4 C 99/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 2. 4. 2021 do zaplacení, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 72 176,73 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 6. 2021 domáhala zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že spolu se žalovaným žili jako druh a družka. V roce 2019 se dohodli, že žalobkyně prodá svůj starší osobní automobil a z kupní ceny pošle částku 100 000 Kč žalovanému, který ji použije na zakoupení jiného bezpečnějšího vozidla pro žalobkyni a dceru účastníků. Žalobkyně dne 30. 7. 2019 odeslal na účet žalobce uvedenou částku, žalovaný však osobní automobil nezakoupil a částku odmítl žalobkyni i přes výzvu vrátit. Žalobkyně dále doplnila, že nikdy nesouhlasila s tím, aby vozidlo zakoupila společnost [právnická osoba], v níž má žalovaný pouze padesátiprocentní podíl.

2. Žalovaný potvrdil, že účastníci spolu žili v roce 2019 jako druh a družka, a že mu žalobkyně poukázala dne 30. 7. 2019 částku ve výši 100 000 Kč na účet. Žalovaný dále potvrdil, že v té době účastníci řešili i koupi nového vozidla, které však nikdy nemělo být koupeno na jméno žalobkyně. Protože účastníci neměli na koupi vozidla dostatek finančních prostředků, zakoupila jej ve prospěch rodiny po dohodě účastníků společnost [právnická osoba] Vozidlo bylo zčásti placeno z vlastních zdrojů uvedené společnosti. Žalovaný následně ze svého účtu vybral částku 100 000 Kč, kterou vložil na účet uvedené společnosti. Žalovaný dále uvedl, že účastníci vedli společnou domácnost až do prosince 2020, a žalobkyně podala svoji žalobu až poté, co bylo rozsudkem soudu rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilé dceři účastníků. Žalovaný považoval podanou žalobu za nemorální, protože žalobkyně nepřispěla na chod společné domácnost jinou částkou než požadovanými 100 000 Kč. Při stěhování si pak odstěhovala téměř všechny věci z domácnosti. Žalovaný dále uvedl, že částku 100 000 Kč spotřeboval ve prospěch rodiny, neboť nesl téměř veškeré náklady společné domácnosti. K tomuto nakládání nebylo potřeba výslovné dohody účastníků, a stačila pouze konkludentní dohoda. Při prvním ústním jednání u soudu žalovaný uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že dojde ke koupi vozidla, které bude mimo jiné financováno z částky 100 000 Kč poskytnuté žalobkyní. Žalovaný následně tvrdil, že částka 100 000 Kč byla spotřebována ve prospěch rodiny, neboť si ji postupně poukázal na svůj běžný účet, který používal k úhradě rodinných potřeb. Žalovaný dále namítal, že se na posuzovaný případ vztahuje ust. § 2997 o.z., neboť žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč s vědomím, že k tomu není povinna.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dne 30. 7. 2019 zaslala částku ve výši 100 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Účastníci sdíleli společnou domácnost v roce 2019, a dále až do 20. 12. 2020, kdy se žalobkyně odstěhovala. Soud vzal tyto nesporné skutečnosti za svá skutková zjištění dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.

4. Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 Nc 302/2021, má soud za prokázané, že se účastníkům narodila dne [datum] dcera. V roce 2020 měl žalovaný příjem 30 000 Kč měsíčně a žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7 096 Kč měsíčně.

5. Z kupní smlouvy ze dne 1. 5. 2019 soud zjistil, že žalobkyně tohoto dne prodala své osobní vozidlo tov. zn. BMW 118, rok výroby 2005, za částku 120 000 Kč, která jí byla zaplacena v hotovosti.

6. Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] je žalovaný jejím jediným jednatelem a ve společnosti vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 50 %.

7. Z faktury [číslo] vyplývá, že společnost [právnická osoba] zakoupila vozidlo Peugeot od společnosti [právnická osoba] Část kupní ceny jako záloha ve výši 123 800 Kč včetně DPH, (tj. 102 314,05 Kč bez DPH) byla uhrazena 31. 7. 2019. Zbývající část kupní ceny 495 200 Kč pak byla vyúčtována touto fakturou. Podle výpisu z účtu společnosti [právnická osoba] tato společnost zaplatila dne 31. 7. 2019 částku 123 800 Kč společnosti [právnická osoba] a dne 2. 8. 2019 byla na její účet vložena částka 100 000 Kč (viz výpis z běžného a spořicího účtu žalovaného a výpisy z účtu společnosti [právnická osoba] a faktura [číslo]). Z úvěrové smlouvy [číslo] z 20. 8. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] požádala o úvěr na koupi vozidla Peugeot ve výši 495 200 Kč, a to s ohledem na to, že z celkové ceny 619 000 Kč uhradila přímo ve výši 123 800 Kč.

