6 C 16/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 24.810 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15.000 Kč ode dne 7. 10. 2022 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 9.810 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20.400 Kč ode dne 4. 1. 2022 do 6. 10. 2022 a z částky 5.400 Kč ode dne 7. 10. 2022 do zaplacení a dále spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 427,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2022 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 24.810 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a dalších nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 10. 2021. Tvrdil, že na základě této smlouvy, sjednané mezi účastníky prostřednictvím webové stránky [webová adresa], poskytl žalovanému – po řádném ověření jeho totožnosti (vyžádáním si skenu dokladu totožnosti a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby) a schopnosti splácet (vyžádáním si informací o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalovaného a jejich ověřením na základě vyžádaných dokumentů či nahlédnutím do příslušných databází) – na základě jeho žádosti o zápůjčku a po odsouhlasení znění smlouvy a všeobecných obchodních podmínek dne 27. 10. 2021 (smlouva byla podepsána elektronicky prostřednictvím PIN kódu jakožto prostého elektronického podpisu) převodem na jeho účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal uhradit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 5.400 Kč, to vše se splatností ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splatnosti poslední z nich dne 3. 1. 2022. Jelikož však tomuto svému závazku nedostál, neboť na dluh neuhradil žádnou částku, byl povinen zaplatit žalobci vedle součtu nesplacené jistiny a poplatku v souhrnné výši 20.400 Kč též zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,10 % z částky 15.000 Kč, vyčíslenou za dobu ode dne 4. 1. 2022 do 25. 10. 2022 na částku 4.410 Kč, a nahradit mu náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením (celkem pět písemných výzev) v celkové výši 2.500 Kč. Dlužnou částku pak žalobci neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a proto se žalobce svého nároku domáhal soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupkyně žalobce svou neúčast omluvila, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 10. 2021 bylo zjištěno, že žalobce se zavázal poskytnout žalovanému bezúčelovou bezhotovostní zápůjčku ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal žalobci tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5.400 Kč (úroková sazba činila 0 %, RPSN však 542 %), celkem tedy 20.400 Kč, ve třech pravidelných splátkách po 6.800 Kč, splatných 31., 62. a 93. den ode dne poskytnutí zápůjčky. Peněžní prostředky měly být žalovanému zaslány na bankovní účet č. [bankovní účet]. Pro případ prodlení se splácením zápůjčky byť i jen zčásti se pak veškeré doposud vyúčtované poplatky staly součástí jistiny. Současně byla ujednána též povinnost žalovaného uhradit žalobci v témže případě smluvní pokutu ve výši 0,10 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále účelně vynaložené náklady vzniklé mu v souvislosti s prodlením, představované poplatky za jednotlivé upomínky (500 Kč za každou písemnou upomínku). V případě prodlení žalovaného s úhradou o více než 14 dní pak byl žalobce rovněž oprávněn od smlouvy odstoupit, čímž se veškeré dlužné částky stávají okamžitě splatnými a přirůstají k nesplacené jistině. Smlouva byla za žalovaného opatřena PIN kódem, a k jejímu uzavření tedy mělo dojít distančně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Že byl uvedený PIN kód skutečně doručen žalovanému a jím uveden na předmětnou smlouvu, žalobce nijak nedoložil, stejně jako ani své tvrzení o tom, že by se žalovaný registroval na jeho internetových stránkách a požádal zde o poskytnutí zápůjčky. Doložen byl pouze doklad o úhradě ověřovací platby ve výši 1 Kč, provedené dne 27. 10. 2021 z účtu žalovaného č. [bankovní účet].

5. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky žalobce, dle nichž žalovaný k okamžiku uzavření smlouvy prohlásil, že důkladně posoudil svou majetkovou situaci, a je tudíž schopen zápůjčku uhradit, a současně že není v prodlení se splacením jakéhokoliv jiného závazku, není evidován v databázi dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie a nejsou mu známy žádné okolnosti, jež by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho závazků vůči žalobci.

6. Poskytnutí zápůjčky ve výši 15.000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] pak žalobce dokládal výpisem ze svého účtu č. [bankovní účet] dne 29. 10. 2021. Uvedená skutečnost pak byla doložena též potvrzením [právnická osoba], ze dne 16. 2. 2023, jež na dotaz soudu potvrdila, že na předmětný běžný čet žalovaného byla skutečně dne 27. 10. 2021 připsána částka 15.000 Kč.

7. Z upomínek ze dne 30. 11. 2021, 11. 12. 2021, 30. 12. 2021 – oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě, dále ze dne 8. 1. 2022 a ze dne 21. 1. 2022 dále soud zjistil, že žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky po splatnosti, a to včetně naúčtovaných sankcí – smluvní pokuty, úroků z prodlení a nákladů na upomínání, v dodatečných lhůtách, přičemž dopisem ze dne 30. 12. 2021 vyrozuměl žalovaného o zesplatnění jeho závazku v důsledku prodlení žalovaného se splácením a opět jej vyzval k úhradě celého dluhu. Doklady o odeslání těchto upomínek do dispoziční sféry žalovaného doloženy ani přes výzvu soudu nebyly.

8. Závěrem pak žalobce vyzval žalovaného prostřednictvím své zástupkyně předžalobní upomínkou ze dne 3. 10. 2022 k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této upomínky do dispoziční sféry žalovaného je dokládáno poštovním podacím lístkem.

