6 C 19/2020

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci a o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů obhajoby částku 43.215,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43.215,34 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120.000 Kč ode dne 2. 1. 2020 do 2. 6. 2020 a z částky 108.000 Kč ode dne 3. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, jíž se žalobce proti žalované domáhal na náhradě nákladů obhajoby zaplacení částky 2.178,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.178,66 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 62.035,01 Kč, a to do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 45.394 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu při výkonu veřejné moci a dále zaplacení částky ve výši 120.000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Tvrdil tak, že na podkladě usnesení Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 pod č.j. 1 T 77/2017-415. V průběhu trestního řízení se žalobce aktivně hájil, svou vinu popíral a využil zákonné možnosti v rámci svého práva na obhajobu. V souvislosti s tím mu pak vznikl dluh na mimosmluvních nákladech obhajoby v celkové výši 45.394 Kč, jež mu byly vyúčtovány advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], dne 9. 5. 2019. Současně pak žalobce v souvislosti se svým trestním stíháním uplatnil též nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 120.000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu, již dle jeho názoru nelze nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Odkázal současně na judikaturu, jež se posuzování těchto nároků zabývá, přičemž svůj případ porovnal též s údaji zveřejněnými na internetových stránkách žalované, vycházeje z nejbližšího obdobného případu, v němž se rovněž jednalo o nemedializované stíhání za trestný čin proti rodině a dětem (kategorie„ ostatní“), s dopady do profesního, rodinného a osobního života stíhané osoby, jež nebyla příslušníkem bezpečnostního sboru, ani osobou veřejně činnou či známou, bez podílu poškozeného a bez pravomocného odsouzení (k němuž naopak v případě žalobce došlo, což dle jeho přesvědčení zvyšuje jeho nemajetkovou újmu). Vznik nemajetkové újmy pak žalobce s ohledem na povahu trestní věci a délku trestního stíhání spatřoval v dehonestaci svého jména a dobré pověsti v místě svého bydliště i u svých blízkých – rodinných příslušníků i známých, a to zejména po pravomocném odsuzujícím rozsudku z února 2018 (tento rozsudek byl posléze zrušen Nejvyšším soudem), v časové zátěži v souvislosti s vedenými procesními úkony a jednáními a v souvislosti se svou obhajobou, která jej nenapravitelně ochuzovala o možnost péče o staré rodiče a vlastní rodinu, dále v narušení jeho soukromého, zejména pak rodinného, života a psychiky, a to vlivem nejistoty a obav z hrozícího nezákonného trestněprávního postihu včetně nucené úhrady dlužného výživného, a tím i zásahu do rodinného rozpočtu, a ze ztráty zaměstnání v důsledku záznamu v trestním rejstříku, které se přenesly dále i na celou rodinu žalobce. Zhruba půl roku trvající pravomocné podmíněné odsouzení pak u žalobce kromě shora uvedeného výrazného vlivu na psychiku a dopadů do jeho rodinné, sociální i profesní sféry vedlo k pocitu nespravedlnosti a v narušení důvěry v řádný chod státu. Žalobce následně uplatnil tyto své nároky dopisem ze dne 1. 7. 2019 u žalované, která jeho převzetí potvrdila akceptačním dopisem ze dne 2. 7. 2019, aniž by škodu žalobci v zákonné šestiměsíční lhůtě, uplynuvší dnem 1. 1. 2020 nahradila. Žalobce se proto rozhodl své nároky vymáhat soudní cestou, a to spolu se zákonnými úroky z prodlení, jdoucími ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení.

2. V průběhu řízení pak žalobce doplnil, že v minulosti nebyl pravomocně odsouzen a že ve vztahu k požadované výši přiměřené peněžité satisfakce vycházel z přehledu (komparativní tabulky) vedeného žalovanou, v němž vyhledal spisové značky rozhodnutí použitelných analogicky pro hodnocení tohoto případu, byť nebylo možné stanovit konkrétní shodné či odlišné znaky (rozhodnutí nejsou žalovanou zveřejňována). Jedná se tak o řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 293/2013, 12 Co 343/2011 a 23 Co 403/2010, v nichž bylo přiznáno odškodné v částkách 3.846 Kč, 4.000 Kč a 10.000 Kč měsíčně (v posledně uvedené věci byl poškozeným policista, což se odrazilo i ve výši přiznaného nároku). Dále pak specifikoval uplatněný nárok na náhradu škody, spočívající v nákladech obhajoby v trestním řízení u Okresního soudu v Berouně ve věci sp. zn. 1 T 77/2017, tak, že mu bylo jeho obhájcem účtováno celkem 16 úkonů právní služby podle ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v tarifní hodnotě 1.000 Kč za jeden úkon, a to za převzetí a přípravu zastoupení (12. 10. 2017), účast na hlavním líčení dne 6. 11. 2017, porada s klientem přesahující 1 hodinu (6. 12. 2017), účast na hlavním líčení dne 7. 12. 2017 – 2 úkony, sepis odvolání (27. 12. 2017), porada s klientem přesahující 1 hodinu (6. 2. 2018), účast na veřejném zasedání dne 7. 2. 2018 – 2 úkony, sepis dovolání (9. 3. 2018), účast na hlavním líčení dne 17. 9. 2018, porada s klientem přesahující 1 hodinu (7. 10. 2018), účast na hlavním líčení dne 8. 10. 2018, vyjádření k odvolání (23. 1. 2019), porada s klientem přesahující 1 hodinu (31. 3. 2019) a účast na hlavním líčení dne 1. 4. 2019. K tomu pak byla připočtena paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za stejný počet úkonů po 300 Kč a náhrada za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu za celkem šest cest k jednání před soudem a zpět, a to vždy v trvání 4 hodin; za každou cestu účtováno 800 Kč, jakož i náhrada cestovních výdajů vynaložených v souvislosti s účastí obhájce na úkonech mimo jeho sídlo za použití služebního vozidla a vyhlášky č. 440/2016 Sb. v částkách 4x 2.046 Kč a 1x 1.686 Kč. Celková částka 37.516 Kč pak byla navýšena o 21 % DPH na celkových 45.394 Kč.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Namítala, že v rámci předběžného projednání nárok žalobce částečně uznala co do částky 12.000 Kč a že po podání žaloby ukončila toto předběžné projednání, kdy nároku na náhradu majetkové škody pro nedostatek součinnosti ze strany žalobce stran doložení vzniku škody a její výše nevyhověla s tím, že odkaz na vyúčtování mimosmluvních úkonů advokáta nedokládá existenci dluhu žalobce vůči jeho obhájci, a u nemajetkové újmy posoudila jako dostačující formu kompenzace omluvu a přiznání peněžitého zadostiučinění v uvedené částce 12.000 Kč. Průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci k uplatnění nároku žalobcem jeho podáním ze dne 1. 7. 2019 pak považovala za nesporné. Ve vztahu k uplatňované náhradě nemajetkové újmy pak žalovaná vycházela z povahy předmětné trestní věci s tím, že se jednalo o stíhání za málo závažný trestný čin, za který hrozila nízká trestní sankce, dále že vliv délky trestního řízení na vznik této újmy byl přiměřený a že pravomocné podmíněné odsouzení žalobce na základě rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo napraveno až rozhodnutím dovolacího soudu. Poukázala pak i na to, že žalobce již byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, který byl spíše způsobilý ovlivnit dobré jméno a pověst žalobce – dle svých záznamů se jednalo o řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a o maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Za vydání nezákonného rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila a s přihlédnutím k míře zásahu do jeho osobnostních práv mu přiznala zadostiučinění formou peněžité satisfakce, již považuje za dostačující, přičemž žalobcem odkazovaná rozhodnutí nepovažuje za srovnatelná s předmětnou věcí vzhledem ke skutkové i právní odlišnosti. Navrhovala proto žalobu zamítnout.

