6 C 32/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 6.975 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 3.000 Kč ode dne 27. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 2.475 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.975 Kč ode dne 20. 12. 2018 do 26. 11. 2021 a ve výši 0,5 % ročně z částky 3.000 Kč ode dne 27. 11. 2021 do zaplacení a spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.500 Kč a spolu, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 124,54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2021 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení celkové částky 6.975 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a dalších nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 11. 2018. Tvrdil, že na základě této smlouvy, sjednané mezi účastníky prostřednictvím webové stránky [webová adresa], poskytl žalované – po řádném ověření její totožnosti a schopnosti splácet (vyžádáním informací o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalované, které ověřil z dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databází) – na základě její žádosti o zápůjčku a po odsouhlasení znění smlouvy a všeobecných obchodních podmínek (smlouva byla podepsána elektronicky prostřednictvím PIN kódu jakožto prostého elektronického podpisu) převodem na její účet č. [bankovní účet] dne 19. 11. 2018 peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 975 Kč, to vše se splatností dne 19. 12. 2018. Jelikož však tomuto svému závazku nedostála, neboť na dluh neuhradila žádnou částku, byla povinna zaplatit žalobci vedle zákonného úroku z prodlení též smluvní pokutu ve výši 1.500 Kč a nahradit mu náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením (celkem tři písemné výzvy po 500 Kč) v celkové výši 1.500 Kč. Dlužnou částku pak žalobci neuhradila ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a proto se žalobce svého nároku domáhal soudní cestou.

2. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení o konkrétním způsobu a datu registrace žalované na internetových stránkách žalobce, ověření její totožnosti (při registraci, žádosti o zápůjčku i při elektronickém podpisu smlouvy), o konkrétních údajích vyžádaných od žalované za účelem posouzení její schopnosti úvěr splácet, dále k vyčíslení smluvní pokuty a k předložení dokladů o odeslání upomínek pak žalobce uvedl, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná tvrzení. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost zřejmě povede k posouzení úvěrové smlouvy soudem jako neplatné, nemá dle žalobce smysl, aby odpovídal na otázky soudu týkající se poplatků, účetně vynaložených nákladů a smluvní pokuty.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž žalobce svou neúčast prostřednictvím své zástupkyně omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými ve spise, a to smlouvou o zápůjčce s datem 19. 11. 2018, všeobecnými obchodními podmínkami žalobce, výpisem z jeho běžného účtu za listopad 2018, upomínkami – pokusy o smír ze dne 26. 12. 2018, 2. 1. 2019 a 9. 1. 2019, výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 23. 11. 2021 včetně poštovního podacího lístku, jakož i sdělením společnosti [právnická osoba], ze dne 2. 6. 2022.

6. Na podkladě shora uvedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalované na podkladě smlouvy o zápůjčce datované 19. 11. 2018 (sjednané s využitím prostředků komunikace na dálku) téhož dne převodem na její účet částku 3.000 Kč, kterou měla žalovaná žalobci uhradit společně s poplatkem za její poskytnutí ve výši 975 Kč nejpozději do data 19. 12. 2018 Součástí smlouvy bylo též ujednání o smluvní pokutě, sjednané pro případ prodlení klienta s plněním jeho závazků z této smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, a dále ujednání o právu věřitele požadovat i další účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením klienta, a to ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku. Smlouva o zápůjčce ani jiné listiny předložené žalobcem pak neosahují žádné konkrétní údaje o poměrech žalované či o její bonitě, z nichž by žalobce vycházel při posuzování její schopnosti splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr). Jelikož žalovaná svému shora uvedenému závazku k vrácení zápůjčky nedostála, neboť poskytnuté peněžní prostředky ani zčásti nevrátila i přes opakované upomínky, účtoval si žalobce pro tento účel sjednané sankce, a to poplatky za celkem tři upomínky po 500 Kč, celkem tedy 1.500 Kč, jakožto náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením žalované, a dále smluvní pokutu vyčíslenou za blíže nespecifikované období na částku 1.500 Kč. Žalovaná však nereagovala ani na zaslanou předžalobní upomínku, a je tedy se splněním této své peněžité povinnosti v prodlení.

