6 C 17/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 zastoupený advokátem tituly před jménem . jméno a příjmení , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 29.960,- Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12.360,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12.360,- Kč ode dne 11. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 17.600,- Kč spolu s úrokem ve výši 6.250,24 Kč a ve výši 22,38 % ročně z částky 22.000,- Kč ode dne 2. 6. 2023 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 3.281,51 Kč a ve výši 11,75 % ročně z částky 22.000,- Kč ode dne 2. 6. 2023 do 10. 7. 2023 a z částky 9.640,- Kč ode dne 11. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 11. 2023 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 29.960,- Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, sjednaného na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 5. 1. 2021, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , , adresa, . Tvrdil, že na základě této smlouvy jeho výše uvedený právní předchůdce poskytl žalovanému téhož dne po řádném posouzení jeho úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů) s odbornou péčí na základě informací vyžádaných si a doložených od žalovaného k jeho rodinným, majetkovým, pracovním a jiným poměrům (následně ověřeným oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a vyhodnoceným skóringovým modelem věřitele) ještě před uzavřením samotné smlouvy peněžní prostředky v hotovosti ve výši 22.000,- Kč, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Na jejím základě se pak žalovaný zavázal uhradit věřiteli v souvislosti s poskytnutým úvěrem částku 4.400,- Kč, představující úrok za zapůjčený peněžitý obnos za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy (úroková sazba 22,38 % ročně dle čl. 1.4 smlouvy, resp. na základě rozhodnutí žalobce v sazbě nižší nežli sjednané), dále odměnu za administrativní činnost ve výši 4.400,- Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.800,- Kč. Celkovou částku pak měl uhradit v 60 týdenních splátkách po 660,- Kč do data 1. 3. 2022. Jelikož však tomuto svému závazku nedostál, neboť nehradil sjednané splátky řádně a včas (uhradil celkem 9.640,- Kč, naposledy pak bylo hrazeno k datu 18. 5. 2021 s tím, že uhrazená částka byla započtena na úrok 4.400,- Kč a na poplatky 3.039,95 Kč a 2.200,05 Kč), porušil tím své smluvní závazky. Smlouvou ze dne 1. 6. 2023 pak byla předmětná pohledávka za žalovaným se všemi právy s ní spojenými včetně příslušenství postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. K tomuto datu tedy dluh činil 35.560,- Kč, k němuž žalobce dále účtuje příslušenství, a to úrok a zákonný úrok z prodlení. Dluh tedy sestával z neuhrazené jistiny ve výši 22.000,- Kč a z dlužných poplatků za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek v částkách 1.360,05 Kč a 6.599,95 Kč spolu s nyní neúčtovaným navýšením; dluh je tak požadován pouze v částce 29.960,- Kč. K tomu pak žalobce doúčtoval úrok kapitalizovaný sazbou 22,38 % ročně z jistiny za období ode dne 2. 3. 2022 do 1. 6. 2023 částkou 6.250,24 Kč a dále jdoucí v téže sazbě z dlužné jistiny ode dne 2. 6. 2023 až do zaplacení, jakož i zákonný úrok z prodlení, a to jednak kapitalizovaný částkou 3.281,51 Kč z dlužné jistiny ode dne 2. 3. 2022 do 1. 6. 2023, jednak jdoucí opět z dlužné jistiny ode dne 2. 6. 2023 do zaplacení. Jelikož žalovaný nereagoval ani na zaslanou předžalobní výzvu a své uvedené závazky doposud neuhradil, domáhal se žalobce svého nároku soudní cestou.