4. V průběhu řízení pak žalobce vzal podanou žalobu částečně zpět co do zaplacení částky 12.000 Kč na uplatňovaném nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poté, co žalovaná tuto částku uhradila dne 2. 6. 2020 na jeho účet. Soud pak na základě uvedeného svým pravomocným usnesením ze dne 30. 11. 2020 č.j. 6 C 19/2020-55 řízení v rozsahu učiněného zpětvzetí žaloby částečně zastavil.

5. Soud pak ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 1 T 77/2017 v trestní věci vedené proti žalobci ve spojení s výpisem ze svého informačního systému (přehledu vydaných rozhodnutí) tak v prvé řadě zjistil, že nejprve bylo usnesením policie ČR, krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 pod [číslo jednací] zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy. Trestním příkazem vydaným Okresním soudem v Berouně dne 7. 12. 2017 pod č.j. 1 T 77/2017-155 byl žalobce následně uznán vinným ze spáchání uvedeného přečinu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání dvou let a dále přiměřená povinnost k úhradě dlužného výživného v průběhu lhůty podmíněného odsouzení. Plnou mocí ze dne 12. 10. 2017 bylo dále doloženo převzetí obhajoby žalobce v předmětné trestní věci, nadále vedené u Okresního soudu v Berouně pod shora uvedenou sp. zn. 1 T 77/2017, obhájcem z řad advokátů JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], o čemž jmenovaný informoval příslušný soud. Uvedený advokát se pak jako obhájce žalobce osobně účastnil hlavních líčení konaných u zdejšího soudu ve dnech 6. 11. 2017 (v době od 10:00 hodin do 10:55 hodin) a 7. 12. 2017 (v době od 10:05 hodin do 12:15 hodin, tedy po dobu přesahující dvě hodiny) - zjištěno z protokolů o hlavním líčení z uvedených dnů pod č.j. 1 T 77/2017-179 a 1 T 77/2017-220. Při posledně uvedeném hlavním líčení konaném dne 7. 12. 2017 vydal soud odsuzující rozsudek pod č.j. 1 T 77/2017-253, jímž žalobci uložil týž trest jako v trestním příkazu, a který žalobce následně prostřednictvím svého obhájce napadl odvoláním ze dne 27. 12. 2017. Obhájce žalobce se dále osobně účastnil veřejného zasedání před Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím, které se konalo dne 7. 2. 2018 v době od 13:07 hodin do 14:18 hodin včetně přerušení za účelem porady senátu v době od 13:45 hodin do 14:09 hodin, tzn. 24 minut, (tedy i s přerušením nepřesáhlo dvě hodiny) – zjištěno z protokolu o veřejném zasedání ze dne 7. 2. 2018 pod č.j. 9 To 36/2018-268 Krajský soud v Praze pak svým usnesením ze dne 7. 2. 2018 č.j. 9 To 36/2018-272 odvolání žalobce jako obžalovaného zamítl; žalobce byl tedy tímto pravomocně podmíněně odsouzen za shora uvedený přečin. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce opět prostřednictvím svého obhájce dne 4. 4. 2018 dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předešlý rozsudek Okresního soudu v Berouně zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, jež tím pozbyla podkladu, a přikázal současně Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl – zjištěno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č.j. 3 Tdo 848/2018-26 Okresní soud v Berouně pak na podkladě výsledků dovolacího řízení konal ve věci další dvě hlavní líčení za osobní účasti obhájce žalobce, a to dne 17. 9. 2018 v době ode dne 14:30 hodin do 15:00 hodin a dne 8. 10. 2018 v době od 13:00 hodin do 14:00 hodin – zjištěno z protokolů o hlavním líčení z uvedených dnů pod č.j. 1 T 77/2017-306 a 1 T 77/2017-323, a následně svým rozsudkem vydaným dne 8. 10. 2018 pod č.j. 1 T 77/2017-366 zprostil žalobce obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že jmenovaný spáchal skutek jemu za vinu kladený. Uvedený rozsudek tentokrát odvoláním napadl státní zástupce a obhájce žalobce se k tomuto podání vyjádřil svým podáním datovaným 23. 1. 2019 (vyjádření obžalovaného k odvolání státní zástupkyně OSZ [obec] proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 1 T 77/2017-366 ze dne 8. 10. 2018). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019 č.j. 9 To 345/2018-396 byl napadený rozsudek zdejšího zrušen a věci byla vrácena soudu I. stupně. Ten pak svým posledním rozsudkem č.j. 1 T 77/2017-415, vydaným při hlavním líčení konaném za osobní účasti obhájce žalobce dne 1. 4. 2019 v době od 10:00 hodin do 11:00 hodin (zjištěno z uvedeného protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 4. 2019), žalobce opět zprostil obžaloby, tentokrát s odůvodněním, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 4. 2019.

