4 C 83/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem tituly před jménem. jméno FO sídlem adresa o určení vlastnického práva

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o ideální výši 1/3 části pozemku parcelní číslo st. hodnota, Katastrální území adresa, na kterém se nachází hraniční zeď, vymezené dle geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že jsou vlastníky v rámci společného jmění manželů spoluvlastnického podílu o ideální výši 2/3 části pozemku parc. č. st. hodnota, Katastrální území adresa, na kterém se nachází hraniční zeď, vymezené dle geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované náhradu nákladů řízení v plném rozsahu ve výši 69 890 Kč k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobcům se vrací nespotřebovaná složená záloha na provedení důkazů znaleckým posudkem ve výši 80 Kč, a to po právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobci se žalobou domáhají určení vlastnického práva k hraniční zdi nacházející se mezi pozemky parc. č. st. hodnota v k.ú. adresa, jehož vlastníky jsou žalobci, a parc. č. st. hodnota v k.ú. adresa, jehož vlastníkem je žalovaná. Tvrdí, že tato zeď je součástí nemovitosti v jejich vlastnictví, resp. v minulosti ve vlastnictví jejich právních předchůdců, a případně že k ní nabyli vlastnické právo vydržením. Uvádějí, že zeď byla zbudována v letech 1910–1912 jejich právním předchůdcem tituly před jménem jméno FO jako součást řádně povolené a dokončené stavby domu č. p. číslo popisné a od počátku tvořila funkční celek s touto nemovitostí. Zdůrazňují, že zeď byla po celou dobu využívána v celé své šíři, a to nejprve jako součást přístavby, následně jako rozhrada a později i jako konstrukce garáže, přičemž všechny stavební zásahy probíhaly bez námitek sousedů. Žalobci dále uvádějí, že oni i jejich právní předchůdci zeď po dlouhou dobu fakticky ovládali, užívali ji jako vlastní, prováděli její stavební úpravy a údržbu a vystupovali navenek jako její vlastníci, zatímco žalovaná své vlastnické právo k této zdi po desítky let nijak neprojevovala. Po roce 2000 žalobci na své náklady provedli rozsáhlou opravu zdi a nadále ji udržují, přičemž první zpochybnění vlastnictví ze strany žalované podle nich nastalo až v souvislosti se stavebním řízením v roce 2023. Pro případ, že by nebylo možné spolehlivě určit právní titul vzniku vlastnického práva, žalobci dovozují jeho nabytí vydržením. Tvrdí, že jejich právní předchůdci i oni sami vykonávali po dobu výrazně přesahující vydržecí dobu nepřetržitou, pokojnou a nerušenou držbu hraniční zdi v přesvědčení, že jim náleží. Poukazují zejména na to, že po celá desetiletí zeď užívali v celé její šíři, rozhodovali o jejím stavebním využití, prováděli její opravy a údržbu na vlastní náklady a zajišťovali její technický stav, aniž by žalovaná proti tomuto výkonu práv jakkoli vystupovala. Zdůrazňují, že takové jednání odpovídá výkonu vlastnického práva a zakládá oprávněnou držbu. Podle žalobců byly splněny i podmínky dobré víry, neboť měli důvod se domnívat, že zeď je součástí jejich nemovitosti, a to s ohledem na historické stavební souvislosti, způsob jejího dlouhodobého užívání i absenci jakýchkoli sporů v minulosti. Žalobci rovněž uvádějí, že vydržení mohlo nastat jak v režimu řádného vydržení na základě oprávněné držby, tak případně i jako mimořádné vydržení vzhledem k délce a intenzitě výkonu držby, která trvala po několik generací. Mají proto za to, že i v případě pochybností o původním vzniku vlastnického práva bylo jejich vlastnické právo ke zdi nejpozději vydrženo.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Namítá, že žalobci neunesli břemeno tvrzení ani důkazní břemeno a jejich tvrzení považuje za účelová a nepodložená. Tvrdí, že sporná zeď byla od počátku zřízena jako hraniční zeď mezi sousedními pozemky, a to již v době před rokem 1913, pravděpodobně i dříve, o čemž podle ní svědčí historické mapy, stavebnětechnické souvislosti i charakter samotné stavby. Zdůrazňuje, že zeď tvoří jeden stavebně kompaktní celek po celé délce hranice a nic nenasvědčuje tomu, že by byla vybudována postupně jedním vlastníkem. Podle žalované listiny předložené žalobci dokládají toliko pozdější stavební využití zdi, nikoli její vznik. K tvrzením žalobců žalovaná uvádí, že skutečnost, že zeď sloužila jako rozhrada, svědčí spíše o jejím společném charakteru než o výlučném vlastnictví žalobců. Odmítá závěr, že by své vlastnické právo neprojevovala, a uvádí, že ze své strany zeď udržovala v rozsahu odpovídajícím jejím možnostem, přičemž absence námitek proti zásahům žalobců odpovídala běžným sousedským vztahům. Zpochybňuje také tvrzení žalobců o výlučném financování oprav a poukazuje na skutečnosti, z nichž podle ní vyplývá, že žalobci sami v minulosti považovali zeď alespoň zčásti za majetek žalované. Ve vztahu k tvrzenému vydržení žalovaná namítá, že nebyly splněny základní podmínky oprávněné držby. Uvádí, že žalobci ani jejich právní předchůdci nevykonávali držbu celé hraniční zdi v jejím rozsahu, nýbrž toliko v části přiléhající k jejich pozemku, tedy v rozsahu odpovídajícím obvyklému užívání sousední rozhrady. Z provedených důkazů podle ní nevyplývá, že by žalobci vykonávali vlastnické oprávnění i k části zdi ze strany žalované, a nelze tak dovodit výkon držby v celém rozsahu tvrzeného práva. Žalovaná dále zpochybňuje existenci dobré víry žalobců, neboť podle jejího názoru si byli nebo museli být vědomi, že zeď je hraniční a zasahuje i do pozemku žalované, případně se nachází na hranici, a nemohli být proto v přesvědčení, že jim náleží výlučně. Žalovaná rovněž uvádí, že samotné provádění stavebních úprav či údržby části zdi nelze automaticky považovat za výkon vlastnického práva k celé věci, ale může odpovídat běžnému způsobu užívání společné nebo hraniční stavby. K tvrzením o dlouhodobé pasivitě žalované uvádí, že nevznášení námitek proti zásahům žalobců nelze vykládat jako vzdání se vlastnického práva, ale jako projev běžných sousedských vztahů. Dále poukazuje na skutečnosti, z nichž podle ní vyplývá, že se na údržbě zdi v minulosti podílela, což podle jejího názoru vylučuje závěr o výlučné držbě žalobců. Nadto žalovaná zdůrazňuje, že ani délka užívání zdi žalobci sama o sobě nepostačuje k závěru o vydržení, pokud nebyla prokázána existence oprávněné a výlučné držby. Současně namítá nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Žaloba sleduje účel zabránit realizaci jejího stavebního záměru na vlastním pozemku, přestože se sama snažila o smírné řešení a projekt upravila ve prospěch žalobců. Má proto za to, že v řízení nebylo prokázáno ani historické výlučné vlastnictví žalobců, ani jeho nabytí vydržením, a žaloba proto nemůže být úspěšná.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na základě které zjistil následující skutkový stav: Žalobci jsou spoluvlastníci nemovité věci parc. č. st. hodnota, obec adresa, kat. úz. adresa, LV č. hodnota, jehož součástí je stavba s č. p. číslo popisné (rodinný dům), vedený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa (dále jen „pozemek st. hodnota“). Žalobce Jméno žalobce A nabyl spoluvlastnické právo k pozemku st. hodnota na základě darovací smlouvy s právními účinky ke dni 1. 12. 2000 a žalobci nabyli spoluvlastnické právo na základě kupní smlouvy s právními účinky vkladu ke dni 23. 2. 2001. (viz informativní výpis z katastru nemovitostí, LV č. hodnota na l.č. 13 spisu, darovací smlouva na l. č. 9 spisu, kupní smlouvy na l. č. 20 – 21 spisu). Pozemek st. hodnota spolu s pozemkem parc. č. hodnota v k.ú. adresa tvořily historicky jeden celek, jejich vlastníkem na základě trhové smlouvy ze dne 21. 8. 1903 byl jméno FO, právní předchůdce žalobců (viz trhová smlouva ze dne 21. 8. 1903, zobrazení na l.č. 106-108 spisu). Žalovaná je výlučným vlastníkem nemovité věci parc. č. st. hodnota, obec adresa, kat. úz. adresa, LV č. hodnota, jehož součástí je stavba s č. p. číslo popisné, objekt k bydlení, (dále jen „pozemek st. hodnota“) V současné době je vlastníkem pozemku parc. č. hodnota v k.ú. adresa právnická osoba, IČ IČO (dále jen „družstvo“) (viz informativní výpis z katastru nemovitostí, trhová smlouva, výpověď paní jméno FO).

