6 C 13/2026

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o zaplacení částky 16 612 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 995 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 7 995 Kč ode dne 12. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu co do zaplacení částky 7 804 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 813,68 Kč, dále s úrokem ve výši 70,73 % ročně z částky 12 371,70 Kč ode dne 23. 12. 2025 do 15. 1. 2026 v částce 559,68 Kč a ve výši 11,50 % ročně z částky 12 371,70 Kč ode dne 16. 1. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu ode dne 23. 12. 2025 dosáhne částky 37 929,60 Kč, a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 15 799 Kč ode dne 23. 12. 2025 do 11. 2. 2026 a z částky 7 804 Kč ode dne 12. 2. 2026 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2026 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 16 612 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 23. 4. 2025. Tvrdil, že jako subjekt k této činnosti oprávněný poskytl žalovanému na základě této smlouvy, uzavřené za pomoci prostředků komunikace na dálku, a po prověření úvěruschopnosti žalovaného na základě jím poskytnutých údajů a z databází dne 23. 4. 2023 úvěr ve výši 13 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal tyto prostředky žalobci splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 70,73 % ročně v celkem 36 měsíčních splátkách po 1 001 Kč se splatností vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje květnem 2025 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení o schválení úvěru. Součástí splátek pak byla i pravidelná měsíční úhrada ve výši 123 Kč za sjednané pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet. Jelikož však žalovaný tomuto svému závazku nedostál, neboť se dostal do prodlení se splácením úvěru a do data jeho zesplatnění uhradil pouze pět splátek po 1 001 Kč, celkem tedy 5 005 Kč, byl žalobce v souladu se smlouvou oprávněn účtovat žalovanému smluvní pokuty ve výši 249 Kč za každou splátku v prodlení o 30 dnů, tedy 498 Kč za celkem dvě splátky, s jejichž úhradou se žalovaný dostal do prodlení v této délce, a dále smluvně sjednanou náhradu nákladů účelně žalobcem vynaložených v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, celkem tedy 400 Kč. Důsledkem prodlení žalovaného (s úhradou splátky splatné dne 17. 10. 2025 o 65 dnů) pak bylo v souladu se smlouvou rovněž zesplatnění celého úvěru k datu 21. 12. 2025, čímž se celá dosud neuhrazená jistina úvěru a neuhrazené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru v celkové výši 14 532,69 Kč, která je dále úročena zákonným úrokem z prodlení, dále úrokem z původní dlužné jistiny a je k ní rovněž účtována další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z této dlužné částky za každý den prodlení s její úhradou, tedy ode dne 23. 12. 2025 do zaplacení (resp. do dne sepisu žaloby 16. 2. 2026). Dluh žalovaného je tedy tvořen novou jistinou úvěru v částce 14 532,69 Kč (součet původní jistiny ve výši 12 371,70 Kč a úroku přirostlému ke dni zesplatnění ve výši 2 160,99 Kč), dlužnou úhradou za pojištění v částce 369 Kč, smluvními pokutami v částkách 498 Kč a 813,68 Kč, náklady vzniklými v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, jakož i úrokem ve výši 70,73 % ročně z částky 12 371,70 Kč, jdoucím ode dne 23. 12. 2025 do zaplacení, od 91. dne prodlení, tedy od data 16. 1. 2026 do zaplacení, je pak žádán úrok pouze ve výši 11,50 % ročně z částky 12 371,70 Kč, nejvýše však do doby, kdy toto příslušenství dosáhne ode dne 23. 12. 2025 částky 37 929,60 Kč, s tím, že ze součtu nové jistiny v částce 14 532,69 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, nákladů v částce 400 Kč a pojistného v částce 369 Kč, celkem tedy z částky 15 799 Kč (zaokrouhleno na celé koruny směrem dolů), dále žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení jdoucí ode dne 23. 12. 2025 (tj. od druhého dne následujícího po zesplatnění) až do zaplacení. Žalovaný uvedenou dlužnou částku nevyrovnal ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a proto se žalobce domáhal jejího zaplacení soudní cestou.