8. Z výpisu z účtu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně odeslala dne 30. 7. 2019 žalovanému částku ve výši 100 000 Kč s její interní poznámku„ peníze na auto“. Částka 100 000 Kč byla připsána téhož dne na účet žalovaného bez jakékoliv poznámky, jak je zřejmé z potvrzení o příchozí úhradě a z výpisu ze spořicího účtu žalovaného.

9. Z výpisu ze spořicího účtu žalovaného č. [bankovní účet] (dále také„ SÚ“) soud zjistil, že žalovaný měl na tomto účtu ke dni 1.7.2019 zůstatek 100 402,64 Kč. Dne 28. 7. 2019 si na tento účet poukázal 50 000 Kč ze svého běžného účtu č. [bankovní účet] (dále také„ BÚ“) a dne 30. 7. 2019 na běžný účet zaslal částku 100 000 Kč. Téhož dne pak na jeho účet byla připsána částka 100 000 Kč poukázaná žalobkyní, jak výše uvedeno. Konečný zůstatek na tomto spořicím účtu k 31. 7. 2019 činil 150 502,92 Kč, dále k 31. 8. 2019 částku 150 644,16 Kč, k 30. 9. 2019 částku 150 780,98 Kč, k 31. 10. 2019 částku 160 931,27 Kč (po odeslání částky 50 000 Kč na BÚ a připsání 2 x 20 000 Kč z téhož účtu), k 30. 11. 2019 částku 151 070,77 Kč (po odeslání 32 000 Kč na BÚ a připsání 22 000 Kč z BÚ), k 31. 12. 2019 částku 176 224,66 Kč (po připsání 25 000 Kč z BÚ), k 1. 1. 2020 částku 171 391,56 Kč (po odeslání částky 10 000 Kč a 25 000 Kč na BÚ a připsání 30 000 Kč z BÚ), k 2. 2. 2020 částku 209 554,38 Kč (po odeslání částky 12 000 Kč na BÚ a připsání 50 000 Kč z BÚ), k 31. 3. 2020 částku 199 778,51 Kč (po odeslání částky 10 000 Kč na BÚ), k 30. 4. 2020 částku 194 940,50 Kč (po odeslání částky 15 000 Kč na BÚ a připsání 10 000 Kč z BÚ), k 31. 5. 2020 částku 240 063,98 Kč (po připsání 45 000 Kč z BÚ), k 30. 6. 2020 částku 250 177,52 Kč (po připsání 25 000 Kč od finančního úřadu a odeslání částky 15 000 Kč na BÚ), k 31. 7. 2020 částku 250 285,82 Kč, k 31. 8. 2020 částku 250 394,13 Kč, k 30. 9. 2020 částku 280 499,51 Kč (po připsání 30 000 Kč z BÚ), k 31. 10. 2020 částku 280 610 Kč, k 31. 11. 2020 částku 260716,56 Kč (po odeslání částky 20 000 Kč na BÚ) a k 31. 12. 2020 částku 320 716,56 Kč (po připsání 60 000 Kč z BÚ).

10. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za dobu od ledna 2019 do prosince 2020 má soud za prokázané, že žalovaný dne 1. 8. 2019 vybral v hotovosti ze svého běžného účtu 100 000 Kč. Žalovaný z tohoto účtu hradil náklady na domácnost, a to mimo jiné platby u obchodníků s potravinami a spotřebním zbožím, v lékárnách, hračkářstvích a hradil měsíční platby spojené s bytem ve výši 2 350 Kč a elektřinu ve výši 440 Kč, resp. poté 880 Kč v roce 2019 a v roce 2020 ve výši 990 Kč, dále pojištěné své a dcery účastníků ve výši 1 329 Kč měsíčně. Při součtu těchto jednotlivých plateb soud zjistil, že v roce 2019 vynaložil žalovaný na domácnost v lednu cca 23 300 Kč, v únoru cca 13 000 Kč, v březnu cca 23 800 Kč, v dubnu cca 17 000 Kč, v květnu cca 15 500 Kč, v červnu cca 24 200 Kč, v červenci cca 19 000 Kč, v srpnu 18 100 Kč, v září cca 14 800 Kč, v říjnu cca 25 300 Kč, v listopadu cca 49 400 Kč a v prosinci 26 000 Kč. V roce 2020 vynaložil žalovaný na domácnost v lednu cca 32 000 Kč, v únoru cca 17 000 Kč, v březnu cca 14 800 Kč, v dubnu cca 20 000 Kč, v květnu cca 13 500 Kč, v červnu cca 14 200 Kč, v červenci cca 24 100 Kč, v srpnu 22 000 Kč, v září cca 20 700 Kč, v říjnu cca 24 000 Kč, v listopadu cca 15 300 Kč a v prosinci 10 000 Kč. Soud nezapočítal do celkového součtu měsíční platby na penzijní připojištění 500 Kč, Conseq ve výši 500 Kč a platby na google storage a [webová adresa] Celkem žalovaný takto vynaložil v roce 2019 částku 269 400 Kč a v roce 2020 částku 226 600 Kč. Dále jsou z výpisů zřejmé platby z a na SÚ. Žalobkyně na tento účet poukázala žalovanému dne 13. 1. 2019 částku 1 435 Kč, 13. 8. 2019 částku 950 Kč, 11. 10. 2019 částku 5 000 Kč a dne 12. 1. 2020 částku 1 014 Kč.

11. Z výpisů z účtu žalobkyně č. [bankovní účet] za leden 2019 až prosinec 2020 soud zjistil., že jí dne 10.5.2019 byla připsána na účet částka 110 000 Kč, a že dne 30.7.2019 poukázala na spořicí účet žalovaného 100 000 Kč. Žalobkyně hradila z účtu běžnou spotřebu rodiny. Od ledna do března 2019 představoval její příjem peněžitou pomoc v mateřství ve výši 14 539 Kč, v dubnu 2019 od [právnická osoba] [obec] 2 175 Kč, v květnu 2019 od této společnosti 15 798 Kč a v červnu 2019 ve výši 12 679 Kč. Od dubna 2019 do prosince 2020 žalobkyně pobírala rodičovský příspěvek ve výši 7 096 Kč měsíčně. Dále měla příjem z prodeje oblečení od fyzických osob. Rovněž žalobkyně platila z tohoto účtu náklady na domácnost, a to platbami u obchodníků s potravinami a spotřebním zbožím, v lékárnách a hračkářstvích. Při součtu těchto jednotlivých plateb soud zjistil, že v roce 2019 vynaložila žalobkyně na domácnost v lednu cca 10 000 Kč, v únoru cca 10 600 Kč, v březnu cca 10 300 Kč, v dubnu cca 6 300 Kč, v květnu cca 8 400 Kč, v červnu cca 9 300 Kč, v červenci cca 7 500 Kč, v srpnu 10 500 Kč, v září cca 8 700 Kč, v říjnu cca 12 000 Kč, v listopadu cca 10 200 Kč a v prosinci 15 300 Kč. V roce 2020 vynaložila žalobkyně na domácnost v lednu cca 11 500 Kč, v únoru cca 7 600 Kč, v březnu cca 12 700 Kč, v dubnu cca 6 800 Kč, v květnu cca 17 800 Kč, v červnu cca 12 800 Kč, v červenci cca 12 900 Kč, v srpnu 9 500 Kč, v září cca 6 700 Kč, v říjnu cca 9 700 Kč, v listopadu cca 6 700 Kč a v prosinci 16 500 Kč. Soud započítal do těchto výpočtů platby kartou a tuzemské okamžité odchozí platby. V prosinci 2020 soud nezohlednil platby nábytku a elektro, neboť měl za to, že tyto platby souvisely se zařízením nové domácnosti žalobkyně, která se 20. 12. 2020 od žalovaného odstěhovala. Celkem žalobkyně takto vynaložila v roce 2019 částku 119 100 Kč a v roce 2020 částku 131 200 Kč. Z výpisů z účtu je dále zřejmé, že žalobkyně měla k dispozici vozidlo, protože platila pohonné hmoty, a to v roce 2019 v lednu 600 Kč, v březnu 400,20 Kč, v květnu 1 500 Kč. Po prodeji jejího vozidla pak zaplatila v roce 2019 v srpnu 500,20 Kč, v říjnu 300,50 Kč a v listopadu parkovné 10 Kč. V roce 2020 pak v lednu 2020 zaplatila 1 500 Kč a 1 000,20 Kč, v březnu 1000,10 Kč, v květnu parkovné ve výši 10 Kč a pohonné hmoty ve výši 500 Kč, v listopadu 400,40 Kč a v prosinci 599 Kč, 525,08 Kč a 29. 12. 2020 ve výši 300,11 Kč.