2. V průběhu řízení pak žalobce k výzvě soudu doplnil, že jeho právní předchůdce vycházel z informací uvedených žalovaným o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech v kartě zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 1. 2021, jakož i z vyžádaných informací a měsíčních příjmech a výdajích žalovaného. Dle nich byl žalovaný osobou samostatně výdělečně činnou s čistým příjmem ve výši 40.000,- Kč, ověřeným z daňového přiznání. Jeho výdaje na bydlení činily 7.000,- Kč, výdaje osobní (na telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 15.000,- Kč a další výdaje na sociální/zdravotní pojištění, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních apod. pak 5.000,- Kč, celkem tedy 27.500,- Kč – ověřeny na základě sdělení žalovaného, jehož disponibilní prostředky tak činily 12.500,- Kč. Majetková situace žalovaného byla ověřena z daňového přiznání za rok 2019, živnostenského listu a ze dvou faktur. Žalovaný uvedl, že žije s rodiči, nemá žádnou vyživovací povinnost ani další úvěrové závazky a dle ověření v insolvenčním rejstříku proti němu nebylo vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce proto po vyhodnocení zjištěných údajů dospěl k závěru, že žalovaný má dostatečný příjem k hrazení sjednaných týdenních splátek, a že tedy o jeho úvěruschopnosti nejsou důvodné pochybnosti. K požadovaným úrokům pak žalobce pouze uvedl, že výše úrokové sazby byla sjednána za dobu řádného trvání smlouvy s tím, že po postoupení pohledávky se žalobce rozhodl požadovat úrok nižší.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož se žalovaný k jednání soudu nedostavil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti „Fajnpůjčka“ č. , číslo, ze dne 5. 1. 2021 tak zjistil, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, , IČO , IČO, , , adresa, , se na základě této smlouvy zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr ve výši 22.000,- Kč a žalovaný se zavázal uhradit tomuto věřiteli za takto poskytnutý úvěr, jehož převzetí v hotovosti potvrdil podpisem smlouvy, úrok v částce 4.400,- Kč, dále administrativní poplatek ve výši 4.400,- Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek v částce 8.800,- Kč. Celkovou dlužnou částku 39.600,- Kč pak byl povinen uhradit ve sjednaných 60 splátkách po 660,- Kč týdně počínaje nejpozději do sedmi kalendářních dnů od uzavření smlouvy a každou následující splátku vždy nejpozději do konce následujícího týdne. V článku 1.4 smlouvy pak bylo ujednáno, že zápůjční úroková sazba z úvěru je stanovena jako fixní, platná po celou dobu trvání smlouvy a případě smlouvy sjednané na 60 týdnů činí 32,15 % ročně. Smlouva byl podle článku 2.6 sjednána na dobu určitou, určenou počtem týdnů ode dne poskytnutí úvěru až do dne vypořádání veškerých závazků z ní vzniklých. Pro případ prodlení dlužníka se splácením pak bylo v článku 5 smlouvy sjednáno oprávnění věřitele požadovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny (zde částky 22.000,- Kč), dále zákonné úroky z prodlení, smluvní pokutu a náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka a s vymáháním dluhu. Ujednání o dalším úročení úvěru nad rámec úroků výslovně sjednaných pevnou částkou smlouva o úvěru neobsahuje.

6. Z karty zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 1. 2021 pak bylo zjištěno, že pro účely sjednání úvěru právní předchůdce žalobce vycházel z následujících údajů, dle nichž byl žalovaný svobodný, bez vyživovací povinnosti a bydlel s rodiči. Byl osobou samostatně výdělečně činnou s čistým měsíčním příjmem 40.000,- Kč. Neměl žádné další závazky, na bydlení vynakládal měsíčně 7.000,- Kč, na osobní výdaje 15.000,- Kč a na výdaje v souvislosti se svou samostatnou výdělečnou činností 5.500,- Kč, celkem tedy 27.500,- Kč. Disponibilní prostředky tak činily 12.500,- Kč. Příjmy žalovaného byly dokládány jeho daňovým přiznáním a fakturami, výpisy z bankovního účtu ani náklady na bydlení dokládány nebyly. Dále bylo v kartě zákazníka vyznačeno, že na žalovaného jsou vedeny exekuce, jejich počet však uveden není.