6. Z vyúčtování obhajoby obhájce ze dne 9. 5. 2019 dále soud zjistil – ve shodě s žalobními tvrzeními, že advokát JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], tímto vyúčtoval žalobci jakožto svému klientovi a zmocniteli náklady za jeho obhajobu ve shora uvedeném trestním řízení, sestávající z mimosmluvní odměny za celkem 16 úkonů právní služby, kdy tarifní hodnota jednoho úkonu činila podle § 10 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 1.000 Kč a celková odměna pak 16.000 Kč. Účtovány byly tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení ze dne 12. 10. 2017, účast na hlavním líčení dne 6. 11. 2017, porada s klientem přesahující 1 hodinu ze dne 6. 12. 2017, účast na hlavním líčení dne 7. 12. 2017 – 2 úkony, sepis odvolání s datem 27. 12. 2017, porada s klientem přesahující 1 hodinu ze dne 6. 2. 2018, účast na veřejném zasedání dne 7. 2. 2018 – 2 úkony, sepis dovolání ze dne 9. 3. 2018, účast na hlavním líčení dne 17. 9. 2018, porada s klientem přesahující 1 hodinu ze dne 7. 10. 2018, účast na hlavním líčení dne 8. 10. 2018, vyjádření k odvolání s datem 23. 1. 2019, porada s klientem přesahující 1 hodinu ze dne 31. 3. 2019 a účast na hlavním líčení dne 1. 4. 2019. K tomu obhájce připočetl paušální náhradu hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 4.800 Kč rovněž za 16 úkonů po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu za šest cest k jednání před soudem a zpět po 800 Kč vždy v trvání 4 hodin (tj. vždy 8 půlhodin) v celkové částce 4.800 Kč, a náhradu cestovních výdajů vynaložených v souvislosti s účastí obhájce na úkonech mimo jeho sídlo za použití služebního vozidla tovární značky Škoda Superb, [registrační značka] (doložen technický průkaz vozidla), s průměrnou spotřebou nafty 6,0 l /100 km a za použití vyhlášky č. 440/2016 Sb. v částkách 4x 2.046 Kč na trase [obec] – [obec] a zpět (vždy 364 km) ve dnech 6. 11. 2017, 7. 12. 2017, 17. 9. 2018, 8. 10. 2018 a 1. 4. 2019 a 1x 1.686 Kč na trase [obec] – [obec] a zpět (300 km) dne 7. 2. 2018 – cestovné celkem 11.916 Kč. Uvedené náklady v účtované souhrnné částce 37.516 Kč byly dále navýšeny o 21 % DPH, tj. o 7.878 Kč, na výsledných 45.394 Kč.

7. V souvislosti se shora uvedeným vyúčtováním, jež zástupce žalobce (týž jako obhájce uvedený výše) předal dle svého vyjádření do protokolu při jednání před soudem osobně do rukou žalobce, pak soud vycházel rovněž z doložených potvrzení o konání porady s klientem ze dne 6. 12. 2017, 6. 2. 2018, 7. 10. 2018 a 31. 3. 2019. Z uvedených listin pak zjistil, že uvedené porady obhájce s klientem, účtované ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, se uskutečnily vždy v souvislosti s následným jednáním před soudem (hlavním líčením či veřejným zasedáním), a to dne 6. 12. 2017 v době od 8:45 hodin do 10:50 hodin, dne 6. 2. 2018 od 9:30 hodin do 10:35 hodin, dne 7. 10. 2018 od 13:30 hodin do 15:10 hodin a dne 31. 3. 2019 od 10:30 hodin do 11:40 hodin.

8. Z uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 1. 7. 2019 dále soud zjistil, že žalobce se tímto písemně obrátil na žalovanou se svým požadavkem na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. s poukazem na vydané usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin (resp. přečin) zanedbání povinné výživy ze dne 14. 2. 2017 s tím, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 bylo toto jeho trestní stíhání skončeno nikoliv pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalobce proto žádal, aby mu jako poškozenému žalovaná nahradila škodu v podobě nákladů jeho obhajoby v trestním řízení v celkové výši 45.394 Kč a poskytla mu též přiměření zadostiučinění v penězích, když vzniklou nemajetkovou újmu nelze v tomto případě nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo dostačujícím. Žádal proto z tohoto titulu uhradit částku 120.000 Kč. Okolnosti vzniku této nemajetkové újmy pak v tomto svém podání podrobně rozepsal (poškození jména a dobré pověsti, čas vynaložený v souvislosti s řízením na úkor blízkých, narušení soukromého života a psychiky poškozeného, nejistota a obavy z možného postihu, doba, po kterou trvalo jeho pravomocné podmíněné odsouzení, a zásah do finančních zdrojů rodiny v souvislosti s hrazením výživného uloženého rozhodnutím soudu), s tím, že svůj požadavek kromě dalšího podepřel povahou vedené trestní věci, délkou trestního stíhání a jeho dopady do své osobnostní sféry. Lhůtu k plnění požadované částky 45.394 Kč a 120.000 Kč pak stanovil s poukazem na zákonnou úpravu, tedy do šesti měsíců ode dne uplatnění tohoto nároku u žalované.

9. Z výzvy žalované k doplnění žádosti o odškodnění ze dne 22. 1. 2020 dále bylo zjištěno, že žalovaná potvrdila převzetí žádosti žalobce o odškodnění dne 1. 7. 2019. Současně s tím konstatovala nedodržení zákonné lhůty k vyřízení této žádosti a vyzvala žalobce o doložení dokladů k požadované náhradě nákladů obhajoby (potvrzení o uskutečněných poradách obhájce s klientem, výpočet cestovného včetně technického průkazu vozidla a doklad o úhradě právních služeb v účtované částce).

10. Následně žalovaná zaujala k žádosti žalobce stanovisko datované 29. 5. 2020, v níž jej informovala, že nemohla vyhovět jeho žádosti o náhradu škody vzhledem k nedoložení požadovaných podkladů. Pokud se dále jedná o náhradu nemajetkové újmy, žalovaná konstatovala, že v trestním řízení proti žalobci byla vydána nezákonná rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 12. 2017 pod sp. zn. 1 T 77/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 pod sp. zn. 9 To 36/2018. Za vydání těchto rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila a přiznala mu zadostiučinění ve výši 12.000 Kč, čímž bylo předběžné projednání nároku ukončeno. V dalším pak žalovaná odkázala na zahájení soudní řízení.