4. Mezi pozemkem st. hodnota a pozemkem st. hodnota se nachází zeď. Před rokem 1913 na jejím místě stála původně nízká ohradní zídka, která byla zbořena téměř až k zemi, když tato byla jen ohradní zídka, na místě pak byla postavena v roce 1912 zeď silná (viz pozemková mapa na l.č. 12 spisu, fotodokumentace hraniční zdi na l. č. 11, 16, 22, písemnosti Berního úřadu v adresa ze dne 25. 2. 1913, situace dokumentována povinným císařským otiskem stabilního katastru z roku 1840, zobrazení na l. č. 107 a 108-110, stabilní katastr na l. č. 111 spisu fotografie na l.č. 108 a 109 spisu, protokol úřadu Královského města adresa ze dne 7. 3. 1912, oběžník Obecního úřadu Královského města adresa ze dne 24. 6. 1910 na l.č. 166 spisu). Následně tato zeď byla využita k provedení stavby a přístavby domu č.p. číslo popisné v adresa, a to prádelny, dalších pokojů a kuchyně v letech 1912-1913 (viz žádost o dočasné osvobození od domovní daně ze dne 23. 5. 1912 na l. č. 17 spisu, protokol komise o prohlídce stavby ze dne 12. 3. 1913 na l. č. 23 – 26 spisu, vysvědčení Městského úřadu adresa ze dne 23. 5. 1912). Následně vlastník, pan jméno FO, pozemku st. hodnota požádal o snížení předmětné zdi (viz protokol z roku 1916 založen na l. č. 35 – 36 spisu, stavební povolení ze dne 10. 5. 1916, pozvánka Městského úřadu Královského města adresa ze dne 20. 12. 1916 na l.č. 313, doručenka Městského úřadu Královského města adresa ze dne 30. 12. 1916 na l.č. 314, protokol Městského úřadu v adresa ze dne 4. 1. 1917). Poté v roce 1925 došlo k využití části zdi ke stavbě garáže na pozemku st. hodnota, a to na místě bývalé prádelny, za účelem stavebního záměru bylo svoláno místní šetření, ke kterému se žalovaná, vlastník pozemku st. hodnota, nedostavila (viz žádost o povolení stavby garáže ze dne 27. 6. 1925, oběžník Městského úřadu v adresa ze dne 27. 6. 1925, dopis, protokol stavební komise ze dne 30. 6. 1925, technické nákresy stavby garáže, povolení stavby garáže Městského úřadu adresa ze dne 21. 7. 1925, stížnost pana jméno FO ). V roce 1974 došlo k ocenění domu č.p. číslo popisné, a to včetně oplocení a dlažby (viz znalecký odhad Krajského investorského úřadu ze dne 18. 12. 1974).