7. Prověřování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr žalobce prokazoval kopií živnostenského listu žalovaného k doložení zdroje jeho příjmu; příjem ze samostatné výdělečné činnosti byl dokládán přiznáním žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019, dle něhož žalovaný dosáhl celkových příjmů ve výši 627.400,- Kč a výdajů ve výši 376.440,- Kč. Dílčí základ daně tak činil 250.960,- Kč. K žádosti o úvěr byly doloženy také dvě faktury vystavené žalovaným jeho odběrateli za sádrokartonářské ze srpna 2020 na částky 36.600,- Kč a 48.000,- Kč. Tyto doklady však nebyly opatřeny razítkem ani podpisem žalovaného (chybí i údaj o bankovním spojení žalovaného), jakož ani doklady o úhradě fakturovaných částek.

8. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný uhradil na předmětnou pohledávku celkem 9.640,- Kč, a to platbami ze dne 7. 1. 2021 (2.640,- Kč), 2. 2. 2021 (3.000,- Kč), 16. 3. 2021 (2.000,- Kč) a 18. 5. 2021 (2.000,- Kč). K datu 1. 6. 2023 byla pohledávka vyčíslena na jistině na částku 22.000,- Kč a na souhrnném poplatku na částku 7.960,- Kč.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 s informacemi o zpracování osobních údajů z téhož dne a poštovním podacím lístkem má soud dále za doložené, že právní předchůdce žalobce smluvně postoupil svou předmětnou pohledávku za žalovaným žalobci (jehož existence je dokládána výpisem z obchodního rejstříku), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn.

10. Nakonec pak předžalobní výzvou k plnění ze dne 29. 9. 2023 žalobce vyzval žalovaného prostřednictvím svého zástupce k úhradě pohledávek z úvěrů ve stanovené lhůtě do 14. 10. 2023 s upozorněním na možnost soudního vymáhání nároku v případě jejího neuhrazení. Odeslání této písemnosti k rukám žalovaného je dokládáno poštovním podacím lístkem.

11. Na podkladě takto provedených listinných důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdce žalobce , právnická osoba, uzavřel se žalovaným dne 5. 1. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě poskytl žalovanému v hotovosti částku 22.000,- Kč. Žalovaný se zavázal uhradit věřiteli poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 32,15 % ročně (byť je žalobou požadována úroková sazba nižší, a to 22,38 % ročně) pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a ve smlouvě výslovně vypočteným na částku 4.400,- Kč, s poplatky za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek v částkách 4.400,- Kč a 8.800,- Kč (celkem 39.600,- Kč) ve sjednaných 60 splátkách po 660,- Kč týdně (každých sedm dnů). Při sjednávání této smlouvy právní předchůdce žalobce vycházel z údajů o poměrech žalovaného, který uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti a žije ve společné domácnosti s rodiči. Zdrojem jeho příjmu byla samostatná výdělečná činnost na základě živnostenského oprávnění, přičemž dle přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019 činil dílčí daňový základ žalovaného pouze 250.960,- Kč, za rok 2020 žalovaný doložil své příjmy pouze dvěma fakturami na částky 36.600,- Kč a 48.000,- Kč, aniž by byla doložena jejich úhrada. Žalovaný přitom uváděl v žádosti o úvěr čistý měsíční příjem ve výši 40.000,- Kč a výdaje ve výši 27.500,- Kč, aniž by byla některá z těchto částek doložena; vyžadovány nebyly ani výpisy z účtu. Závazky z titulu zápůjček či úvěrů sjednaných ať již s právním předchůdcem žalobce či s jinými věřiteli žalovaný neuvedl, zároveň však bylo v kartě zákazníka bez bližší specifikace vyznačeno, že na žalovaného jsou vedeny exekuce. Za dobu od čerpání úvěru v den podpisu smlouvy pak žalovaný na tuto pohledávku uhradil částku 9.640,- Kč. Protože zbývající část částky k úhradě na základě výše uvedené smlouvy o úvěru žalovaný nehradil řádně a včas (naposledy plnil k datu 18. 5. 2021), dostal se s tímto svým peněžitým závazkem do prodlení. Následně pak původní věřitel dne 1. 6. 2023 postoupil tuto svou pohledávku za žalovaným žalobci, o čemž žalovaného vyrozuměl. Žalovaný dlužnou částku zcela neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a je tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele v prodlení.

12. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 tohoto zákona nabývá postupník postoupením pohledávky také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

15. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Důvody této neplatnosti soud shledává ve zjištění, že právní předchůdce žalobce jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nedostál své zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky, s odbornou péčí, když vycházel pouze z – dle názoru soudu značně neúplných – údajů o jeho poměrech, když tyto zjišťoval a prověřoval zcela nedostatečně. Soud nemá za prokázané především zjišťování a hodnocení obecné finanční situace žalovaného, když původní věřitel vycházel pouze z daňového přiznání za rok 2019 a dvou faktur z roku 2020, u nichž nebylo doloženo, že byly žalovanému jeho odběratelem skutečně zaplaceny. Jak tedy právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že čistý měsíční příjem žalovaného z jeho podnikání činí skutečně 40.000,- Kč, není tedy vůbec zřejmé, zejména za situace, kdy nedisponoval ani výpisy z bankovního účtu žalovaného (měl-li žalovaný podnikatelský účet vůbec vedený), z nichž by bylo možné zjistit konkrétní údaje o jeho příjmech, ačkoliv sám v kartě klienta uváděl, že k prokázání příjmů jsou vždy třeba výpisy z běžného účtu či výplatní pásky. Rovněž nebyla objasněna otázka závazků žalovaného, který sice jejich existenci v žádosti o úvěr neuvedl, avšak současně prohlásil, že jsou na něj vedeny blíže neurčené exekuce. Již tato okolnost sama o sobě měla vést úvěrující subjekt k prověření žalovaného v dostupných registrech (SOLUS, NRKI); výsledky takové lustrace však tvrzeni ani doloženy nebyly. Právní předchůdce žalovaného se pak nezabýval ani celkovými příjmy, výdaji a hospodařením celé domácnosti žalovaného, který sdílel společnou domácnost se svými rodiči. Z podkladů doložených žalobcem tedy nelze získat úplný obraz o aktuální finanční situaci žalovaného v době sjednání úvěru, zejména za situace, kdy žalovaný sice podnikal, avšak jeho příjmy za rok 2020 nebyly dostatečně ověřeny. Již tato skutečnost sama o sobě musí logicky zavdat důvod pro o to důkladnější posuzování schopnosti člověka v takové situaci splácet vedle běžných výdajů též úvěr, podstatně navýšený o úroky a poplatky. Jedná se tak o údaje přinejmenším vzbuzující pochybnosti, které bylo nanejvýše vhodné objasnit a doložit. Soud zdůrazňuje, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která má vést k tomu, aby nespoléhal pouze na údaje uváděné žadatelem o spotřebitelský úvěr (bez ohledu na jeho prohlášení, že se jedná o údaje pravdivé a úplné, neboť primárním zájmem žadatele je úvěr získat, a to zpravidla „za každou cenu“, čemuž by uvedení a doložení skutečných poměrů zpravidla neprospělo), ale tyto též důkladně prověřil a následně zhodnotil ve vztahu k dokládaným příjmům a celkové situaci dlužníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Soud proto dospěl k jedinému možnému závěru, a to že u žalovaného byly a jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet. Důsledkem výše uvedeného nedostatečného postupu právního předchůdce žalobce a nesplnění jeho zákonné povinnosti je proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). Žalobce, který je v dané věci aktivně legitimován v důsledku postoupení pohledávky za žalovaným, pak soudu nenabídl jiná tvrzení ani důkazy, které by mohly vést k jiným než shora uvedeným závěrům, když uvedl, že finanční situace žalovaného byla ověřována na základě pouhého sdělení žalovaného.

22. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poskytnutím hotovosti ve výši 22.000,- Kč. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen toto plnění vydat, přičemž soud vycházel z nijak nezpochybňovaného tvrzení žalobce, že žalovaný takto již původnímu věřiteli uhradil na poskytnutý obnos 22.000,- Kč částku 9.640,- Kč. K úhradě tak nadále zbývá částka 12.360,- Kč (tj. plnění poskytnuté původním věřitelem žalovaného ve výši 22.000,- Kč, ponížené o již žalovaným uhrazenou částku 9.640,- Kč, přičemž z tohoto titulu bylo žalováno celkem 29.960,- Kč). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení). Soud mu proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost zaplatit žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele na základě postoupení pohledávky uvedenou zbývající dlužnou částku 12.360,- Kč, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky, nepřevyšujícím zákonnou sazbu tohoto příslušenství (v souladu se žalobou), jdoucím ode dne 11. 7. 2023 až do zaplacení, tedy ode dne následujícího po marném uplynutí 10denní lhůty k úhradě stanovené ve výzvě k úhradě zahrnuté do oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 (čas plnění stanovený dle výzvy věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku), jež byla žalovanému zaslána dne 23. 6. 2023 doporučenou poštovní zásilkou (a doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku dne 28. 6. 2023, tedy na základě zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den po odeslání) až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

23. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 17.600,- Kč, představující rozdíl mezi zažalovanou částkou 29.960,- Kč a přiznaným nárokem ve výši 12.360,- Kč, spolu s příslušenstvím v podobě - zčásti kapitalizovaného - úroku (ve výši 6.250,24 Kč a dále ve výši 22,38 % ročně z částky 22.000,- Kč ode dne 2. 6. 2023 do zaplacení), jakož i 11,75 % ročního úroku z prodlení ve výši 3.281,51 Kč a dále co do tohoto úroku z prodlení jednak z částky 22.000,- Kč ode dne 2. 6. 2023 do 10. 7. 2023 (tedy za dobu, kdy žalovaný ještě nebyl v prodlení) a jednak z částky 9.640,- Kč (tedy v rozsahu přesahujícím přiznaný nárok) ode dne 11. 7. 2023 do zaplacení, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalovanému pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl a které mu nebylo vráceno, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení úroku ani poplatků.

24. Pro úplnost pak soud doplňuje, že žaloba by nebyla opodstatněná ani co do požadavku na zaplacení úroku nad rámec úroku pevně sjednaného ve smlouvě částkou 4.400,- Kč, neboť takto nebylo toto příslušenství mezi smluvními stranami (byť neplatně) sjednáno. Ze smluvních ujednání je – oproti názoru žalobce – zřejmé, že smluvní úrok z úvěru byl sjednán pouze pevnou částkou (jako součást celkové částky k úhradě) a pro tyto účely byl vypočten za použití konkrétní úrokové sazby uvedené ve smlouvě v závislosti na počtu sjednaných splátek (bez ohledu na následné snížení této úrokové sazby žalobcem v podané žalobě z 32,15 % ročně na 22,38 % ročně). Argumentace žalobce je tedy zcela nepřípadná, když povinnost žalovaného hradit smluvní úroky z úvěrových prostředků až do jejich zaplacení nebyla mezi smluvními stranami platně sjednána; úroky byly sjednány pouze pevnou částkou vypočtenou za použití shora uvedené procentní sazby. V tomto směru se tedy žalobce rovněž nedomáhal svého nároku po právu.

25. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovanému, který byl ve sporu převáženě úspěšný (žaloba vůči němu podaná byla v převažující části zamítnuta; tedy žalobci bylo přiznáno pouze 12.360,- Kč z celkem žalovaných 29.960,- Kč), v tomto řízení žádné takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.