11. Nakonec pak soud provedl důkaz účastnickým výslechem žalobce, z něhož zjistil, že jmenovaný v rozhodné době v letech 2017 až 2019 sdílel společnou domácnost pouze se starším zletilým synem v rodinném domě ve vlastnictví svých rodičů; s mladším synem a s dcerou se nevídal. Zajišťoval péči o svou zcela nesoběstačnou invalidní matku, ročník narození 1934, pro niž následně zařídil umístění do domova pro seniory, neboť matka zůstala po úrazu imobilní. V tomto sociálním zařízení ji pak doposud pravidelně navštěvuje. Dále pak vypomáhá s domácími pracemi svému otci (rovněž ročník 1934), který žije v zemědělské usedlosti. V rámci své samostatné výdělečné činnosti působil v oboru stavebnictví jako technik, stavbyvedoucí, stavební dozor apod. a v případě nutnosti prováděl i práce řemeslné. Proti němu vedené trestní řízení pak pro něj znamenalo ztrátu vnitřní jistoty a obavy z důsledků odsouzení, kdy by žalobce nebyl v případě eventuální přeměny podmíněného trestu odnětí svobody zajistit péči o rodiče, s níž mu nikdo další nevypomáhal. Vliv pak tato skutečnost měla i na výkon jeho povolání v podobě ztráty či narušení soustředění, obav a dalších důsledku odrážejících se v psychice žalobce; stavební společnost, pro kterou tehdy pracoval, sice po něm nevyžadovala výpis z rejstříku trestů, nicméně o jeho záležitosti věděla a po určité době se se žalobcem dohodla na ukončení spolupráce s tím, že žalobce nesplňuje jejich představy a aby si našel klidnější působiště či aby měl prostor věnovat se ukončení trestního řízení. Žalobce si následně zajistil novou práci, kde ale již informace o své trestním stíhání z opatrnosti neuváděl. Teprve s odstupem doby se pak dozvěděl od svých spolupracovníků či klientů, že jejich důvěra vůči němu v souvislosti s uvedeným poklesla, což se žalobce silně dotklo a pociťoval silné zklamání. V soukromé sféře pak bylo žalobci známo, že v jeho okolí jsou o něm za jeho zády„ vedeny řeči“, k razantní změně postoje vůči žalobci v důsledku trestního řízení pak došlo na straně bezprostředních sousedů v místě jeho bydliště, kteří celou věc zveličovali a žalobci odmítali poskytnout do té doby běžnou sousedskou výpomoc, byť dříve sami od žalobce přijímali různé společenské úsluhy, dávaje mu tím najevo, že se dostal do zcela jiné společenské úrovně, a jeho stanovisko či vysvětlení odmítali vyslechnout. Ke změně přístupu pak došlo i v okruhu rodinných příslušníků žalobce, jmenovitě na straně jeho otce, který byl v nezbytném rozsahu o průběhu trestního řízení informován a žalobce podporoval; po jeho pravomocném odsouzení v něj však ztratil důvěru a zpochybňoval jeho tvrzení, přestal jíst, nespal a těžko tuto situaci nesl. Žalobce velmi silně vnímal jeho zklamání a odcizení, byť otec ani nadále neodmítal jeho pomoc, jež pro něj byla zcela nezbytná. Matka žalobce pak trpí Alzheimerovou chorobou a již se neorientuje, proto byla situace žalobce v tomto směru méně obtížná. Žádné z mladších dětí pak se žalobcem nekomunikuje, v případě dcery tento stav trvá beze změny již od roku 2007, u mladšího syna je dle žalobce trestní řízení jedním z důvodů, proč není se svým otcem v kontaktu. Vedené trestní řízení pak výrazně zasahovalo i do časových možností žalobce, neboť vyžadovalo značný prostor pro přípravu obhajoby a omezovalo žalobce po jeho pracovní stránce i po stránce péče o rodiče, jež si vyžadovala cca šest hodin denně. V důsledku toho žalobce pociťoval bezvýchodnost situace, značnou nervozitu, psychickou nepohodu, zhoršené soustředění a chybovost zejména v práci (chyby v dílčích krocích v technologickém postupu), zvýšil se mu krevní tlak, na což mu lékař předepsal medikaci. Obavy ze ztráty zaměstnání pak zhoršovala i skutečnost, že žalobce splácí bankovní úvěr ve výši 3, 800.000 Kč částkou ve výši 25.000 Kč měsíčně s tím, že tento závazek je zajištěn zástavním právem na domě jeho rodičů. Hrozil by tak prodej domu v případě, že by žalobce splátky přestal hradit. Další obavy z finančních dopadů trestního řízení pak souvisely i s případným doplacením dluhu na výživném, byť byl žalobce přesvědčen, že z tohoto titulu nic nedluží, aniž by však viděl možnost nějakého rychlého řešení, neboť nedisponoval žádnými finančními rezervami. V době svého podmíněného odsouzení pak hrazení výživného představovalo citelný zásah do rozpočtu.

12. Jak je uvedeno shora, žalobce na podporu svého nároku poukazoval na soudní rozhodnutí uvedená v komparativním přehledu vedeném žalovanou (odkaz uveden na jejích internetových stránkách na [webová adresa]), a to jmenovitě na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 č.j. 12 Co 343/2011-90, ze dne 8. 12. 2010 č.j. 23 Co 403/2010-46, dále ze dne 9. 10. 2013 č.j. 55 Co 293/2013-126 a ze dne 9. 11. 2011 č.j. 58 Co 443/2011-113 (rozhodnutí předložená soudu žalovanou). V prvém případě bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 343/2011 poškozenému přiznáno odškodnění nemajetkové újmy ve výši 60.000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin pomluvy, medializovaný, bez pravomocného odsouzení a zdravotních a profesních dopadů, avšak s dopady do osobního a rodinného života poškozeného, který nebyl osobou veřejně činnou či známou ani příslušníkem bezpečnostního sboru a na vzniku škody se nepodílel. Ve věci sp. zn. 23 Co 403/2010 činilo přiznané peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu 120.000 Kč s příslušenstvím, přičemž se jednalo o trestní stíhání příslušníka Policie ČR pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, které bylo zastaveno pro nepřípustnost až usnesením vrchního státního zastupitelství (tj. bez pravomocného odsouzení), bylo medializováno a mělo výrazný dopad do profesní i osobní sféry poškozeného, jehož negativně ovlivnilo i po zdravotní stránce a s ohledem na jeho spoluautorství odborné publikace jej bylo možno považovat za osobu veřejně činnou; podíl poškozeného na vzniku škody zjištěn nebyl. Ve sporu vedeném před odvolacím soudem pod sp. zn. 55 Co 293/2013 bylo poškozenému přiznáno mj. zadostiučinění za trestní stíhání pro trestný čin [anonymizováno] v částce 50.000 Kč; poškozený (stíhán vazebně) nebyl pravomocně odsouzen, avšak trestní stíhání a povaha trestné činnosti výrazně zasáhly do jeho soukromého života, cti a dobré pověsti, byť věc nebyla výrazně medializována. Jiné skutečnosti subsumované pod výše uvedené kategorie hodnocení zjištěny v tomto případě nebyly. Naposledy se pak jednalo o věc vedenou pod sp. zn. 58 Co 443/2011, v níž bylo poškozenému přiznána peněžitá satisfakce za nemajetkovou újmu v celkové částce 224.250 Kč (s následným odečtením již poskytnutého plnění). V tomto případě bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin nadržování bez pravomocného odsouzení poškozeného, který působil v místě svého bydliště jako osoba veřejně známá, s dopady na jeho zdraví a s významným narušením jeho osobního i pracovního života. Další kritéria pro hodnocení opět zjištěna nebyla.

13. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož bylo usnesením ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] trestní stíhání žalobce pro přečin zanedbání povinné výživy s tím, že v následujícím trestním řízení před Okresním soudem v Berouně byl žalobce, zastoupený obhájcem z řad advokátů JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], dle plné moci ze dne 12. 10. 2017, nejprve rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č.j. 1 T 77/2017-253 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č.j. 9 To 36/2018-272 uznán vinným a pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za současného uložení přiměřené povinnosti k úhradě dlužného výživného v průběhu lhůty podmíněného odsouzení. Na podkladě dovolání takto odsouzeného žalobce Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 7. 2018 pod č.j. 3 Tdo 848/2018-26 obě tato rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Berouně tak ve věci vydal ještě dvě meritorní rozhodnutí (prvé z nich bylo zrušeno odvolacím soudem), aby svým posledním rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 č.j. 1 T 77/2017-415 nakonec žalobce zprostil obžaloby s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem; tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 4. 2019. Obhájce následně vyúčtoval žalobci dne 9. 5. 2019 náklady obhajoby v uvedeném trestním řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v celkové částce 45.394 Kč, zahrnující kromě mimosmluvní odměny za celkem 16 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu obhajoby, účasti na jednáních před soudem, sepisy podání a porady s klientem přesahující jednu hodinu) a odpovídajícího počtu paušálních náhrad hotových výdajů též náhradu za promeškaný čas za 48 půlhodin a náhradu cestovních výdajů za použití osobního vozidla dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., vše navýšené o 21 % DPH. Takto vyúčtované náklady pak žalobce svému obhájci doposud neuhradil. Trestní stíhání, resp. řízení vedené proti žalobci tedy trvalo od února roku 2017 do dubna 2019, tedy po dobu více než dvou let. V jejím průběhu pociťoval žalobce značnou psychickou i časovou zátěž, která se negativně promítla v jeho pracovní činnosti v důsledku vnitřní nejistoty, pocitu bezvýchodnosti situace, obav a ztráty soustředění, v jejich důsledku se s ním stavební společnost, pro kterou vykonával práci stavbyvedoucího (stavebního technika, dozoru apod.), dohodla na ukončení spolupráce a žalobce byl nucen zajistit si jiný zdroj příjmu. Omezeny byly i jeho časové možnosti ve vztahu zajištění poměrně náročné péče o rodiče ve věku přesahujícím 80 let, kteří byli odkázáni pouze na jeho pomoc (ač matka žalobce byla později s ohledem na úraz, z toho plynoucí imobilitu a naprostou nesoběstačnost umístěna v sociálním zařízení). Zejména žalobcův otec tak potřeboval pravidelnou pomoc s domácností a vařením, neboť žije v zemědělské usedlosti a uvedené práce si nedokáže zajistit sám. V důsledku trestního stíhání, resp. pravomocného odsouzení žalobce, se jeho vztah k němu podstatně změnil, otec k žalobci ztratil důvěru, celá věc jej velmi trápila a poznamenala jej po fyzické i psychické stránce. I v další osobní či mezilidské rovině žalobce registroval změny, kdy s ním mladší syn přestal komunikovat, rapidně se zhoršily do té doby zcela funkční vztahy se sousedy v místě bydliště ve smyslu odsudků a neopodstatněného odmítání do té doby běžných společenských úsluh, a vůči žalobci poklesla též důvěra ze strany spolupracovníků a klientů, což žalobce těžce nesl. Výrazné obavy pak žalobce pociťoval i z hlediska hrozícího možného postihu v podobě přeměny podmíněného odsouzení v nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody, jenž by mu znemožnil péči o rodiče a současně by vedl též k realizaci zajištění v podobě zástavního práva váznoucího na rodinném domě ve vlastnictví rodičů žalobce, kdy by žalobce v takovém případě nebyl schopen splácet vysoké úvěrové splátky. V neposlední řadě se pak odsuzující rozsudek negativně odrazil i ve finanční sféře žalobce, který v intencích tohoto rozhodnutí hradil stanovené výživné na dceru, přestože byl přesvědčen o tom, že mu dluh nevznikl. Uvedená situace pak vedla i ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, jemuž lékař diagnostikoval zvýšený krevní tlak, léčený medikací. Žalobce následně s ohledem na výsledek trestního řízení a dopady, které pro něj mělo v jeho životě, uplatnil dne 1. 7. 2019 u žalované nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., a požadoval po žalované úhradu jednak částky 45.394 Kč z titulu náhrady škody – nákladů obhajoby, jednak potom částky 120.000 Kč jako přiměřené peněžité satisfakce. Žalovaná až dne 22. 1. 2020, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, vyzvala žalobce k doložení dokladů ke vzniklé škodě, a následně mu zaslala své stanovisko ze dne 29. 5. 2020, v němž jej vyrozuměla, že jeho žádosti o náhradu škody nemohla pro nedoložení potřebných podkladů vyhovět, zároveň se mu pak omluvila za vydání nezákonných rozhodnutí v trestním řízení a přiznala mu z tohoto titulu zadostiučinění ve výši 12.000 Kč. Tento obnos byl vyplacen na účet žalobce dne 2. 6. 2020, tedy po zahájení řízení v této věci (žaloba podána soudu dne 26. 2. 2020).

14. Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 3 a § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 3. 2020, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a § 5 citovaného zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 6 uvedeného zákona jednají ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem. Úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

17. Podle ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podmínky uplatnění uvedeného nároku jsou potom stanoveny v § 8 citovaného zákona, dle jehož odstavců 1 a 3 lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. V souladu s § 14 odst. 1 a 3 tohoto zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Podle ustanovení § 15 tohoto zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Dle ustanovení § 26 uvedeného zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

21. Podle ustanovení § 31 citovaného zákona zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

22. Právní úprava zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je pak obsažena v ustanovení § 31a citovaného zákona, dle něhož se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

23. Nakonec pak soud vycházel též z ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Předmětným nařízením je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Po zhodnocení shora provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je ve zcela převažující části důvodná. Podle shora citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. je předpokladem (objektivní) odpovědnosti státu kumulativní splnění podmínek spočívajících v existenci nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi.

