4 C 52/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 930 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku ve výši 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 930 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od 26. 8. 2019 do 5. 2. 2021, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 012,52 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 5 930 Kč. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] s.r.o., [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 5. 8. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně čerpaný úvěr do 25. 8. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 930 Kč dle čl. 8 smlouvy o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění obsaženém v příloze tohoto návrhu s navrhovanou výší úvěru a splatností, jak jsou uvedeny výše. Dle článku 4.6. rámcové smlouvy se za vytvoření uživatelského účtu žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně odměnu za vytvoření uživatelského účtu ve výši 1 Kč. Odměnu za vytvoření uživatelského účtu uhradil žalovaný na účet právní předchůdkyně žalobkyně pod variabilním symbolem [číslo] a s poznámkou, kde uvedl své rodné číslo a text„ souhlasím s RSÚ“. Odměnou ve výši 1 Kč projevil souhlas se zněním smlouvy a zároveň s poskytnutím úvěru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr (k uvedenému žalobkyně nenavrhla žádné další důkazy). Žalovaný na shora uvedený úvěr ničeho neplnil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně proto požadovala též zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky od 26. 8. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, až do zaplacení.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 14. června 2021, č.j. 4 C 52/2021-12, byla žalobkyně vyzvána nechť uvede, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěryschopnost žalovaného, současně byla vyzvána nechť soudu předloží konkrétní listinné důkazy, ze kterých vycházela, a to vše ve lhůtě 10 dní ode dne doručení předmětné výzvy. Žalobkyně do dnešního dne na uvedenou výzvu soudu nikterak nereagovala.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

6. Z rámcové smlouvy [číslo] ze den 5. 8. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným výše uvedenou smlouvu, na základě které se dohodli, že mají v budoucnu úmysl uzavírat smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterými se právní předchůdkyně žalobkyně zaváže, že na požádání žalovanému poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zaváže poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatky za poskytnutí úvěru a úroky.

7. Z jednotlivé smlouvy o úvěru [číslo] z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 5. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 5 000 Kč s tím, že předmětná smlouva trvá 21 dní. Dále se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 930 Kč jakožto poplatek za poskytnutý úvěr. Celkovou částku ve výši 5 930 Kč byl žalovaný povinen uhradit do 26. 8. 2019.

8. Z přípisu [právnická osoba] ze dne 18. 6. 2021 bylo soudem zjištěno, že majitel osobního účtu číslo [bankovní účet] byl v době poskytnutí úvěru žalovaný. Z výpisu z účtu [právnická osoba], pak bylo zjištěno, že žalovaný dne 2. 11. 2018 uhradil z výše uvedené účtu na účet číslo [bankovní účet] částku ve výši 1 Kč. Z výpisu z účtu [právnická osoba] bylo zjištěno, že dne 5. 8. 2019 byla z účtu číslo [bankovní účet] vyplacena částka ve výši 5 000 Kč na účet žalovaného.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, z podacího lístku ze dne 2. 2. 2021 bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 2. 2021, který byl odeslán téhož dne. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného, nechť ji uvedený dluh uhradí do 3 dnů ode dne obdržení dopisu.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 2. 2. 2021 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaný na výše uvedený dluh ničeho neuhradil. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 2. 2. 2021, který byl žalovanému odeslán téhož dne. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 3 dní ode dne doručení výzvy.

12. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 78 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména a) smlouvy o spotřebitelském úvěru, b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

20. Podle 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 5 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů získaných lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Na základě nich pak měla žalobkyně, respektive právní předchůdkyně žalobkyně, za to, že je žalovaný úvěryschopný. Nutno podotknout, že žalobkyně výše uvedené tvrzení nikterak neprokázala, ač k tomu byla soudem vyzvána. Navíc výše uvedené zkoumání je zcela nedostačující, když žalobkyně vůbec nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného. Nad to soud podotýká, že má poskytovatel úvěru ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o spotřebitelské úvěru povinnost uchována listiny, ze kterých vycházel při posuzování úvěryschopnosti. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

24. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 5 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru ze dne 5. 8. 2021, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Žalovaný pak ničeho neuhradil, žalobkyně je proto oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 5 000 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 6. 2. 2021 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 26. 8. 2019 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 2. 2. 2021, který byl žalovanému odeslán téhož dne. V dopise pak žalobkyně stanovila 3 denní lhůtu k zaplacení, která uplynula dne 5. 2. 2021. Žalovaný se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu až 6. 2. 2021, v tuto dubu byl zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

25. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do částky 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 930 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv dalších částek jako jsou předmětné poplatky. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od 26. 8. 2019 do 5. 2. 2021, když byl žalovaný poprvé vyzván k vrácení částky ze strany žalobkyně až dopisem ze dne 2. 2. 2021. Proto sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., tak že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 68 %, když bylo úspěšná pouze částečně, a to co do požadované částky ve výši 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení (tj. ve výši 84%) a neúspěch co do částky 930 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 930 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 000 Kč od 26. 8. 2019 do 5. 2. 2021 (tj. 16 %). Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 189 Kč, celkem tak 1 489 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok pouze na 68 % z výše uvedené částky, žalobkyni pak náleží částka ve výši 1 012,52 Kč. Soud podotýká, že přiznal žalobkyni náhr-adu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu s ohledem na to, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru, který je žalobkyní uplatňován opakovaně, jedná se o věc z neuhrazeného pojistného, tedy skutkově i právně obdobnou dalším žalobám podávaným žalobkyní u zdejšího soudu, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Třídenní lhůta k plnění byla rovněž stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok III. tohoto rozsudku).