12. Z messengerové komunikace, ohledně níž bylo mezi účastníky nesporné, že se jedná o jejich komunikaci z roku 2021, (a proto soud vzal tuto skutečnost za své skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř.), soud zjistil, že žalobkyně žádala žalovaného 13. 1. 2021 o vrácení částky 100 000 Kč s poukazem na to, že nemá k dispozici vozidlo. Žalovaný odmítl tyto finanční prostředky žalobkyni dát s odůvodněním, že mu ukradla věci. Žalobkyně na sdělila žalovanému, že si vzala pouze své věci, na které měla doklad.

13. Předžalobní výzvou ze dne 23. 3. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky ve výši 100 000 Kč nejpozději do 1. 4. 2021. Z e-mailu vyplývá, že výzva byla žalovanému doručena 26. 4. 2021.

14. Svědkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně], matka žalobkyně, vypověděla, že se účastníci domluvili, že žalobkyně prodá své vozidlo, a peníze zašle na účet žalovaného. Žalovaný měl vybrat novější a bezpečnější auto pro žalobkyni a dceru účastníků. Žalobkyně proto zaslala finanční prostředky ve výši 100 000 Kč na účet žalovaného na konci července 2019. Svědkyně s rodinou tuto platbu žalobkyni rozmlouvali. Žalovaný měl k této částce„ něco“ přidat a vozidlo koupit. Žalovaný pak asi za pět dní koupil vozidlo zn. Peugeot a napsal jej na firmu. Svědkyni tyto skutečnosti říkala žalobkyně, se kterou se o tom bavily. Žalobkyně pak neměla nové auto k dispozici, a neměla ani dané peníze. Když někam potřebovala jet, svědkyně ji vozidla svým autem. Žalobkyně pak požadovala peníze po žalovaném ještě před tím, než se rozešli, což svědkyně věděla, protože viděla SMS komunikaci účastníků. Žalovaný však peníze nevrátil. Pokud jde o společné hospodaření účastníků, žalobkyně kupovala věci pro dceru účastníků a nějaké potraviny. Dále se starala o domácnost, uklízela, prala a vařila a starala se o dceru.

15. Svědek [jméno] [příjmení], otec žalobkyně, vypověděl, že žalobkyně prodala své auto, protože se se žalovaným dohodli, že se koupí novější a bezpečnější auto pro žalobkyni a dceru účastníků. Z tohoto důvodu žalobkyně zaslala na účet žalovaného 100 000 Kč. Žalovaný vozidlo koupil na firmu, a jednalo se o značku Peuget. Žalobkyně od vozidla neměla klíče, žalovaný jí je potom vzal, a zakázal jí s vozidlem jezdit. Svědek nevěděl, zda to bylo před tím, než se účastníci rozešli, nebo po tom. O této skutečnosti se svědek dozvěděl ještě před tím, než se účastníc rozešli. Pokud žalobkyně někam chtěla jet, musela ji vozit její matka (manželka svědka). K hospodaření účastníků svědek uvedl, že žalobkyně bydlela společně se žalovaným, kupovala potraviny do domácnosti a oblečení na dceru účastníků. Svědek s manželkou žalobkyni finančně podporovali a kupovali jí nákupy. Žalobkyně se starala o domácnost, prala a uklízela.

16. Svědek [jméno] [příjmení], bratr žalobkyně vypověděl, že žalobkyně po dohodě se žalovaným prodala své vozidlo. Účastníci se dohodli, že žalobkyně peníze z prodeje zašle žalovanému, který k nim něco přidá a koupí nové bezpečné auto, které bude žalobkyně. Toto se svědek dozvěděl od žalobkyně. Žalovaný pak asi za dva nebo tři dny přivezl nové auto zn. Peugeot. To, že ale vozidlo koupil na firmu, žalobkyně zjistila až v tomto řízení, protože od začátku byla mezi nimi jiná dohoda. Žalobkyně nemohla vozidlo užívat, protože jí pak žalovaný vzal od něj klíče. Žalovaný jí říkal, že jí vozidlo nedá. Žalobkyně pak žalovaného žádala o vrácení peněz, což žalovaný odmítl. Když pak žalobkyně někam potřebovala jet, vozili ji rodiče. Pokud jde o hospodaření účastníků, žalovaný skoro nic na dceru účastníků nekoupil, vše proto hradila žalobkyně z mateřské a z úspor. Svědek viděl výpisy z účtu, protože si je žalobkyně pro toto řízení tiskla na jeho tiskárně.