25. V dané věci je pak v souladu s ustanovením § 8 uvedeného zákona za nezákonné rozhodnutí nutno posoudit jednak usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, jednak potom pravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017 č.j. 1 T 77/2017-253 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č.j. 9 To 36/2018-272, jímž bylo odvolání žalobce jako obžalovaného zamítnuto. Obě zmíněná rozhodnutí pak Nejvyšší soud v dovolacím řízení zrušil v důsledku nesprávného právního posouzení skutku, aby pak Okresní soud v Berouně žalobce s konečnou platností svým pravomocným rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 pod č.j. 1 T 77/2017-415 obžaloby zprostil s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. Pravomocným zproštěním obžaloby je tak (zpravidla) konstatována nezákonnost trestního stíhání (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3846/11). S ohledem na tuto skutečnost je tedy dána odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., což nakonec žalovaná ani nepopírala a sama existenci své odpovědnosti uznala ve svém stanovisku ze dne 29. 5. 2020, v němž považovala za dostačující omluvu žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu a současně mu přiznala peněžitou satisfakci ve výši 12.000 Kč (tj. 10 % žalobcem požadovaného nároku).

26. Současně s výše uvedeným vzal soud za prokázané, že žalobce využil v rámci trestního řízení všech procesních prostředků poskytovaným mu zákonem k ochraně jeho práv ve smyslu § 8 odst. 3 citovaného zákona. Žalobce tedy využil všech prostředků své obhajoby, a to pokud se jedná o podávání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným v jeho neprospěch (prokázáno obsahem trestního spisu) a v řízení se aktivně bránil. Svůj nárok plynoucí z ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. pak uplatnil u žalované podle ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona, když ke škodě došlo v trestním řízení, jehož byl účastníkem (obviněným, posléze obžalovaným), dopisem ze dne 1. 7. 2019, jehož převzetí téhož dne žalovaná výslovně potvrdila. Jelikož žalovaná tzv. předběžné projednání nároku neukončila v zákonné lhůtě šesti měsíců od jeho uplatnění a této lhůtě jej ani plně neuspokojila, postupoval žalobce pořadem práva, když se plně v intencích § 15 citovaného zákona domáhal uspokojení svého nároku u soudu.

27. Žalobce pak v této věci uplatňoval jednak nárok na náhradu škody vzniklé mu nezákonným rozhodnutím, a spočívající ve vyúčtovaných nákladech obhajoby podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., jednak potom nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a téhož zákona. Pokud se tedy jedná o náhradu škody, jak již bylo uvedeno, tato je představována účelně vynaloženými náklady na obhajobu, vyúčtované žalobci jeho obhájcem v trestním řízení - advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], celkovou částkou 45.394 Kč, které mu žalobce doposud neuhradil. Soud se pak ztotožnil se stanoviskem žalobce ohledně použití ustanovení § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který je třeba na danou věc aplikovat vzhledem k době vzniku škody (a s ohledem na § 26 zákona č. 82/1998 Sb.) a dle něhož povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění, tedy že ke vzniku škody dochází již vznikem dluhu (zde povinnosti k peněžitému plnění za poskytnuté a vyúčtované právní služby). Soud pak s ohledem na zamítavé stanovisko žalované, jíž nebyly žalobcem doloženy veškeré podklady k doložení tohoto nároku v rámci předběžného projednání nároku (k jejich doplnění žalovaná vyzvala žalobce až po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku), přezkoumal soud uvedený nárok na náhradu škody, který co do základu shledal opodstatněným, i co do jeho výše, přičemž dospěl k závěrům zčásti odlišným od žaloby. Vycházel tak ze zjištění odpovídajících obsahu trestního spisu sp. zn. 1 T 77/2017, že vyúčtované náklady souvisejí výlučně s obhajobou žalobce v trestním řízení proti němu vedeném (netýkají se tedy právních služeb poskytnutých mu v jiné právní věci) a že byly vynaloženy zcela účelně, když obhájce žalobce činil pro svého klienta právní služby (vedle převzetí a přípravy zastoupení) v souvislosti s podáváním opravných prostředků proti rozhodnutím soudů (odvolání, dovolání a vyjádření se k opravnému prostředku podanému státním zástupcem) a se svou osobní účastí na hlavních líčeních a při veřejné zasedání před soudy, s nimiž časově (a zjevně i věcně a obsahově) souvisejí též porady advokáta s klientem (přesahující jednu hodinu) dle předložených potvrzení, jež se uskutečnily vždy před soudními jednáními a jejichž smyslem zjevně byla příprava na hlavní líčení či veřejné zasedání. Ani účtovanou náhradu hotových výdajů včetně cestovného a náhradu za ztrátu času v souvislosti s cestami obhájce k soudu a zpět pak soud nehodnotí jako excesivní, naopak jde o běžnou položku vyúčtování právních služeb poskytovaných advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

28. Pokud se tedy jedná o určení výše těchto nákladů, provedl soud vlastní přepočet provedených úkonů právní služby na podkladě připojeného spisu z trestního řízení a advokátního tarifu. V prvé řadě tak vycházel z trestní kvalifikace skutku, pro který byl žalobce stíhán, kdy se jednalo o přečin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za který žalobci hrozil trestní postih odnětí svobody až na jeden rok. Podle ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se pak v takovém případě považuje za tarifní hodnotu částka 5.000 Kč, z níž podle § 7 bodu 3. advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 1.000 Kč. Obhájce žalobce pak takto účtoval celkem 16 úkonů právní služby po 1.000 Kč. Tento postup však soud hodnotí jako nesprávný, a to ve vztahu k účasti na veřejném zasedání u Krajského soudu v Praze, za niž byly účtovány celkem dva úkony právní služby, ač dle obsahu protokolu z veřejného zasedání ze dne 7. 2. 2018 trvalo toto jednání před soudem i se zahrnutým přerušením veřejného zasedání v trvání 24 minut 1 hodinu a 11 minut (od 13:07 hodin, kdy bylo veřejné zasedání skutečně započato, do jeho ukončení ve 14:18 hodin, přičemž přerušení trvalo od 13:45 do 14:09 hodin; dle výkladu, který k dané problematice zaujala rozhodovací praxe soudů – zde usnesení Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 24/97 - se nezohledňuje přestávka mezi jednotlivými úkony či přerušení jednoho úkonu v délce nepřesahující 30 minut). Nejedná se tedy o úkon přesahující dvě hodiny, a proto za něj měla být účtována odměna pouze za jeden úkon právní služby.