5. Nelze však přesně určit, kde se tato zeď nacházela v roce 1912 a taktéž nelze určit polohu hraniční zdi v současné době vůči pozemku st. hodnota a pozemku st. hodnota, a to z důvodů mezí přesnosti a platných předpisů oboru geodézie a kartografie. Stav v terénu neodpovídá mezím přesnosti stanoveným katastrálním úřadem a vyhláškou pro zákres tohoto stavu v digitální katastrální mapě (DKM). Body č. hodnota, hodnota, hodnota a hodnota, jejichž spojnicemi je určena předmětná hranice, jsou v katastru nemovitostí evidovány s přesností určenou kódem kvality 5, se souřadnicovou chybou ± 2,00 m (stanovenou v příloze č. 13.2 katastrální vyhlášky) a s polohovou chybou ± 2,83 m (stanovenou v příloze č. 13.3 katastrální vyhlášky). Meze přesnosti jsou v příloze č. 8 znázorněny dvěma červenými přerušovanými čarami. Obecně lze říci, že je-li v terénu určovaná hranice zaměřena mezi těmito dvěma čarami, které určují mezní polohovou odchylku, odpovídá jejímu zobrazení v katastrální mapě. Po dohodě vlastníků sousedních pozemků lze vyhotovit geometrický plán pro průběh vytyčené nebo vlastníky zpřesněné hranice, a katastrální mapa bude uvedena do souladu se stavem v terénu. Účastníci soudního sporu se však na průběhu předmětné hranice nedohodli. Pro určení polohy předmětné zdi vůči předmětné hranici proto nelze digitální katastrální mapu bez dohody vlastníků sousedních pozemků použít. K určení polohy předmětné zdi lze využít jiné výsledky zeměměřických činností (ZPMZ č. hodnota a ZPMZ č. hodnota). Jejich přesnost byla ověřena, a je tedy možné tyto výsledky použít pro určení polohy předmětné zdi. Dle ZPMZ č. hodnota je předmětná zeď součástí pozemku parc. č. st. hodnota (viz příloha č. 5). Dle ZPMZ č. hodnota byla předmětná hranice vytyčena tak, že část předmětné zdi leží na pozemku parc. č. st. hodnota a část předmětné zdi leží na pozemcích parc. č. hodnota a st. hodnota (viz příloha č. 6). S tímto vytyčením dle vytyčovacího protokolu obě strany nesouhlasily a tvrdí, že se předmětná zeď nachází na jejich pozemku. Ani tyto dva výsledky zeměměřických činností tedy nelze pro určení polohy předmětné zdi vůči předmětné hranici použít. Z výše uvedeného vyplývá, že polohu předmětné zdi vůči předmětné hranici nelze z důvodu mezí přesnosti a platných předpisů oboru geodézie a kartografie jednoznačně určit. Možné jsou všechny tři varianty: předmětná zeď leží na pozemku parc. č. st. hodnota, předmětná zeď leží na pozemcích parc. č. hodnota a st. hodnota, předmětná hranice mezi předmětnými pozemky vede uvnitř zdi. Jak znalec uvedl výše, tato situace má z hlediska předpisů oboru geodézie a kartografie pouze tato dvě řešení: a) po dohodě vlastníků sousedních pozemků vyhotovení geometrického plánu pro průběh vytyčené nebo vlastníky zpřesněné hranice, b) vyhotovení geometrického plánu pro průběh hranice určené soudem (viz znalecký posudek č. hodnota).