7. Podle ustanovení § 2390 a § 2392 odst. 1 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

9. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

10. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

11. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

12. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

15. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalované na základě ujednání o smlouvě o zápůjčce peněžité plnění ve výši 3.000 Kč bezhotovostním převodem na její účet a že žalovaná žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátila a neuhradila ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 975 Kč, jakož ani následně žalobcem vyúčtované poplatky vynaložené v souvislosti s upomínáním žalované v celkové výši 1.500 Kč a smluvní pokutu za prodlení s vrácením zápůjčky ve výši 1.500 Kč. Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce ani přes výzvu soudu netvrdil (resp. odmítl jako neúčelné doplnit) takové skutečnosti, z nichž by bylo možné splnění této jeho zákonné povinnosti dovodit, a neoznačil ani nenavrhl v tomto směru ani žádné důkazy, když z listinných důkazů v řízení provedených nelze žádné takové konkrétní údaje zjistit, vyjma povšechného prohlášení klienta v obchodních podmínkách žalobce. Není tedy vůbec zřejmé, z jakých konkrétních údajů o poměrech žalované při posouzení její schopnosti spotřebitelský úvěr (zápůjčku) splácet (uhradit) žalobce vycházel, jaké konkrétní podklady a informace si od ní – zejména ve vztahu ke zdroji a aktuální výši všech příjmů a výdajů včetně existence jiných závazků žalované - vyžádal či jaké si sám obstaral a s jakým výsledkem. Zda tak žalobce tedy vůbec učinil, nebylo možné z jeho tvrzení ani z předložených důkazů zjistit, stejně jako to, jakým způsobem zhodnotil příjmovou i výdajovou stránku financí žalované a její osobní, majetkové a rodinné poměry, pokud je vůbec zjišťoval a požadoval jejich doložení. Spoléhal-li se žalobce na prosté prohlášení žalované, učiněné formou jejího prostého elektronického podpisu na všeobecných obchodních podmínkách, pak tato okolnost svědčí jedině o tom, že nejednal v dané věci dostatečně obezřetně a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich dostatečné prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Žalobce – i s ohledem na neúčast své zástupkyně na nařízeném ústním projednání věci, a tím i nemožnost poskytnutí náležitého procesního poučení – tedy v tomto rozsahu nesplnil své procesní povinnosti.

19. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že splnění své zákonné povinnosti žalobce ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neprokázal (ač v tomto směru nese důkazní břemeno), a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

20. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalované peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 3.000 Kč na její účet vedený u peněžního ústavu. Žalovaná je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinna vydat toto plnění, ponížené o případně provedené úhrady (v tomto případě však nebylo zjištěno, že by žalovaná plnila byť i jen částečně). Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovanou splaceno, tedy na částku 3.000 Kč (tj. poskytnuté prostředky), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení poplatků a smluvních pokut. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalované, která se k žalobě nevyjádřila a neuvedla na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnila (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 3.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, nepřevyšujícím zákonnou sazbu tohoto příslušenství a jdoucím ode dne 27. 11. 2021 až do zaplacení, tedy ode dne následujícího po datu předpokládaného dojití předžalobní upomínky ve smyslu § 573 a § 1958 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k době splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv ze smlouvy (u žádné z předešlých upomínek nebylo jejich odeslání doloženo), až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

21. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 2.475 Kč, představované smluvní pokutou ve výši 1.500 Kč a poplatky za poskytnutí zápůjčky ve výši 975 Kč, spolu s náklady za upomínky ve výši 1.500 Kč a s úrokem z prodlení – jednak z částky 3.975 Kč za dobu 20. 12 2018 – 26. 11. 2021, kdy žalovaná ještě nebyla v prodlení, jednak potom ve výši přesahující zákonnou sazbu tohoto příslušenství (tj. co do 0,5 % ročně) z přiznané částky 3.000 Kč za dobu ode dne 27. 11. 2021 do zaplacení, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalované pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které jí poskytl, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě.

22. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 9,58 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 5.475 Kč (součet jistiny, poplatku za zápůjčku a smluvní pokuty; náklady spojené s upomínáním mají povahu příslušenství), žalobce byl úspěšný pouze v částce 3.000 Kč, tedy v rozsahu 54,79 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované částky 2.475 Kč, tj. co do 45,21 % (k příslušenství se nepřihlíží). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 57,79 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 45,21 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 9,58 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaná nahradila poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování jeho práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 124,54 Kč, tzn. poměrná 9,58procentní část nákladů řízení ve výši 1.300 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 600 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění), a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč rovněž za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v citovaném znění. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.