2. Následně pak žalobce k výzvě soudu doplnil svá skutková tvrzení ke způsobu a zdrojům posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu s požadavky příslušné právní úpravy s tím, že vycházel z dokladů o příjmech žalovaného, z výpisů z databáze NRKI, z hodnocení klienta a z jeho prohlášení, přičemž ověřený příjem žalovaného činil 38 900 Kč, jeho celkové měsíční náklady 23 191 Kč (včetně částky 4 860 Kč odpovídající životnímu minimu a rezervy ve výši 1 000 Kč) a volné zdroje ke splácení představovaly částku 14 709 Kč. Ověřil též případnou evidenci žalovaného v insolvenčním rejstříku a případné vymáhání jiných svých pohledávek vůči žalovanému. Poukázal pak na to, že žalovaný sám svým podpisem na smluvní dokumentaci potvrdil pravdivost a úplnost jím uváděných údajů, které si žalobce sám nemohl objektivně ověřit, tudíž jeho zákonnou povinnost nelze vykládat extenzivně; vycházel proto z premisy, že každý jedná v právním styku poctivě. Blíže se pak vyjádřil k jednotlivým položkám výdajů. Žalovaný uvedl své náklady na bydlení v částce 6 458 Kč, které však nijak nedoložil, neměl žádnou vyživovací povinnost a v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy měl u žalobce souběžně další úvěr, na který splácel 11 873 Kč měsíčně. K ostatním výdajům žalovaného žalobce nedisponuje žádnými doklady.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Jelikož se k jednání soudu bez omluvy své neúčasti nedostavil, soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 23. 4. 2025, akceptovaného žalobcem téhož dne, ve spojení s kopií občanského průkazu žalovaného, prohlášením o politické exponovanosti, úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, dodatkem č. 1 a přílohou č. 1. z téhož dne včetně přihlášky do pojištění – skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry spolu s informačním dokumentem o tomto pojistném produktu, dokumentem s popisem systémového řešení podpisu klienta u smluv o spotřebitelském úvěru uzavíraných na dálku, předsmluvním formulářem a prohlášením klienta – informacemi pro klienta poskytovanými zprostředkovatelem úvěru rovněž ze dne 23. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný (který svou totožnost doložil kopií svého občanského průkazu) požádal žalobce jako registrovaného nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru (za pomoci prostředků komunikace na dálku formou potvrzující textové zprávy s jedinečným kódem odpovídajícím variabilnímu symbolu verifikační platby zaslané žalobcem na bankovní účet žalovaného) o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 13 000 Kč na dobu 36 měsíců s pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 70,73 % ročně a celkovou částkou ke splacení ve výši 31 608 Kč. Sjednáno bylo též pojištění schopnosti splácet úvěr, a to pojištění smrti, invalidity třetího stupně, pracovní neschopnosti, závažných onemocnění a ztráty zaměstnání s měsíční úhradou ve výši 123 Kč. Splátky (zahrnující úrok i jistinu a dále úhradu za pojištění) pak byly navrhovány ve výši 1 001 Kč měsíčně (tj. 878 Kč bez pojistného) se splatností nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Úroky pak byly počítány jako nominální úroková míra a bylo ujednáno, že jsou účtovány i po případném zesplatnění úvěrové jistiny, byť poté přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru a při prodlení delším než 90 dnů bude žalobce uplatňovat toto příslušenství pouze ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nejvýše však na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru souhrnnou částku odpovídající 120 % celkové částky k úhradě (nejvýše tedy 37 929,60 Kč). Součástí smluvních ujednání pak byl též závazek žalovaného k úhradě smluvních pokut, a to ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž by se dostal do prodlení o délce 30 dnů, a ve výši 0,1 % z tzv. nové jistiny (tvořené dosud nesplacenou jistinou a úroky přirostlými ke dni zesplatnění úvěru) za každý den prodlení s její úhradou v případě zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části v trvání 65 dnů (nejvýše v částce 200 000 Kč), jakož i žalobcem účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč, vzniklých v souvislosti s prodlením s úhradou každé splátky po dobu 15 dní. V prohlášení klienta s informacemi pro klienta poskytovanými zprostředkovatele úvěru pak žalovaný prohlásil, že žalobce provedl posouzení jeho úvěruschopnosti, a že nemá žádné splatné dluhy, že není v úpadku a že veškeré údaje jím poskytnuté či uvedené ve smlouvě jsou pravdivé a úplné. Návrh smlouvy o úvěru pak žalobce akceptoval dne 23. 4. 2025. Schválení úvěru s parametry dle tohoto návrhu pak žalobce žalovanému oznámil dopisem ze dne 24. 4. 2025, jímž žalovanému zároveň zaslal splátkový kalendář k této smlouvě ze dne 24. 4. 2025 (dokládáno oznámením o schválení úvěru ze dne 24. 4. 2025, splátkovým kalendářem a kopií nevyzvednuté a vrácené poštovní zásilky zasílané žalovanému na jeho doručovací adresu uvedenou ve smlouvě).