6. Žalobci prováděli opravy na uvedené zdi, zejména pak po roce 2002, kdy došlo k povodním. Opravy pro žalobce činil pan jméno FO, který v letech 2002-2006 pracoval pro žalobce jako řemeslník v rámci širší rekonstrukce objektu. Konkrétně prováděl rozsáhlejší stavební zásahy: odbourávání poškozených částí a pilířů, snížení zdi o řady cihel, zřízení železobetonového věnce, očištění a osekání zdiva a jeho následné nahazování a celkovou stabilizaci. Před opravou byla zeď ve velmi špatném, rozpadajícím se stavu. Práce probíhaly převážně ze strany žalobců, neboť z druhé strany jim podle jeho výpovědi nebyl umožněn přístup. Opravu bylo možné provést tak, aby byla zeď funkční a bezpečná i bez zásahu z druhé strany, tedy že postačovalo provedení prací z jedné strany k tomu, aby zeď nikoho neohrožovala a byla stabilní (viz výpověď svědka jméno FO, fotografie na l.č. 171 spisu). Žalobci opravovali i stavbu na jejich pozemku, taktéž opravili část omítky stavby ve vlastnictví žalované (viz vyšrafovaná část na l.č. 146 spisu), kterou ji vyfakturovali a žalovaná ji uhradila (viz fotografie na l.č. 15, 16, 22, 28 spisu, vyčíslení opravy objektu po povodních, fotografie na l. č. 136-137, zápis staršovstva na l. č. 120 – 123 spisu, zápis staršovstva na l.č. 121-123, faktura daňový doklad na l. č. 124 spisu, fotografie na l. č. spisu 143 – 146). Dále žalobci odstraňovali z koruny hraniční zdi nálety rostlin (viz fotografie na l.č. 326-328 spisu). I žalovaná prováděla opravu části zdi na dvoře, kdy její bývalý člen, pan jméno FO, v roce 2019 opravoval předmětnou zeď, zpevňoval uvolněné části, odstraňoval kovové prvky (háky), opravoval narušené části zdiva a následně zeď opatřil vápennou mazaninou, přičemž cílem bylo zachovat její původní, patinovaný vzhled, nikoli ji nově přestavět. Opravoval pouze dvorovou část zdi o délce cca 5–7 m, a to po dobu zhruba čtyř dnů (viz výpověď svědka jméno FO, viz fotografie na l.č. 115-116, 136 – 142, 138 – 141 spisu). Žalovaná měla v minulosti záměr upravovat dům č.p. číslo popisné i zahradní zeď o délce asi 15 m (viz podstatný obsah náčrtu na úpravu domu v modlitebnu na l.č. 271 spisu, situační plán jméno FO na l.č. 272 spisu, žádost staršovstva adresa sboru adresována právnická osoba na l.č. 273 spisu).

7. V současné době je vedeno řízení o návrhu žalované o společném povolení stavby, a to stavební úpravy a přístavby domu č. číslo popisné, Sborový dům Českobratrské církve evangelického farního sboru v adresa na pozemku st. p. hodnota a parc. č. hodnota v k.ú. adresa, kdy žalovaná ke svému záměru hodlá využít předmětnou zeď do poloviny její šířky. Pro uvedený projekt provedl tituly před jménem jméno FO geodetické zaměření, výškopis, polohopis, dle kterého předmětná zeď leží na pozemku žalované. K žádosti žalobců se pak ke geodetickému zaměření vyjadřoval Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště adresa, který uvedl, že v daném případě se jednalo o účelové zaměření a nelze z něj určit majitele zdi. Žalobci taktéž nesouhlasí s tímto závěrem, neboť mají za to, že jsou vlastníky předmětné zdi. K vytyčení hranic se vyjadřovalo i bytové družstvo, které uvedlo, že předmětná zeď je jednoznačně zakreslena na mapě pozemkového katastru na pozemku č. hodnota a proto se domnívají, že jsou vlastníky této zdi nacházející se na jejich pozemku (viz geodetické zaměření, výškopis, polohopis, podklad pro projekt - tituly před jménem jméno FO na l.č. 281 – 282, sdělení včetně žádosti na l.č. 315-315b,, vyjádření k vlastnické hranici a k vlastnictví hraniční zdi ze dne 11. 2. 2025 na l.č. 164 – 165, vyjádření k vytyčení vlastnické hranice ze dne 14. 1. 2024 na l.č. 165 p.v.). Městský úřad v adresa výše uvedený stavební záměr schválil (viz architektonická studie architekta odpovědného projektanta tituly před jménem jméno FO na l.č. 290 – 295 spisu, rozhodnutí Městského úřadu adresa, odbor výstavby ze dne 4. 9. 2023, č.j. MBE/číslo jednací, vyrozumění Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 6. 5. 2024, potvrzující stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, Odbor územního plánování a stavebního úřadu ze dne 9. 1. 2024, závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, Odbor kultury a památkové péče ze dne 30. 4. 2024). Proti uvedenému rozhodnutí bylo podáno odvolání mj. ze strany žalobců, spornou je pak otázka vlastnictví předmětné zdi. K vlastnictví předmětné zdi se mj. vyjádřila i účastnice předmětného správního řízení, tituly před jménem jméno FO, která se vyjádřila, že tato je ve vlastnictví žalobců (viz vyjádření účastníků řízení k odvolání manželů jméno FO a Jméno žalobce B ze dne 27. 10. 2023).