17. Soud zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, neboť je považoval za nadbytečné s ohledem na svá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů.

18. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně vlastnila osobní automobil, a protože nebyl bezpečný, dohodli se se žalovaným, že jej prodá. Získané finanční prostředky ve výši 100 000 Kč žalobkyně po dohodě se žalovaným zaslala na jeho spořicí účet. Žalovaný měl tyto peníze použít na koupi nového vozidla a koupi vozidla měl spolufinancovat. Protože však účastníci neměli dostatečné finanční prostředky, jak je zřejmé z výpisu z obou účtů účastníků, zakoupila vozidlo za částku 619 000 Kč společnost [právnická osoba], kdy částku 102 314,05 Kč bez DPH, tj. 123 800 Kč včetně DPH, zaplatila přímo jako zálohu 31. 7. 2019, a na zbývající částku 495 200 Kč čerpala úvěr. Žalovaný pak vybral ze svého běžného účtu částku 100 000 Kč, kterou vložil na účet uvedené společnosti. Finanční prostředky ve výši 100 000 Kč od žalobkyni zůstaly na spořicím účtu žalovaného. Žalobkyně měla předmětné vozidlo zn. Peugeot k dispozici včetně klíčů, nicméně poté, co se účastníci rozešli, jí pak žalovaný klíče od vozidla odebral a žalobkyně nemohla vozidlo používat. Z tohoto důvodu vyzvala žalovaného k vrácení částky 100 000 Kč, kterou jí však žalovaný nevrátil.

19. Při právním posouzení soud vycházel z § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 2997 odst. 1 o.z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

22. V daném případě dospěl soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že se účastníci dohodli, že žalobkyně poskytne finanční prostředky na koupi nového vozidla, které měla mít k dispozici pro sebe a potřeby dcery účastníků. Z tohoto důvodu žalobkyně prodala v květnu 2019 své vozidlo za částku 120 000 Kč, a z této částky zaslala dne 30. 7. 2019 žalovanému na jeho spořicí účet částku 100 000 Kč. Žalovaný měl tyto finanční prostředky použít na koupi vozidla a měl se rovněž podílet na jeho financování. Žalovaný však finanční prostředky žalobkyně dohodnutým způsobem nepoužil, a ponechal je na svém spořicím účtu. Vozidlo zn. Peugeot totiž zakoupila společnost [právnická osoba] ze svých výlučných finančních prostředků, jak vyplývá z výpisu z účtu této společnosti. Uvedená společnost zaplatila zálohu ve výši 102 314,05 Kč bez DPH, tj. 123 800 Kč včetně DPH, dne 31. 7. 2019, přičemž žalovaný jako její jednatel, vložil na její účet částku 100 000 Kč až 2. 8. 2019, když před tím tuto částku vybral ze svého běžného účtu 1. 8. 2019 Tyto finanční prostředky z běžného účtu žalovaného, byly jeho výlučnými prostředky, protože žalobkyně zaslala částku 100 000 Kč na spořicí účet žalovaného až po tom, co si žalovaný odeslal z tohoto účtu shodnou částku 100 000 Kč na běžný účet, byť se tak stalo ve stejný den 30. 7. 2019.

23. Žalobkyně pak měla vozidlo zakoupené společností [právnická osoba] k dispozici zřejmě minimálně do května či června 2020, neboť do této doby pravidelně platila pohonné hmoty, jak je zřejmé z výpisů z účtu žalobkyně (viz bod 11 odůvodnění rozsudku). Pokud by vozidlo nepoužívala, bylo by nelogické, aby pohonné hmoty hradila. Tomuto závěru odpovídají i výpovědi svědků [jméno] a [jméno] [příjmení], z jejichž výpovědi vyplynulo, že žalobkyně nejprve měla k dispozici klíče od vozidla, a žalovaný jí je posléze odebral. Pokud pak žalobkyně čerpala pohonné hmoty v listopadu a prosinci 2020, má soud za to, že tyto platby byly spojené s tím, že ji pak v případě potřeby vozidla její matka, svědkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně].

