze dne 26. 2. 2020 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dne 17. 5. 2018, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí úvěru, ve které uvedl svůj měsíční příjem ve výši 17 176 Kč s tím, že pracuje u [právnická osoba] a.s. od 1. 10. 2014. Má středoškolské vzdělání. Žije u svých rodičů, kterým hradí za bydlení částku ve výši 4 410 Kč měsíčně. Dále hradí splátky jiného úvěru ve výši 2 866 Kč měsíčně. Co týká nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady žalovaný neuvedl ničeho. Má přítelkyni a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný na výše uvedený dluh uhradil celkem 1 328 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 6. 2. 2020, který byl odeslán dne 13. 2. 2020. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky bez lhůty k plnění.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Podle odst. 2 § 1958 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1959 písm. e) o. z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

17. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 8 772 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Zde je uvedeno, že žalovaný má měsíční příjem ve výši 17 176 Kč s tím, že pracuje u [právnická osoba] a.s. od 1. 10. 2014. Má středoškolské vzdělání. Žije u svých rodičů, kterým hradí za bydlení částku ve výši 4 410 Kč měsíčně. Dále hradí splátky jiného úvěru ve výši 2 866 Kč měsíčně. Má přítelkyni a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný na výše uvedený dluh uhradil celkem 1 328 Kč. Co týká nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady žalovaný neuvedl ničeho. Je však patrné, že žalovaný nějaké náklady tohoto typy musí, každý se musí stravovat, taktéž využívá různé dopravní prostředky k přepravě za zaměstnáním, v současné době je taktéž běžné vlastnit mobilní telefon a s tím mít spojené náklady. Uvedené skutečnosti si právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit z pracovní smlouvy a výplatních pásek, nicméně tyto žalobkyně soudu na jeho výzvu nedoložila. [jméno] uvedla, že žádné další důkazy než již soudu předložené, nemá. Nad to soud podotýká, že právní předchůdkyně žalovaného nelustrovala například v žádné registru dlužníků. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, když je zcela očividné, že měsíční náklady žalovaného musí být daleko vyšší, než je uvedeno v žádosti o úvěr.

23. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěryschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku ve výši 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru ze dne 17. 5. 2018, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalobkyně uvedla, že ze strany žalovaného byla uhrazena částka ve výši 1 328 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 8 772 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 10 000 Kč a uhrazenou částkou 1 328 Kč). Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 8 772 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 20. 2. 2020 do zaplacení podle ust. § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 18. 7. 2019 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 6. 2. 2020, který byl odeslán dne 13. 2. 2020. V dopise pak žalobkyně nestanovila žalovanému žádnou lhůtu k zaplacení dlužné částky. V souladu s § 1959 písm. e) o. z. mělo být žalovaným plněno do 5 dní ode dne vyzvání. Žalovaný se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu až 19. 2. 2020. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

26. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do částky 8 085,99 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 327,20 Kč od 18. 7. 2019 do 19. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 555,20 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení jako nedůvodnou, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv dalších částek jako jsou předmětné poplatky. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaného úrokem prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 327,20 Kč od 18. 7. 2019 do 19. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 555,20 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení, když byl žalovaný poprvé vyzván k vrácení částky ze strany žalobkyně až dopisem ze dne 6. 2. 2020 (viz odůvodnění pod bodem 25 tohoto rozsudku). Proto sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, když by sice žalobkyně měla právo na náhradu 4 % svých nákladů, když byla úspěšná pouze v částce výši 8 772 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 772 Kč za období od 20. 2. 2020 do zaplacení, tj. úspěch ve výši 52 %, a neúspěšná co do částky 8 085,99 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 327,20 Kč od 18. 7. 2019 do 19. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 555, 20 Kč od 20. 2. 2020 do zaplacení, tj. neúspěch ve výši 48 %, avšak vzhledem k tomu, že rozdíl v úspěchu jednotlivých účastníků byl nepatrný, soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z nich, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.