5. Základními informacemi o klientovi, důkazem o odeslání verifikační platby ve výši 1 Kč, obsahem zaslané SMS zprávy s informací o vyplacení a důkazem o přijetí této SMS zprávy žalobce prokazoval, že k předmětné úvěrové smlouvě mu žalovaný poskytl své kontaktní údaje (telefonní číslo tel. číslo e-mailovou adresu) a bankovní spojení s číslem účtu č. účtu (na který byly žalovanému vyplaceny úvěrové prostředky a na který mi chodila výplata mzdy), kam dne 23. 4. 2025 zaslal žalovanému verifikační platbu ve výši 1 Kč pod variabilním symbolem var. symbol, představujícím podpisový kód na smluvní dokumentaci. O této úhradě pak žalovaného vyrozuměl formou textové zprávy z téhož dne a žalovaný odeslal potvrzovací textovou zprávu se svým souhlasem a s uvedeným podpisovým kódem pro vyplacení úvěru. Uvedeným číselným kódem je pak za žalovaného opatřena (podepsána) smluvní dokumentace tohoto úvěrového případu.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta s datem 23. 4. 2025 soud zjistil, že žalobce provedl analýzu bonity žalovaného na základě jím sdělených údajů o jeho příjmech a výdajích a dalších poměrech. Vycházel tak z čistého měsíčního příjmu pobíraného žalovaným ze zaměstnání ve výši 38 900 Kč s tím, že výdaje žalovaného jsou představovány životním minimem ve výši 4 860 Kč, náklady na bydlení včetně služeb (pronájem) v částce 6 458 Kč a splátkami jiného závazku vůči žalobci ve výši 11 873 Kč; dovodil tak, že volné peněžní zdroje, jimiž žalovaný disponuje, činí 14 709 Kč (se zohledněním rezervy ve výši 1 000 Kč). K rodinným poměrům žalovaného mělo být zjištěno, že žalovaný je svobodný, nežije ve společné domácnosti s partnerem/kou a nebylo kalkulováno s žádnou jeho vyživovací povinností ani s jinými výdaji na další potřeby (doprava, kurzy, záliby). Z jakých zdrojů byly tyto údaje o žalovaném ověřeny či jak byly doloženy, v této listině uvedeno není, doloženy byly pouze k příchozí úhrady mezd vyplacených žalovanému jeho zaměstnavatelem na běžný účet dne 11. 12. 2024, 13. 1. 2025, 14. 2. 2025 a 14. 3. 2025 (v částkách 36 526 Kč, 35 589 Kč, 41 518 Kč a 39 877 Kč). Dle výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) žalovaný dle historie v tomto registru žádal o úvěr u celkem pěti bank a finančních institucí odlišných od žalobce, dále že součet celkové zbývající částky kreditních karet, celkové čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací v roli (spolu)žadatele činil 565 613 Kč, součet celkového úvěrového rámce nesplátkových operací a celkového limitu kreditních karet v roli (spolu)žadatele činil 77 800 Kč a součet nesplacených částek či přečerpání úvěrového rámce činil 0 Kč; interní skóre žalovaného ve středních hodnotách sledovaných parametrů.

7. Dokladem o vyplacení úvěru má soud za doložené, že žalobce poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve sjednané částce 13 000 Kč bezhotovostním převodem na účet dne 23. 4. 2025.

8. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalobce vedl evidenci předmětného úvěrového případu včetně záznamů o platbách provedených žalovaným na splátky úvěru, dle nichž žalovaný uhradil za období ode dne 17. 5. 2025 do data 17. 9. 2025 řádně a včas v pěti platbách celkem pět splátek po 1 001 Kč, celkem tedy 5 005 Kč. Dluh byl vyčíslen na 20 385,01 Kč.

9. Z výzev ze dne 18. 11. 2025 a 18. 12. 2025 dále soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovaného k úhradě splátek, s jejichž zaplacením se žalovaný dostal do prodlení, s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

10. Z oznámení ze dne 21. 12. 2025 pak soud zjistil, že žalobce informoval žalovaného o zesplatnění celého úvěru v důsledku jeho prodlení se splácením v trvání 65 dnů a vyzval jej k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru ve výši 12 371,70 Kč, úroků ke dni zesplatnění v částce 2 160,99 Kč, smluvních pokut ve výši 498 Kč, úhrad za pojištění ve výši 369 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v částce 400 Kč, vše v celkové výši 15 799 Kč, ve stanovené lhůtě 10 dní od data odeslání této výzvy.