24. Částka 100 000 Kč, kterou zaslala žalobkyně na spořicí účet žalovaného, se nicméně smísila s výlučnými finančními prostředky žalovaného, neboť v té době činil zůstatek na účtu žalovaného částku 50 402,64 Kč (Soud tuto skutečnost dovozuje z výpisu ze SÚ žalovaného, podle něhož měl žalovaný k 1. 7. 2019 na účtu 100 402,64 Kč, dne 28. 7. 2019 poukázal na tento účet ze svého BÚ 50 000 Kč a následně dne 30. 7. 2019 zaslal zpět na BÚ částku 100 000 Kč). Protože teprve poté byla tento účet téhož dne, tj. 30. 7. 2019, připsána částka 100 000 Kč od žalobkyně, zůstaly finanční prostředky na tomto účtu žalovaného. Žalovaný pak i přes poučení soudu neprokázal, že by uvedené finanční prostředky spotřeboval ve prospěch rodiny. Je sice pravdou, že žalovaný prováděl platby ze SÚ na svůj BÚ, ale současně posílal z BÚ finanční prostředky na SÚ (viz bod 9 odůvodnění rozsudku). Protože peníze žalobkyně nebyly vedeny odděleně od finančních prostředků žalovaného, nelze říci, které konkrétní peníze byly takto použity. Zůstatek na spořicím účtu žalovaného pak byl po červenci 2019 vždy vyšší než 100 000 Kč, a peníze na něm spíše přibývaly. S ohledem na smísení finančních prostředků účastníků je pak třeba odmítnout hypotézu žalovaného, že se z jeho spořicího účtu nejprve„ utratily“ peníze, dříve připsané na jeho spořicí a následně na běžný účet, a teprve po jejich spotřebování se použily další finanční prostředky. Soud ohledně svých závěrů odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 78/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. ICdo 76/2017. Z tohoto důvodu je proto žalovaný povinen na žádost žalobkyně vydat„ stejné množství věcí téhož druhu (pozn. tedy peníze) (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014)“ – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 975/2013.

25. Pokud jde o námitku žalovaného, že částka 100 000 Kč od žalobkyně byla určena pro potřeby společné domácnosti účastníků, soud ji nepovažoval za důvodnou. Žalobkyně zaslala tyto prostředky se svojí poznámkou„ peníze na auto“. Z výpovědí svědků vyplývá, že se účastníci dohodli, že žalobkyně poskytne tuto částku na zakoupení nového vozidla. Tuto skutečnost nepřímo potvrzuje i faktura [číslo] podle níž společnost [právnická osoba] zaplatila dne 31. 7. 2019 částku 102 314,05 Kč bez DPH, a to den poté, kdy na spořicí účet jednatele této společnosti, tedy žalovaného, byla žalovanou poukázána částka 100 000 Kč. Je tak zřejmé, že žalovaný již s touto částkou kalkuloval při pořízení vozidla uvedenou společností, když pak 1. 8. 2019 shodnout částku vybral ze svého běžného účtu a 2. 8. 2019 ji vložil na účet společnosti [právnická osoba] V případě, že by se takto účastníci nedohodli, společnost [právnická osoba] by uhradila jinou částku jako zálohu na vozidlo. Je pravdou, že v řízení nebylo prokázáno, že vozidlo mělo být evidováno na jméno žalobkyně, nicméně jej měla mít k dispozici, aby mohla vozit dceru účastníků, a v tomto směru se shodují výpovědi všech svědků. Nad to tuto skutečnost potvrdil sám žalovaný při prvním jednání ve věci, i když poté změnil své tvrzení. Nepřímo tomuto závěru svědčí rovněž výdaje obou účastníků na společnost domácnost. Z bodů 10 a 11 odůvodnění rozsudku je zřejmé, že každý z účastníků hradil náklady na domácnost podle svých možností. V roce 2019 žalovaný sice vynaložil na domácnost 2,26x více prostředků než žalobkyně, tj. cca částku 269 400 Kč oproti částce cca 119 100 Kč, a v roce 2020 pak 1,73x více tj. částku cca 226 600 Kč oproti částce cca 131 200 Kč, nicméně žalobkyně se ještě starala o dceru účastníků, která se narodila [datum], a fyzicky pečovala o společnou domácnost. Nad to v případě, že by částka 100 000 Kč byla určena na běžnou spotřebu rodiny, zaslala by žalobkyně finanční prostředky nikoliv na spořicí účet, ale na běžný účet žalovaného, z něhož byly potřeby rodiny hrazeny.