8. Z protokolu ze dne 25. 9. 1913 na l. č. 112 – 113 spisu nezjistil soud žádné podstatné skutečnosti týkající se předmětné věci. Z výpovědi svědkyně jméno FO a svědka jméno FO soud pro věc nezjistil nic podstatného, když se zejména vyjadřovali k vlastnictví předmětné zdi, když jsou taktéž sousedé s žalovanou. Svědkyně jméno FO je předsedkyně bytového družstva a svědek jméno FO je členem uvedeného družstva, které spravuje dům a přilehlý pozemek (zejména parc. č. hodnota), sousedící s pozemky žalobců i žalované. Navíc svědkyně jméno FO vypověděla, že viděla žalobce např. nahazovat omítku na spornou zeď ze strany na pozemku žalované (zhruba v letech 2004-2005), avšak sám žalobce uvedl, že ze strany na pozemku žalované zeď neopravoval.

9. Ke znaleckému posudku žalobci uvedli, že nesplňuje zákonné požadavky podle zákona o znalcích a prováděcí vyhlášky, tj. nemá všechny předepsané náležitosti, a zároveň jej považují za neurčitý a nepřesvědčivý. Vytýkají znalci, že neodůvodnil, proč nepoužil zaměření ZPMZ č. hodnota, které podle nich přesně a správně prokazuje, že zeď leží na jejich pozemku, a nedostatečně se vypořádal s rozporem mezi tímto měřením a zaměřením ZPMZ č. hodnota s odlišnými výsledky. Kritizují rovněž postup znalce při určení hranice, zejména závěr o nemožnosti použití katastrální mapy bez dohody stran, aniž by dospěl k jednoznačnému výsledku, a z těchto důvodů označují posudek za vadný a navrhují výslech znalce k objasnění nejasností.

10. Znalec při svém výslechu setrval na závěru, že na podkladě dostupných podkladů není schopen jednoznačně určit polohu předmětné zdi ve vztahu ke katastrální hranici, neboť odchylky jednotlivých podkladů převyšují samotnou šířku zdi. Přesné určení její polohy by tak předpokládalo svévolné upřednostnění některého z vzájemně rozporných podkladů, což znalec důvodně označil za odborně neobhajitelné. Současně přesvědčivě vysvětlil, proč nelze bez dalšího vycházet toliko ze zaměření ZPMZ č. hodnota, když vedle něj existují i další měření s odlišnými výsledky a v mezích historické nepřesnosti dosahující až jednotek metrů mezi nimi nelze učinit spolehlivý odborný závěr. K námitkám žalobců směřujícím proti přesnosti a úplnosti znaleckého posudku znalec řádně uvedl, že rozhodující překážkou není nedostatek jeho odborného postupu, nýbrž objektivní limit vypovídací schopnosti historických i současných podkladů. Rovněž srozumitelně objasnil, že za tohoto stavu přichází v úvahu pouze dohoda účastníků o průběhu hranice, případně její určení soudem, které by následně bylo možno geodeticky promítnout do geometrického plánu. Pokud znalec doplňkově připustil hypotetickou možnost, že hranice může probíhat středem zdi nebo že by zeď mohla mít povahu společné zdi, učinil tak výslovně toliko v rovině úvahy, aniž by tvrdil, že takový závěr lze na základě dostupných podkladů spolehlivě prokázat. Soud proto neshledal, že by se znalec s námitkami žalobců nevypořádal řádně, úplně a přesvědčivě.