11. Nakonec pak žalobce vyzval dopisem ze dne 27. 1. 2026 (předžalobní výzva) žalovaného k úhradě dlužné částky včetně smluvních pokut, nákladů a příslušenství v dodatečně stanovené lhůtě 15 dnů ode dne odeslání výzvy s upozorněním na možnost vymáhání těchto závazků soudní cestou. Odeslání této písemnosti do dispoziční sféry žalovaného je dokládáno kopií poštovního podacího archu s datem podání 27. 1. 2026.

12. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému na základě jeho návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 23. 4. 2025, akceptovaného žalobcem téhož dne, částku 13 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobci splatit spolu s úrokem ve výši 70,73 % ročně, celkem tedy 31 608 Kč, ve sjednaných 36 měsíčních splátkách po 1 001 Kč, zahrnujících vedle poměrné části úvěru a úroku též úhradu za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 123 Kč měsíčně. Při sjednávání úvěrové smlouvy žalobce vycházel z údajů o poměrech žalovaného, který uvedl, že je svobodný, žije sám v pronájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Jeho pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činil 38 900 Kč a byl doložen přehledem příjmových transakcí na bankovním účtu žalovaného (mzdy od zaměstnavatele připsané na tento účet za období čtyř měsíců předcházejících sjednání úvěru v průměrné výši 38 377,50 Kč), přičemž jeho běžné měsíční výdaje byly stanoveny pouze ve výši životního minima v částce 4 860 Kč, k nimž dále hradil splátky dalšího úvěru u žalobce ve výši 11 873 Kč (měsíčně) a nijak nedoložené náklady na bydlení v nájmu ve výši 6 458 Kč; zbývající volné prostředky tak činily 14 709 Kč. Jiné výdaje žalovaného kalkulovány nebyly. Lustrací v registru NRKI byl žalovaný hodnocen jako klient s hodnotami skóre ve středním pásmu rizika, přičemž celkové čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací v roli žalovaného jako (spolu)žadatele činilo 565 613 Kč; dluh po splatnosti evidován nebyl. Za dobu od čerpání poskytnutého úvěru (převedeného na jeho účet dne 23. 4. 2025) pak žalovaný uhradil pouze celkem 5 005 Kč, kdy poslední úhrada byla provedena dne 17. 9. 2025. Protože tedy žalovaný poskytnuté prostředky nadále nesplácel ani přes zaslané výzvy, dostal se s tímto svým peněžitým závazkem do prodlení, a žalobce proto přistoupil k zesplatnění celého doposud nesplaceného zůstatku dlužné částky (tj. součtu nesplacené jistiny a úroku přirostlého do dne zesplatnění) svým dopisem ze dne 21. 12. 2025, a dále pak žalovanému účtoval smluvní pokuty, resp. náklady, za prodlení s úhradou splátek, a dlužné úhrady za pojištění, a to v částkách 498 Kč, 400 Kč a 369 Kč. K tomu pak doúčtoval též smluvní pokutu v souvislosti s prodlením s úhradou zesplatněné jistiny s úrokem v trvání 65 dnů, a to ve výši 0,1 % denně z této částky, která činila 14 532,69 Kč (tj. jistina 12 371,70 Kč a k ní přirostlý úrok 2 160,99 Kč, celkem tzv. nová jistina); za dobu ode dne 23. 12. 2025 (druhý den následující po splatnosti této nové jistiny) do data vyhotovení žaloby činil tento dílčí nárok celkem 813,68 Kč. Původní nesplacenou jistinu úvěru pak žalobce nadále i po zesplatnění úročil úrokovou sazbou ve výši 70,73 % ročně a od 91. dne prodlení pak ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (s omezením limitovaným maximální souhrnnou výší odpovídající 120 % celkové částky ke splacení, tedy částkou 37 929,60 Kč), a k celkové částce 15 799 Kč, tvořené součtem tzv. nové jistiny, smluvní pokuty, úhrad za pojištění a nákladů spojených s prodlením, pak požadoval též zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dluh neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a je tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení.

13. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

15. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

16. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

17. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Ve smyslu ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

21. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

23. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť žalobce ani přes výzvu soudu a náležité procesní poučení nedoložil a neprokázal, že by mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Důvody této neplatnosti soud shledává v závěru, že z předložených důkazů nevyplynulo, že žalobce jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, dostál své zákonné povinnosti a řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky, s odbornou péčí. Nebylo tedy zjištěno, jakým způsobem byly doloženy, a především důkladně prověřeny, údaje o výdajích žalovaného, jež neodpovídají realitě, když podle formuláře hodnocení klienta představovaly jediné tyto výdaje pouze částka odpovídající životnímu minimu a dále zanedbatelně nízké a ničím nedoložené (např. nájemní smlouvou a doklady o úhradách za služby spojené s bydlením – energie, voda, topení, odvoz odpadu atd.) náklady na bydlení v pronájmu. Nebylo tak zohledněno, jaká je struktura výdajů žalovaného (např. vyžádáním si a doložením úplného výpisu z účtu) – mj. např. za účelem vyloučení „toxických“ výdajů na sázení, dále zda a v jaké výši žalovaný vynakládá výdaje na dopravu do zaměstnání vzhledem k tomu, že byl zaměstnán, resp. tyto výdaje byly stanoveny ve výši 0 Kč, nebylo rovněž hodnoceno splátkové zatížení žalovaného vzhledem k existenci dalšího úvěrového závazku vyplynuvšího z lustrace v registru NRKI a vzhledem k jeho celkovému dluhovému zatížení. Všechny uvedené skutečnosti vedou k tomu závěru, že žalovaný neuvedl úplné informace o svých skutečných výdajích a reálné finanční situaci, přičemž již tato skutečnost sama o sobě měla žalobce vést k důkladnému zkoumání jeho poměrů a k vyžádání si potřebných dokladů (minimálně výpisů z účtu, z nichž by bylo patrné, jak žalovaný se svým příjmem skutečně hospodaří). Tvrzení žalobce, že se spoléhal na prosté prohlášení žalovaného o tom, že jím uvedené údaje o jeho poměrech rozhodných pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr jsou úplné a pravdivé, pak svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně (když právě obezřetnost je součástí odborné péče poskytovatele úvěru) a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Soud proto dospěl k jedinému možnému závěru, a to že u žalovaného v době sjednávání spotřebitelského úvěru byly zásadní pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet vzhledem ke zcela nedostatečnému zjišťování, prověřování a hodnocení jeho reálných výdajů. S uvedenými pochybnostmi se žalobce nevypořádal a posoudil úvěruschopnost žalovaného jako dostatečnou. Žalobce pak soudu nenabídl jiná tvrzení ani důkazy, které by mohly vést k jiným než shora uvedeným závěrům, kdy i přes výzvu soudu setrval na svém stanovisku, že ke splnění povinnosti k posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí postačovalo prohlášení žalovaného o tom, že údaje jím poskytnuté jsou úplné a pravdivé.

25. Důsledkem výše uvedeného nedostatečného postupu žalobce a nesplnění jeho zákonné povinnosti je proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k výše uvedenému výkladu soud zcela odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 Co 279/2019, kde se soud touto problematikou podrobně zabývá).

26. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 13 000 Kč na jeho účet. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o provedené úhrady v celkové částce 5 005 Kč. Pokud tedy žalobce poskytl žalovanému částku 13 000 Kč, pak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 7 995 Kč (tj. poskytnuté prostředky ponížené o částečnou úhradu ze strany žalovaného), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení úroku, nákladů spojených s prodlením, jakož i poplatků a smluvních pokut. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 7 995 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím oproti žalobě až ode dne 12. 2. 2026 do zaplacení, tedy v návaznosti na výzvu k plnění ve smyslu § 1958 občanského zákoníku obsaženou v předžalobní upomínce ze dne 27. 1. 2026 (u níž bylo doloženo její odeslání téhož dne) a v návaznosti na lhůtu k zaplacení v této výzvě stanovenou (15 dnů od data odeslání), jejímž marným uplynutím se žalovaný teprve dostal do prodlení. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

27. Ve zbývajícím rozsahu pak soud výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl, tedy co do částky 7 804 Kč, představující rozdíl mezi původně žalovanou pohledávkou a oprávněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, jakož i co do smluvní pokuty ve výši 813,68 Kč a celého žalovaného úroku (kteréžto oba nároky mají základ v neplatně sjednané smlouvě), a konečně též co do zákonného úroku z prodlení z částky 15 799 Kč za dobu ode dne 23. 12. 2025 do 11. 2. 2026, kdy žalovaný ještě nebyl v prodlení se zaplacením dluhu, a dále z částky 7 804 Kč, ohledně kterého byla žaloba zamítnuta, za dobu ode dne 12. 2. 2026 až do zaplacení.

28. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce byl se svým nárokem ve věci ve zcela převažujícím rozsahu neúspěšný (z celkového uplatněného nároku ve výši 16 212,68 Kč mu bylo přiznáno pouze 7 995 Kč; k příslušenství se nepřihlíží). Protože však žalovanému v řízení s ohledem na jeho nečinnost žádné náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno shora. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze, sídlem náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5, Česká republika, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o.s.ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.