29. Žalobce pak v řízení před soudem náležitě doložil i vyžádaná potvrzení o uskutečnění porad advokáta s klientem ze dne 6. 12. 2017, 6. 2. 2018, 7. 10. 2018 a 31. 3. 2019, opatřená podpisem žalobce i jeho obhájce a obsahující též časové údaje o trvání těchto porad (vždy přesahujících jednu hodinu), čímž lze mít za prokázané i tyto úkony právní služby (účtované dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu.

30. Správně a v souladu s obsahem trestního spisu i advokátního tarifu tak byly – kromě uvedených porad - účtovány úkony spočívající v převzetí a přípravě obhajoby (na základě udělené plné moci) podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, dále tři úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) za sepis podání ve věci samé (sepis odvolání, dovolání a vyjádření k odvolání), jakož i účast na jednání před soudem – tj. na hlavním líčení konaném dne 6. 11. 2017, 7. 12. 2017 (zde správně účtovány dva úkony, neboť toto hlavní líčení přesáhlo dvě hodiny času od 10:05 do 12:15 hodin, 17. 9. 2018, 8. 10. 2018 a 1. 4. 2019 (plus k tomu jeden úkon právní služby za účast na veřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2018). Celkem tak obhájci žalobce náleží nárok na mimosmluvní odměnu za právní služby ve výši 15.000 Kč (15 úkonů po 1.000 Kč) spolu s paušální náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši za rovněž 15 úkonů po 300 Kč, celkem tedy 4.500 Kč.

31. K tomu si obhájce žalobce připočetl náhradu za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s cestami k jednáním u Okresního soudu v Berouně a zpět ve dnech 6. 11. 2017, 7. 12. 2017, 17. 9. 2018, 8. 10. 2018 a 1. 4. 2019 a ke Krajskému soudu v Praze a zpět dne 7. 2. 2018 vždy v trvání osmi půlhodin (čtyři hodiny) po 100 Kč, tedy za šest cest po osmi půlhodinách á 100 Kč celkem 4.800 Kč.

32. Naproti tomu zcela nedostatečným pak soud shledal vyčíslení náhrady cestovních výdajů za použití motorového vozidla k soudním jednáním ve shora uvedených dnech. V tomto bodě obhájce žalobce postupoval při výpočtu pouze dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, již však bylo možno použít výhradně pro výčet cestovních náhrad za rok 2017, tedy pro uskutečněné cesty k jednání u Okresního soudu v Berouně ve dnech 6. 11. 2017 a 7. 12. 2017. Pro další cesty k soudům ve dnech 7. 2. 2018 17. 9. 2018 a 8. 10. 2018 však již platila vyhláška č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, která ve svém ustanovení § 5 zrušila předchozí vyhlášku č. 460/2016 Sb., a pro výpočet cestovní náhrady za cestu k jednání konanou dne 1. 4. 2019 pak vyhláška č. 333/2018 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, jíž byla zrušena vyhláška č. 463/2017 Sb. (§ 5). Správný výpočet je tedy takový, že celková výše náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu činí 11.712,78 Kč (oproti účtovaným 11.916 Kč), a to jednak v částce 3.908 Kč dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. za účast na dvou jednáních v roce 2017 při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 3,90 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky ve výši 28,60 Kč, dále v částce 5.684,56 Kč (tj. 2x 2.012,82 Kč a 1x 1.658,92 Kč) dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. za účast na třech jednáních v roce 2018 (dvě u Okresního soudu v Berouně, jedno v [obec]) při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 4 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky ve výši 29,80 Kč, a nakonec v částce 2.120,22 Kč dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. za účast na jednání před soudem v roce 2019 při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 4,10 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky ve výši 33,60 Kč, a to vždy za použití motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, [registrační značka], při průměrné spotřebě 5,133 l /100 km (dle technického průkazu vozidla na čísle listu 88 až 89 spisu) a o celkové ujeté vzdálenosti 2 120 km (5x 364 km na trase [obec] – [obec] a zpět a 1x 300 km na trase [obec] – [obec] a zpět).

33. Celková výše nákladů obhajoby tak správně činí 36.012,78 Kč (sestává z odměny za právní zastoupení v částce 15.000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů v částce 4.500 Kč, z náhrady za ztrátu času v částce 4.800 Kč a z náhrady cestovních výdajů v částce 11.712,78 Kč), a spolu s navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř. odpovídající částce 7.202 tak představuje částku 43.215,34 Kč oproti účtovaným 45.394 Kč.

34. Ohledně požadovaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pak soud – v rozsahu nedotčeném částečným zpětvzetím žaloby v důsledku plnění ze strany žalované – dospěl k závěru, že tento nárok je zcela opodstatněný s ohledem na průběh a důsledky trestního stíhání žalobce a dopady vydaných nezákonných rozhodnutí do jeho soukromé i profesní sféry. Nakonec ani sama žalovaná existenci těchto nepříznivých dopadů nezpochybnila, když sama konstatovala porušení práva vůči žalobci, přičemž jako dostatečnou satisfakci hodnotila již poskytnutou omluvu a částku 12.000 Kč, kterou žalobci poukázala v průběhu tohoto řízení. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle shora citovaného ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., které je normou s relativně neurčitou hypotézou, jež není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává tak soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy za širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozeného. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti; tj. její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému mělo skutečně satisfakce dostat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