26. Z těchto důvodů soud rovněž nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že žalobkyně nemá nárok na vydání částky ve smyslu § 2997 o.z., protože bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala peníze žalovanému vědomě po dohodě se žalovaným. Nad to by v takovém případě interní poznámka žalobkyně k odeslání částky 100 000 Kč zněla jako„ příspěvek na auto“, a nikoliv jako„ peníze na auto“, jako tomu bylo ve skutečnosti.

27. Žalobkyně tedy měla po dobu soužití se žalovaným k dispozici předmětné vozidlo zn. Peugeot, na které poskytla 100 000 Kč, byť jej zakoupila společnosti [právnická osoba] Žalobkyně mohla vozidlo užívat minimálně do května 2020, (když nákupy pohonných hmot v prosinci 2020 zřejmě souvisely s jejím stěhováním ze společné domácnosti), ovšem okamžikem, kdy se účastníci rozešli, tuto možnost pozbyla. Tímto okamžikem (tj. na konci roku 2020) došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2291 o.z. Žalovaný je tak povinen toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat podle § 2993 o.z. Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1374/2018, který se sice týká investice do společného bydlení, nicméně jeho závěry lze aplikovat na posuzovanou situaci. V daném rozhodnutí soud konstatoval, že„ Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost … v tomto směru (pozn. zde vozidlo), tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti … (pozn., zde využívání vozidla) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti … za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití.“ 28. Protože tedy částka 100 000 Kč poukázaná žalobkyní na spořicí účet žalovaného nebyla spotřebována, žalovaný ji nevyužil ani na zakoupení vozidla, přičemž právní důvod toho, aby žalovaný měl tyto finanční prostředky ve své dispozici, odpadl, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v celém rozsahu a proto nároku žalobkyně vyhověl.

29. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o. z. z nevydané částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb za dobu od 2. 4. 2021 do zaplacení, jak žalobkyně požadovala. Přestože výzva k zaplacení z 23. 3. 2021 byla žalovanému doručena až 26. 4. 2021, bylo v řízení prokázáno, že žalovaný byl poprvé vyzván k vydání částky 100 000 Kč v messengerové komunikaci účastníků z 13. 1.2021. Ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení.

30. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobkyně byla v řízení plně úspěšná má tedy právo na plnou náhradu jejích nákladů. Žalobkyni vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, náklady právního zastoupení žalobkyně, jež představují mimosmluvní odměnu za 10 úkonů právní služby po 5 100 Kč (dle ust. § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradu hotových výdajů za 10 úkonů právní služby po 300 Kč (dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.; a to za 1x převzetí a příprava zastoupení, 1x předžalobní upomínka, 1 x sepis žaloby, 3 x vyjádření (z 30.11.2021, 22.2.2022 a 21.3.2022), a 1x účast na jednání soudu 3.12.2021, 1 x účast na jednání soudu 25.2.2022 a 2x účast na jednání soudu 25.3.2022, které přesáhlo 2 hodiny. Dále představují náhradu cestovních výdajů za cestu advokátky osobním automobilem zn. Honda, spotřeba dle TP: 5,7 l /100 km (3. údaj o spotřebě dle TP), palivo benzin automobilový 95 oktanů, z [obec] do [obec] a zpět vypočtenou dle ustanovení § 157 a § 158 zák. č. 262/2006 Sb., a to k jednání soudu dne 3.12.2021 ve výši 291,02 Kč (cena PHM 33,80 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,40 Kč km dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., počet km 46), a dále k jednání soudu dne 25.2.2022 a 25.3.2022 ve výši vždy 313,47 Kč za každou z cest (cena PHM 37,10 Kč na 1litr, sazba zák. náhrady 4,70 Kč km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., počet km 46), a to včetně náhrady za ztrátu času advokáta (cesta k jednání soudu a zpět) za 6 půlhodin po 100 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21% ve výši 11 658,78 Kč Celkem tedy soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 72 176,73 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátkou, uložil soud celkovou částku nákladů řízení zaplatit přímo této advokátce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.