11. Žalobci dále namítali, že znalecký posudek nesplňuje zákonné požadavky kladené na znalecký posudek zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, a prováděcí vyhláškou č. 503/2020 Sb. Tato námitka však zůstala zcela obecná, neboť žalobci nijak nekonkretizovali, jaká zákonem či prováděcím předpisem předepsaná náležitost má ve znaleckém posudku absentovat, popřípadě v čem konkrétně má být posudek s těmito požadavky v rozporu. Za této situace soud toliko obecně uvádí, že předmětný znalecký posudek obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované § 28 zákona č. 254/2019 Sb. i prováděcí vyhláškou č. 503/2020 Sb., je úplný, srozumitelný a přezkoumatelný, a soud proto neshledal důvod jeho použitelnost či důkazní hodnotu zpochybnit.

12. Soud zamítl návrh na provedení důkazů ze strany žalobců, a to výslech žalobce a dále místní šetření neboli ohledání místa a návrhy ze strany žalované, a to výslech jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem. jméno FO, a to z důvodu nadbytečnosti, jelikož skutkový stav byl již dostatečně zjištěn z provedených listinných důkazů.

13. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., (dále jen „o.z“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

14. Podle § 854 zákona č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský (dále jen „o.z.o.“) brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

15. Podle § 855 o.z.o. každý podílník může společné zdi užívati na své straně až do polovice tloušťky, i udělati slepé dveře a skříně ve zdi tam, kde na druhé straně dosud žádných není. Stavení však nesmí se komínem, ohništěm nebo jinými zařízeními vydávati v nebezpečí, ani jakkoli překážeti sousedovi v užívání jeho podílu.

16. Podle § 856 o.z.o. všichni spoluvlastníci přispívají poměrně na udržování takových společných rozhrad. Kde jsou tyto dvojité, nebo kde vlastnictví je rozděleno, zapraví každý udržovací výlohy za to, co náleží jemu samotnému.

17. Podle § 857 o.z.o. je-li postavení rozhrady takovým, že cihly, latě nebo kamení jen na jednu stranu vyčnívají nebo svah mají, anebo jsou-li pilíře, sloupy, kůly, podpěry na jedné straně zapuštěny, jest v pochybnosti na této straně nedělené vlastnictví rozhrady, ač nevychází-li opak z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo jiných důkazů. Také se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a tlustou.

18. Podle § 858 o.z.o. zpravidla nemusí výlučný držitel svoji rozpadlou zeď nebo plaňku znovu postaviti; jen tehdy musí ji v dobrém stavu udržovati, kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda. Každý vlastník jest však povinen pečovati o nutné uzavření svého prostranství po pravé straně svého hlavního vchodu a o oddělení od cizího prostranství.

19. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník s účinností do 31. 12. 2013 (dále jen „s.o.z.“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle odst. 2 téhož ustanovení držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

20. Podle § 130 s.o.z. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

21. Podle § 134 s.o.z. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

22. Vzhledem k tomu, že předmětná žaloba je žalobou určovací, zabýval se soud nejprve otázkou, zda je naplněna podmínka § 80 o.s.ř., tj. zda je na určení vlastnického práva dán naléhavý právní zájem, jelikož v rámci probíhajícího správního řízení vznikl spor o vlastnické právo k předmětné zdi, je zde tento důvod dán.

23. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba byla nebyla podána důvodně. V předmětné věci bylo z provedených důkazů zjištěno, že předmětné zeď byla zřízena v roce 1912, na jejím místě stála původně nízká ohradní zídka, která byla zbořena téměř až k zemi, když tato byla jen ohradní zídka, na místě pak byla postavena zeď silná.

24. Soud se nejprve zabýval otázkou vlastnického práva k předmětné zdi (rozhradě). V této souvislosti vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se nabytí vlastnického práva k rozhradě posuzuje podle právní úpravy účinné v době jejího zřízení, tedy podle zákona č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1064/2020). Za účelem zjištění rozhodných skutečností soud ustanovil znalce z oboru geodézie a kartografie, jehož úkolem bylo určit, kde se předmětná zeď nacházela v roce 1912, případně kde se nachází v současné době, a to ve vztahu k hranicím dotčených pozemků. Z uvedeného posouzení by bylo možno dovodit vlastnictví zdi, neboť podle zásady superficies solo cedit náleží vlastnické právo k ní tomu, na jehož pozemku byla zřízena. V případě, že by byla zřízena na obou sousedních pozemcích, ať již tak, že hranice mezi nimi probíhá zdí, nebo že zeď střídavě zasahuje do obou pozemků, jednalo by se o společnou součást obou pozemků, přičemž by se na její správu použila pravidla o spoluvlastnictví (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1064/2020). Ze znaleckého posudku však vyplynulo, že z hlediska oboru geodézie a kartografie nelze spolehlivě určit, na kterém z dotčených pozemků se zeď nacházela v roce 1912. Znalec současně uvedl, že připadají v úvahu všechny tři varianty polohy zdi, a to že se nachází výlučně na pozemku žalobců, výlučně na pozemku žalovaných, anebo že hranice mezi pozemky probíhá přímo uvnitř zdi. Znalec proto uzavřel, že polohu předmětné zdi ve vztahu k pozemkům parc. č. st. hodnota a parc. č. st. hodnota a parc. č. hodnota v katastrálním území adresa nelze určit. Za této důkazní situace soud aplikoval závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se v případech, kdy nelze zjistit skutečné vlastnické poměry k rozhradě existující od nepaměti, uplatní vyvratitelná domněnka společného vlastnictví podle § 854 obecného zákoníku občanského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3706/2015). Soud proto vyšel z této domněnky a uzavřel, že předmětná zeď je rozhradou ve společném vlastnictví účastníků řízení, představující společnou součást obou sousedních pozemků. Na právní poměry účastníků ve vztahu k této zdi se proto použijí pravidla upravující spoluvlastnictví.

