4 C 64/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 899,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 899,68 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 474,88 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 899,68 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 794,80 Kč a úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 5 899,68 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 489 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 5 899,68 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 30. 7. 2019 Rámcovou smlouvu o finančních službách [číslo] (dále jen smlouva o účtu), na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Dále právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr, a to až do limitu ve výši 5 000 Kč. Debetní zůstatek běžného účtu byl úročen sazbou 18,9 % ročně, s tím, že se úrok započítával do výše kontokorentu (jistiny). Žalovaný však povolený debet přečerpal, čímž mu vznikl nepovolený debetní zůstatek, který byl povinen vyrovnat s tím, že ode dne vzniku debetního zůstatku až do doby jeho vyrovnání byl žalovaný povinen hradit právní předchůdkyni žalobkyně vedle dohodnutého úroku i úrok z prodlení v zákonné výši. Ani přes upomínky právní předchůdkyně žalobkyně však debetní zůstatek ze strany žalovaného vyrovnán nebyl, přičemž v důsledku tohoto právní předchůdkyně žalobkyně převedla pohledávku dne 1. 3. 2020 na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, přičemž k tomuto dni činil nepovolený debetní zůstatek částku 5 899,68 Kč, úrok z úvěru 73,50 Kč a úrok z prodlení 24,28 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2020, s účinností ke dni 1. 12. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem odeslaným dne 28. 12. 2020. Ode dne převedení pohledávky na evidenční účet, tj. od 1. 3. 2020 do dne postoupení pohledávky, tj. do dne 1. 12. 2020, nebylo na pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným částku 5 899,68 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky 3. 2. 2021, a přesto žalovaný neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Účastníci se k výzvě nevyjádřili, soud věc rozhodl se souhlasem žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 7. 2019 Rámcovou smlouvu o finančních službách [číslo] (Smlouva o účtu), na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet a téhož dne i smlouvu o kontokorentním úvěru, na základě níž byl žalovaný oprávněn přečerpat zůstatek na běžném účtu o 5 000 Kč, s tím, že záporný zůstatek bude úročen sazbou 18,9 % ročně a uhradí ho nejpozději do 1 roku (viz. Smlouva o účtu ze dne 30. 7. 2019, Smlouva o kontokorentním úvěru ze dne 30. 7. 2019, Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]). Na uvedeném účtu žalovanému vznikl tzv. nepovolený debetní zůstatek, který byl žalovaný povinen vyrovnat, a který narůstal o úrok z prodlení. Jelikož žalovaný neuhrazenou debetní částku nezaplatil, zesplatnila právní předchůdkyně žalobkyně celou pohledávku přípisem ze dne 3. 3. 2020 a vyzvala žalovaného k její neprodlené úhradě a zároveň celou pohledávku ve výši 5 899,68 Kč, včetně úroku z prodlení, dne 2. 3. 2020 převedla na evidenční účet pohledávek č. [bankovní účet] (viz. Poslední výzva před podáním žaloby ze dne 3. 3. 2020, Výpis z účtu žalovaného za celé smluvní období). Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2020, s účinností od 1. 12. 2020, na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn dopisem ze dne 28. 12. 2020 (viz. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2020, Seznam postoupených pohledávek, Potvrzení o zaplacení kupní ceny, Dohoda o úplatě ze dne 30. 11. 2020, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 2020 včetně podacího lístku ze dne 28. 12. 2020). Ke dni postoupení pohledávky, tj. ke dni 1. 12. 2020 činila pohledávka za žalovaným celkem částku ve výši 7 169,36 Kč sestávající ze zůstatku úvěru ve výši 5 899,68 Kč, z úroku z úvěru ve výši 794,80 Kč a úroku z prodlení ve výši 474,88 Kč, oboje naběhlé do dne 1. 12. 2020 (viz. Podklady pre súdne konanie ze dne 1. 12. 2020, Oznámení o úrokových sazbách [právnická osoba], Obratová historie – ZUV, [právnická osoba], pro bankovní obchody). Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu s upozorněním na možnost jejího soudního vymáhání (viz. Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 3. 2. 2021, včetně podacího lístku ze dne 3. 2. 2021).

6. V dané věci soud na zjištěný skutkový stav aplikoval následující ustanovení zákonů v jejich znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „občanského zákoníku“) se smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle § 2665 občanského zákoníku ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

7. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Ve smyslu ustanovení § 1698 věta prvá občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat ve smyslu § 1970 občanského zákoníku od dlužníka úroky z prodlení. Výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle ust. § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný pouze v rozsahu 5 899,68 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě, uzavřené mezi účastníky.

20. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 14. 6. 2021, č.j. 4 C 64/2021-15, nechť uvede, jak konkrétně zkoumala úvěryschopnost žalovaného, dne 18. 6. 2021 doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací, které jí žalovaný sdělil při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jeho příjmu. K tomuto však žalobkyně ničeho nedoložila. Rovněž tak nedoložila, že by žalovaného lustrovala v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

21. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Řádné splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru však žalobkyně předloženými důkazy neprokázala, ač k tomu byla soudem vyzvána.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. Za této situace dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného, a proto je Rámcová smlouva o finančních službách [číslo] (Smlouva o účtu) ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

24. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 5 899,68 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni na její výzvu. Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni ničeho neuhradil, je nárok žalobkyně v tomto rozsahu oprávněný. Soud taktéž žalobkyni přiznal nárok na zákonným úrok z prodlení v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

25. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

26. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 1 489 Kč, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Tato částka je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč, jednak náklady zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 600 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen„ vyhláška“) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; obojí zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč, která patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).