9. Na podkladě obsahu shora uvedených listin následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému na podkladě smlouvy o zápůjčce datované 27. 10. 2021 (sjednané s využitím prostředků komunikace na dálku) téhož dne převodem na jeho účet částku 15.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci uhradit společně s poplatkem za její poskytnutí ve výši 5.400 Kč ve třech sjednaných měsíčních splátkách po 6.800 Kč Smlouva o zápůjčce ani jiné listiny předložené žalobcem pak neosahují žádné konkrétní údaje o poměrech žalovaného či o jeho bonitě, z nichž by žalobce vycházel při posuzování jeho schopnosti splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr). Jelikož žalovaný svému shora uvedenému závazku k vrácení poskytnutých prostředků nedostál, neboť poskytnuté peněžní prostředky ani zčásti nevrátil i přes opakované upomínky, žalobce jej vyrozuměl o zesplatnění tohoto závazku a současně si účtoval pro tento účel sjednané poplatky za celkem pět upomínek po 500 Kč, celkem tedy 2.500 Kč jakožto náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného, a dále smluvní pokutu (sjednanou ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, v tomto případě dle žalobních tvrzení vyčíslenou za dobu ode dne 4. 1. 2022 do 25. 10. 2022 na částku 4.410 Kč). Žalovaný však nereagoval ani na zaslanou předžalobní upomínku, a je tedy se splněním této své peněžité povinnosti v prodlení.

10. Podle ustanovení § 2390 a § 2392 odst. 1 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

12. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

14. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

15. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

18. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě ujednání o smlouvě o zápůjčce peněžité plnění ve výši 15.000 Kč bezhotovostním převodem na účet uvedený ve smlouvě a že žalovaný žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil a neuhradil ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 5.400 Kč, jakož ani následně žalobcem vyúčtované poplatky vynaložené v souvislosti s upomínáním žalovaného v celkové výši 2.500 Kč. Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce ani přes výzvu soudu netvrdil žádné takové skutečnosti, z nichž by bylo možné splnění této jeho zákonné povinnosti dovodit, a neoznačil ani nenavrhl v tomto směru ani žádné důkazy, když z listinných důkazů v řízení provedených nelze žádné takové konkrétní údaje zjistit, vyjma povšechného prohlášení klienta v obchodních podmínkách žalobce. Není tedy vůbec zřejmé, z jakých konkrétních údajů o poměrech žalovaného při posouzení jeho schopnosti spotřebitelský úvěr (zápůjčku) splácet (uhradit) žalobce vycházel, jaké konkrétní podklady a informace si od něj vyžádal či jaké si sám obstaral a s jakým výsledkem. Zda tak žalobce tedy vůbec učinil, nebylo možné z jeho tvrzení ani z předložených důkazů zjistit, stejně jako to, jakým způsobem zhodnotil příjmovou i výdajovou stránku financí žalovaného a jeho osobní, majetkové a rodinné poměry, pokud je vůbec zjišťoval a požadoval jejich doložení. Spoléhal-li se žalobce na prosté prohlášení žalovaného, učiněné formou jeho prostého elektronického podpisu na všeobecných obchodních podmínkách, pak tato okolnost svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich dostatečné prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Žalobce tedy – i s ohledem na neúčast své zástupkyně na nařízeném ústním projednání věci, a tím i nemožnost poskytnutí náležitého procesního poučení – v tomto rozsahu nesplnil své procesní povinnosti.

22. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že splnění své zákonné povinnosti žalobce ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neprokázal (ač v tomto směru nese důkazní břemeno), a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

23. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 15.000 Kč na účet vedený u peněžního ústavu. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o případně provedené úhrady (v tomto případě však nebylo zjištěno, že by žalovaný plnil byť i jen částečně). Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 15.000 Kč (tj. poskytnuté prostředky), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení poplatků, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 15.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, nepřevyšujícím zákonnou sazbu tohoto příslušenství (v souladu se žalobou), jdoucím ode dne 7. 10. 2022 až do zaplacení, tedy ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy ve smyslu ustanovení § 607 a § 1958 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k době splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení (když v této výzvě nebyla lhůta k plnění jednoznačně stanovena – není zřejmé, počínaje od jakého okamžiku tato lhůta měla plynout), nikoliv ze smlouvy (u žádné z předešlých upomínek nebylo jejich odeslání doloženo), až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

24. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 9.810 Kč, představované smluvní pokutou ve výši 4.410 Kč a poplatky za poskytnutí zápůjčky ve výši 5.400 Kč, spolu s náklady za upomínky ve výši 2.500 Kč a s úrokem z prodlení ve výši nepřesahující zákonnou sazbu tohoto příslušenství z celkové částky 20.400 Kč za dobu ode dne 4. 1. 2022 do 6. 10. 2022 (tj. ode dne splatnosti zápůjčky dle smlouvy, jež však nebyla shledána platnou, do dne splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení – viz výše) a dále z částky 5.400 Kč, představující poplatky, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, ode dne 7. 10. 2022 do zaplacení pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora - žalobce má vůči žalovanému nárok pouze na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě.

25. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 20,92 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 24.810 Kč, žalobce byl úspěšný pouze v částce 15.000 Kč, tedy v rozsahu 60,46 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované částky 9.810 Kč, tj. co do 39,54 % (k příslušenství se nepřihlíží). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 60,46 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 39,54 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 20,92 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování jeho práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 427,40 Kč, tzn. poměrná 20,92procentní část nákladů řízení ve výši 2.043 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 993 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 750 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za 2,5 úkonu právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v citovaném znění. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.