4 C 57/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15 370 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 370 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 9. 2023 do 11. 9. 2023, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 678,30 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky ve výši 15 370 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 6. 5. 2023 formou prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy 6. 5. 2023 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % p.m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal žalobkyni poskytnutý úvěr splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 5. dni v měsíci Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, v důsledku čehož žalobkyně úvěr ke dni 8. 9. 2023 zesplatnila. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně tak požaduje uhrazení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 9. 9. 2023, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, až do zaplacení. Dále žalobkyně požaduje uhrazení smluvní pokuty ve výši 1 370 Kč, když tato byla sjednána v úvěrové smlouvě pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru. Smluvní pokuta je pak počítána z jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení, tj. 9. 9. 2023, do odeslání předžalobní výzvy, tj. do 24. 1. 2024. Žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v podané žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na jejichž základě dospěl k závěru o skutkovém stavu věci:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 6. 5. 2023, z rodného listu žalovaného a z občanského průkazu žalovaného bylo soudem zjištěno, že smlouva byla uzavřena formou prostředků komunikace na dálku. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala v případě uzavření smlouvy poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Žalovaný se pro případ uzavření smlouvy zavázal poskytnutý úvěr splácet tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a jistinu se žalovaný zavázal splatit nejpozději ke dni ukončení smlouvy, a to vždy na bankovní účet žalobkyně.

6. Z listin potvrzení o provedené platbě ze dne 17. 2. 2023 bylo zjištěno, že dne 17. 2. 2023 byla z bankovního účtu č. , č. účtu, zaslána na účet žalobkyně částka ve výši 0,01 Kč. Následně žalobkyně dne 6. 5. 2023 zaslala na výše uvedený bankovní účet částku ve výši 10 000 Kč.

7. Ze sdělení , právnická osoba, . bylo soudem zjištěno, že bankovní účet číslo , č. účtu, patří žalovanému.

8. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. , číslo, bylo soudem zjištěno, že žalovaný je svobodný, vlastní byt s hypotékou, má středoškolské vzdělání s výučním listem, je zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, v.o.s. s měsíčním příjmem ve výši 25 074 Kč. Jeho výdaje činní 16 000 Kč.

9. Z výplatních pásek žalovaného za období od listopadu 2022 do ledna 2023 vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného v měsíci listopadu 2022 činil 23 780 Kč, v měsíci prosinci 2022 činil 17 473 Kč a v měsíci lednu 2023 činil 17 619 Kč. Žalovaný byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, v.o.s.

10. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , číslo, ze dne 5. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalovaný byl o zesplatnění úvěru informován. Současně byl žalovaný vyzván, nechť uhradí dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předmětné výzvy.

11. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 24. 1. 2024 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dále se má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 10 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě bylo zjištěno, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Soud podotýká, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, když vycházela pouze z žádosti o spotřebitelský úvěr (z této navíc není patrno, kdo žádost vyplnil), kde je uvedeno, že měsíční výdaje žalované jsou 16 000 Kč. Žalobkyně si nikterak neověřila, jaká je výše nákladů žalovaného na bydlení (v žádosti je uvedeno, že žalovaný má hypoteční úvěr, není však uvedeno, v jaké výši hradí měsíční splátky) a jaká částka tedy zahrnuje další náklady žalovaného na život, které bezesporu žalovaný má (v žádosti se podává, že žalovaný má telefon i email, musí tedy hradit i náklady na ně). Žalobkyně pouze ověřila příjmy žalovaného.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o úvěru za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena. Uvedenou skutečnost dokládá i fakt, že žalovaný na dlužnou částku ničeho nezaplatil. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o. z. neplatná.

26. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně na žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, na kterou ze strany žalovaného nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč, které jí bylo přiznáno společně se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 9. 2023 (když dlužná částka měla být uhrazena do 3 dnů ode dne doručení dokumentu zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 5. 9. 2023, soud vycházel z ustanovení § 573 o. z., že tato výzva byla doručena žalovanému dne 8. 9. 2023, dlužná částka měla být uhrazena do 11. 9. 2023, v prodlení se tak žalovaný ocitl následující den, tj. 12. 9. 2023) do zaplacení (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

27. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do zbývající částky spolu s příslušenstvím jako nedůvodnou, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté a zároveň požadované částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv na úhradu dalších částek jako je smluvní úrok z prodlení či smluvní pokuta. Soud částečně zamítl i nárok na zákonný úrok z prodlení (viz odůvodnění rozsudku bod 28). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem II. tohoto rozsudku.

28. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 678,30 Kč. Náklady žalobkyně v plné výši se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a dále z odměny advokáta podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 252 Kč, tj. celkem 2 252 Kč, když z činnosti soudu je známo, že žalobkyně v obdobných věcech podává návrhy opakovaně za pomoci ustáleného vzoru. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 15 370 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 10 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, žalobkyně tedy byla úspěšná co do 65 % a neúspěch měla co do 35 %, má tak nárok na úhradu nákladů řízení co do 30 %, tj. z částky 2 252 Kč, částku 678,30 Kč, přičemž její zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Nad to soud podotýká, že postupoval podle § 14 b advokátního tarifu, když žalobkyně podává návrh na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení j peněžité plnění, přičemž tarifní hodnota nepřesahuje 50 000 Kč.