25. Žalobci dále namítali, že jim vlastnické právo k předmětné zdi svědčí z titulu vydržení, když nabyli dotčený pozemek na základě kupní a darovací smlouvy, a držby se tak ujali za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud se proto zabýval splněním podmínek vydržení, zejména existencí oprávněné držby. Držba přitom předpokládá současné naplnění dvou obligatorních složek, a to držební vůle (animus possidendi) a faktického ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle představuje úmysl držitele nakládat s věcí jako s vlastní, tj. vykonávat právo pro sebe a svým jménem. Naproti tomu corpus possessionis spočívá ve faktickém nakládání s věcí. Nejde pouze o její fyzické ovládání, nýbrž o takové jednání, jímž osoba vstupuje do společenských vztahů způsobem, který je obecně považován za projev právní moci nad věcí, tedy za nakládání s ní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000). Posouzení, zda je tato objektivní složka držby naplněna, závisí na obecných zvyklostech, zkušenostech a společenských názorech. Není-li přitom naplněna složka corpus possessionis, nemůže samotná držební vůle držbu založit. V projednávané věci soud z provedeného dokazování zjistil, že žalobci prováděli údržbu a fakticky „ovládali“ předmětnou zeď výlučně ze své strany. Takové jednání však nelze podle výše uvedených kritérií považovat za projev objektivní stránky držby celé zdi. Ta by mohla být dovozena např. tehdy, pokud by žalobci, byť se souhlasem žalovaných, opakovaně vstupovali i na jejich pozemek za účelem údržby zdi a současně navenek projevovali, že tak činí jako vlastníci zdi, přičemž by tento jejich nárok byl druhou stranou respektován. Taková situace však v daném případě nenastala. Naopak bylo prokázáno, že žalobci sice v období let 2002 až 2006 usilovali o provedení oprav zdi i ze strany žalovaných, avšak k realizaci těchto prací nedošlo, neboť žalovaní jim vstup na svůj pozemek neumožnili, a žalobci další kroky k prosazení svého tvrzeného práva neučinili. Za této situace soud uzavírá, že žalobci nevykonávali k předmětné zdi držbu v rozsahu odpovídajícím vlastnickému právu, neboť absentovala její objektivní složka (corpus possessionis). Nemohlo tudíž dojít k vydržení vlastnického práva k této zdi.

26. Žalobci dále uváděli, že jsou vlastníky předmětné zdi z důvodu, že hraniční zeď je součást řádně provedené stavby a přístavby domu č. p. hodnota v adresa z let 1912 – 1913, mají žalobci za to, že Hraniční zeď stále tvoří součást stavby č. p. číslo popisné, která je součástí pozemku st. hodnota ve spoluvlastnictví žalobců. Co se týká předmětné zdi, na jejím místě stála původně nízká ohradní zídka, která byla zbořena téměř až k zemi, když tato byla jen ohradní zídka, na místě pak byla postavena zeď silná. Tato původní zídka stále mezi pozemky, měla tedy charakter rozhrady mezi sousedními pozemky již v době před realizací přístavby. Následně byla postavena zeď silná, která stále měla funkci rozhrady a následně tato byla využita k přestavbě a přístavbě domu č.p. číslo popisné jako jedna ze stěn. Ani touto stavební obnovou se její povaha nezměnila, neboť i nově zbudovaná zeď nadále plnila funkci rozhrady mezi pozemky. Navíc uvedená přístavba domu č.p. číslo popisné v současné době neexistuje. Proto je naopak namístě uvedenou zeď posoudit jako rozhradu, která tuto funkci plnila jak v případě původní zdi, tak i zdi nově vybudované.