35. Na podkladě výše uvedených kritérií tedy soud zhodnotil předmětnou věci, vycházeje především z účastnické výpovědi žalobce, jakož i z průběhu trestního řízení doloženého spisem, z nichž vzal za prokázané, že trestní stíhání žalobce trvalo cca 26 měsíců, přičemž během této doby soudy v této věci rozhodly celkem šestkrát (nepočítaje v to vydaný trestní příkaz). Každý rozsudek soudu prvního stupně pak obsahoval jiné právní posouzení věci, a to včetně obou rozsudků zprošťujících. Již tato okolnost musela nezbytně v žalobci budit značnou nejistotu ohledně výsledku řízení, k čemuž zcela zásadním způsobem přispělo jeho prvotní pravomocné odsouzení, trvající více než jeden rok. Je nepochybné, že již tato skutečnost sama o sobě představuje podstatný a zcela zásadní zásah do osobnostní sféry žalobce, byť se jednalo o odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody – nebylo totiž možné vyloučit jeho případnou přeměnu v nepodmíněný trest, což by s sebou neslo důsledky zejm. ve vztahu k rodičům, o které žalobce pečuje, i ve vztahu k jeho dalším závazkům (splácení úvěru zajištěného zástavním právem na nemovitém majetku rodičů žalobce). S ohledem na tyto důsledky tak nelze jako prvořadou hodnotit skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán„ jen“ za přečin zanedbání povinné výživy, tedy za méně závažný (ve smyslu jeho společenské nebezpečnosti) skutek. Soud má za prokázané, že právě tato skutečnost se nepříznivě odrazila v hodnocení žalobce ze strany jeho okolí (rapidní zhoršení sousedských vztahů, snížení důvěry ze strany spolupracovníků, tzn. společenská dehonestace) i v jeho hodnocení v rámci vykonávané profese (dohoda o ukončení spolupráce iniciovaná ze strany stavební společnosti, pro kterou žalobce pracoval). Výrazné dopady pak mělo u žalobce trestní stíhání i v rovině osobní a rodinné, a to pokud se jedná o zdravotní obtíže ve formě zvýšeného krevního tlaku a především silný tlak na psychiku, což u žalobce nutně vyvolalo vnitřní nejistotu z dalšího vývoje trestního řízení i z budoucnosti (s ohledem na zajištění potřeb rodičů a na finanční otázky), pocity příkoří či nespravedlnosti a bezvýchodnosti situace, obavy a ztrátu koncentrace (jež negativně ovlivnila výkon jeho povolání ve smyslu nesoustředění a chybovosti, jež pouze zásluhou dlouholetých zkušeností nevyústila v závažnější důsledky). Žalobce rovněž velmi těžce nesl to, jaký vliv měla daná situace na jeho otce, z jehož strany pociťoval zklamání a ztrátu důvěry, jakož i fyzické projevy obav o jeho osud (zhoršený spánek i stravování). Nelze odhlédnout ani od zhoršení vztahů s mladším synem, jež žalobce rovněž přičítal svému stíhání, jakož i časové zátěže, kterou pro něj představovala vlastní obhajoba na úkor rodiny, práce i volného času. Soud pak hodnotil ve prospěch žalobce, že ten ve své výpovědi (potažmo ve svých žalobních tvrzeních) popsal výše uvedené důsledky realisticky, aniž by je ve svůj prospěch nadsazoval či zveličoval. Současně soud zhodnotil, že v daném případě nebylo možné beze zbytku vycházet z rozhodnutí soudů v jiných věcech, když tyto skutkově ani právní kvalifikací neodpovídaly předmětné věci, což však nelze přičítat k tíži žalobce vzhledem k tomu, že rozhodnutí za tímto účelem žalovanou evidovaná nejsou zveřejňována a jejich znaky shodné s trestní věcí žalobce jsou formulovány pouze v obecných rysech – žalobce není příslušníkem bezpečnostních sborů ani osobou veřejně známou nebo činnou, na vzniku škody se nepodílel a jeho věc nebyla medializována. Požadavek na úhradu peněžité satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 120.000 Kč proto soud považuje za zcela adekvátní dané věci, kdy jako stěžejní hodnotil právě pravomocné odsouzení žalobce a nesourodost rozhodování soudů v trestním řízení co do právního posouzení žalovaného skutku, jakož i délku samotného trestního stíhání žalobce (lze tudíž přisvědčit žalobci, že v tomto směru je dané věci nejbližší rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Co 343/2011, přepočte-li se výše přiznaného zadostiučinění na dobu, po kterou trvalo trestní stíhání).

36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům tedy soud posoudil žalobcem uplatněný nárok jako opodstatněný s výjimkou části požadované náhrady nákladů obhajoby jdoucí nad rámec správného výpočtu. Výrokem I. tohoto rozsudku proto žalované uložil povinnost nahradit žalobci škodu spočívající v nákladech obhajoby v částce 43.215,34 Kč dle výpočtu uvedeného shora v odstavcích 28. až 33. tohoto odůvodnění, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, jdoucím z této částky ode dne 2. 1. 2020, tedy ode dne následujícího po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k plnění, až do zaplacení. Ve zbývající částce 2.178,66 Kč spolu s 10 % ročním úrokem z prodlení z této částky za dobu ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, představující rozdíl mezi nárokem žalobou uplatněným a částkou přiznanou žalobci výrokem I. tohoto rozsudku, pak soud zamítl výrokem III. s ohledem na nesprávně vyčíslené náklady obhajoby, které vlastním přepočtem korigoval. Co do nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak soud shledal nárok žalobce za opodstatněný v plné míře, a to s ohledem na intenzitu zásahů od osobnostní sféry žalobce vzhledem k povaze trestního řízení a zejména vzhledem k jeho pravomocnému odsouzení. Zohlednil pak to, že žalovaná na tento nárok žalobci po zahájení řízení v této věci již částečně plnila částku 12.000 Kč, již mu vedle omluvy a konstatování porušení práva přiznala a ohledně které již bylo řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno. Žalované tak byla výrokem II. tohoto rozsudku uložena povinnost k úhradě zbývající částky 108.000 Kč opět spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši, jdoucím rovněž ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení se současným zohledněním částečného plnění ze strany žalované. Třídenní lhůta k plnění ve výrocích I. a II. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení (s ohledem na dobu, po kterou je žalovaná obeznámena s uplatněným nárokem žalobce) ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

37. O nákladech řízení mezi účastníky pak soud rozhodl výrokem IV. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci neúspěšný pouze v nepatrném rozsahu a současně rozhodnutí o výši plnění záviselo (zčásti) na úvaze soudu, přiznal právo na jejich náhradu v plné výši a v celkové částce 62.035,01 Kč. Ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 4.270 Kč a dále náklady právního zastoupení, tj. odměnou za zastupování advokátem v celkové výši 39.520 Kč za osm úkonů po 4.940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění, 4x sepis podání ve věci samé – žaloba, její částečné zpětvzetí, doplnění a replika, 2x účast na jednání) podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, s tím, že tarifní hodnoty za uplatněný nárok na náhradu škody (45.394 Kč) a za nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (50.000 Kč) se dle ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu sčítají, dále paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu rovněž za osm úkonů právní služby po 300 Kč, celkem tedy 2.400 Kč, náhradou za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 1.600 Kč (za 16 započatých půlhodin po 100 Kč) a náhradou cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, jejichž celková výše dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí 4.219,68 Kč, a to za dvě účasti při jednání u Okresního soudu v Berouně dne 30. 4. 2021 a 24. 6. 2021 při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 4,40 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky ve výši 27,20 Kč za použití osobního automobilu tovární zn. Škoda Superb, [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 5,133 l /100 km a o ujeté vzdálenosti 728 km, tj. 2x 364 km, na trase [obec] – [obec] a zpět; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 10.025,33 Kč, neboť zástupce žalobce jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku IV. pak byla rovněž stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.