27. Jak již soud uvedl výše, předmětná zeď je rozhradou, na niž dopadá vyvratitelná domněnka společného vlastnictví účastníků řízení; jedná se tedy o společnou součást obou sousedních pozemků, přičemž právní vztahy účastníků se řídí pravidly o spoluvlastnictví. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch, když soud žalobu zamítl. Žalované proto přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Náklady žalované představují odměnu advokáta za účelně vynaložené úkony právní služby a paušální náhradu hotových výdajů. Při jejich určení soud vycházel z advokátního tarifu ve znění účinném v době provedení jednotlivých úkonů. Přitom rozlišil úkony provedené do 31. 12. 2024 a úkony provedené od 1. 1. 2025. Soud současně uvádí, že ačkoli v průběhu řízení došlo i k další změně advokátního tarifu od 15. 1. 2026, v nyní rozhodných ustanoveních § 7, § 11, § 13 a § 14 advokátního tarifu, která jsou pro posouzení věci významná, nedošlo ke změně, jež by měla vliv na výši přiznané náhrady, a proto soud úkony od 1. 1. 2025 posoudil společně. Za úkony právní služby provedené do 31. 12. 2024 soud přiznal odměnu advokáta podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. a) a g) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za dva úkony právní služby, totiž za převzetí a přípravu zastoupení a za účast při jednání soudu dne 18. 12. 2024, v celkové výši 6 200 Kč, když hodnota jednoho úkonu právní služby činí 3 100 Kč a soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Dále soud přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč za každý z těchto dvou úkonů, tedy celkem 600 Kč. Za období do 31. 12. 2024 tak soud přiznal částku 6 800 Kč. Za úkony právní služby provedené od 1. 1. 2025 soud přiznal odměnu advokáta podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, a to za tyto úkony právní služby: účast při jednání soudu dne 19. 2. 2025, písemné podání ze dne 11. 4. 2025, účast při jednání soudu dne 10. 12. 2025 za první započaté dvě hodiny, účast při jednání soudu dne 10. 12. 2025 za další započaté dvě hodiny, účast při jednání soudu dne 25. 2. 2026 za první započaté dvě hodiny, účast při jednání soudu dne 25. 2. 2026 za další započaté dvě hodiny, písemné podání ze dne 6. 4. 2026 a účast při jednání soudu dne 7. 4. 2026, tedy celkem za osm úkonů právní služby v celkové výši 44 960 Kč, když hodnota jednoho úkonu právní služby činí 5 620 Kč a soud vycházel z tarifní hodnoty 113 000 Kč. Dále soud přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za každý z těchto osmi úkonů, tedy celkem 3 600 Kč. Soud dále přiznal náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 za čas strávený cestou k jednáním soudu a zpět, a to za jednání dne 19. 2. 2025, 10. 12. 2025, 25. 2. 2026 a 7. 4. 2026, vždy za 4 započaté půlhodiny po 150 Kč, tedy za každé jednání 600 Kč, celkem 2 400 Kč. Za období od 1. 1. 2025 tak soud přiznal částku 50 960 Kč. Soud dále přiznal žalované náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, neboť zástupce žalované je jejím plátcem, a to z částky 57 760 Kč, tedy 12 129,60 Kč. Celkem tak náklady žalované činí 69 889,60 Kč (zaokrouhleně 69 890 Kč) a tyto soud uložil žalobcům uhradit společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

29. Soud podotýká, že při vyhlašování rozsudku, nebyla stanovena povinnost uhradit náklady na zákonné místo, ač je patrno, že žalovaný je zastoupen advokátem, proto soud tuto zjevnou nesprávnost ve smyslu § 164 o.s.ř. v písemném vyhotovení rozsudku opravil a uvedl i zákonné místo ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř.

30. Soud žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení za písemné podání ze dne 22. 7. 2024, písemné podání ze dne 4. 9. 2024, písemné podání ze dne 5. 2. 2025, písemné podání ze dne 18. 11. 2025 a písemné podání ze dne 8. 12. 2025, neboť tyto náklady nepovažoval za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Podání ze dne 22. 7. 2024 a 5. 2. 2025 obsahovala skutečnosti a návrhy, které mohly a měly být uplatněny již dříve v rámci předchozích vyjádření ve věci. Podání ze dne 4. 9. 2024 bylo učiněno poté, co se žalovaná již k žalobě vyjádřila, nepřineslo nové věcné skutečnosti a žalovaná jím v zásadě jen na výzvu soudu doložila důkazy již dříve označené. Podání ze dne 18. 11. 2025 představovalo toliko dodatečné předložení listin k výzvě soudu, které měly být součástí dřívějšího písemného podání. Podání ze dne 8. 12. 2025 pak obsahovalo pouze sdělení, že ke smírnému řešení věci nedošlo, a nešlo tak o věcné vyjádření, jež by bylo možno považovat za účelně vynaložený náklad řízení.

31. Výrok III. soud rozhodl o tom, že žalobcům se vrací nespotřebovaná složená záloha na provedení důkazů znaleckým posudkem ve výši 80 Kč, když celkem k výzvě soudu uhradili na zálohách celkem částku 30 000 Kč a na znalečném byla přiznána a vyplacena částka celkem 29 920 Kč, soud rozhodl, že zbývající část bude vrácena žalobcům. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).