6 C 33/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 23.809 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.944 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20.944 Kč ode dne 8. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 20.944 Kč ode dne 8. 1. 2022 do 7. 4. 2022 a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 4.240,54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2022 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 20.944 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 8. 12. 2021. Tvrdil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru vyplněním příslušné žádosti a poskytl údaje o svých osobních, rodinných a výdělkových poměrech včetně náhledu na bankovní účet, na jejichž základě žalobce – po ověření údajů o žalovaném v dostupných registrech – posoudil v souladu s metodikou schválenou ČNB a se zákonem č. 257/2016 Sb. jeho schopnost úvěr splatit a poskytnutí úvěru mu schválil. Smlouva byla se žalovaným uzavřena elektronicky s tím, že identifikace žalovaného byla provedena zpřístupněním jeho bankovního účtu za účelem získání informací a bankovním účtu a o jeho majiteli. Na základě uzavřené smlouvy, sjednané distančně prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 19.000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný pak byl povinen takto poskytnuté prostředky žalobci vrátit spolu s příslušenstvím sjednaným v článcích IV. A IX. smlouvy ke sjednanému datu splatnosti, tedy dne 7. 1. 2022. Nedílnou součástí smlouvy pak byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník, s nimiž byl žalovaný před podpisem smlouvy seznámen, vyslovil s nimi souhlas a přijal zejména následky vyplývající z porušení smlouvy a sankce v těchto dokumentech stanovené. Za poskytnutí úvěru se pak žalovaný zavázal uhradit žalobci poplatek a další poplatky i za objednané volitelné služby (služba„ Klidné spaní“ za 110 Kč, služba„ Presto“ za 165 Kč, informační SMS servis za 29 Kč) za podmínek stanovených v článku II. odst. 5 smlouvy a článku 2. sazebníku. Prostředky z poskytnutého úvěru pak byly žalovanému vyplaceny v plné výši 19.000 Kč dne 8. 12. 2021 převodem na jeho účet. Žalovaný na tento svůj závazek plnil pouze částečně ve výši 3.300 Kč, jež byly započteny v pořadí na úhradu výdajů, úroku z prodlení, smluvních pokut, poplatků za doplňkové služby a nakonec na jistinu. Nadále tak žalobci dluží celkovou částku 23.366,68 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 19.000 Kč, z poplatků (uvedených shora) v částkách 1.640 Kč (za poskytnutí úvěru) a 110 Kč, 165 Kč a 29 Kč (volitelné služby – odklad splatnosti, expresní vyplacení úvěru, informační servis), z účelně vynaložených nákladů v částce 980 Kč a ze zákonného úroku z prodlení, jenž byl nárokován z částky 20.944 Kč ode dne 8. 1. 2022 až do zaplacení. K účelně vynaloženým nákladům žalobce uvedl, že se jedná o náklady spojené s upomínáním žalovaného, vypočtené na základě skutečně provedených úkonů, jež odpovídají paušální částce 35 Kč denně, nejvýše však 490 Kč za jeden kalendářní měsíc vymáhání pohledávky (zde účtovány dva měsíce). Do prodlení s plněním svého peněžitého závazku se žalovaný dostal dnem 7. 1. 2022, kdy neuhradil částkou 20.944 Kč, a proto byl žalobce oprávněn požadovat pro tento případ sjednanou smluvní pokutu (dle článku 6.4 všeobecných obchodních podmínek a článku3 sazebníku) ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení dluhu, kdy je tato sankce uplatňována pouze za prvních 90 dnů prodlení.

2. V průběhu řízení pak žalobce dále k výzvě soudu doplnil ve vztahu k ověření totožnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl své osobní a kontaktní údaje spolu s údaji o své majetkové situaci a číslo dokladu totožnosti. Současně pak poskytl též kopii svého občanského průkazu, který žalobce poté prověřil v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Dále pak žalobce uvedl, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného zjišťoval celkový počet společně se žalovaným hospodařících členů jeho domácnosti a jejich příjem, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy uvedené žalovaným a jeho ověřené čisté měsíční příjmy. Poslední údaj představoval částku 20.028 Kč a dle žalobce umožňoval bezproblémové splácení úvěru v požadované výši. Souhlas s úvěrovou smlouvou a obchodnímu podmínkami pak žalovaný potvrdil pomocí jedinečného SMS kódu„ [číslo]“.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými do spisu, z nichž zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, opatřené za žalovaného údajem„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2021 [číslo]“, tak zjistil, že dle této smlouvy se žalovaný zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 19.000 Kč s možností postupného čerpání bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný si pak v rámci smlouvy sjednal volitelné služby„ Klidné spaní“,„ Presto“ a informační SMS servis, za něž se zavázal hradit žalobci sjednané poplatky v částkách 110 Kč měsíčně, 165 Kč a 29 Kč měsíčně, dále se pak zavázal uhradit též poplatek za sjednání úvěru ve výši 4.940 Kč (při čerpání celého úvěrového limitu). Čerpanou částku úvěru spolu s poplatky a příslušenstvím, celkem tedy 24.244 Kč, se pak žalovaný zavázal splatit nejpozději do data 7. 1. 2022.

6. Dále byly soudu předloženy informace o spotřebitelském úvěru (prostá listina neopatřená podpisy smluvních stran), obsahující vysvětlení jednotlivých pojmů a podmínek uvedených v úvěrové smlouvě. Podle toho dokumentu byl žalovaný povinen uhradit žalobci jednu celkovou splátku ve výši 19.000 Kč + 4.940 Kč, splatnou k 30. dni ode dne čerpání úvěru. Výše zápůjční úrokové sazby činila 0 % denně, RPSN pak 1 564,08 %. Dále pak uvedený dokument obsahuje ujednání o nákladech v případě opožděných plateb, podle něhož v případě nezaplacení úvěru ve stanovené době splatnosti je klient povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu za prodlení s úhradou každé splátky ve výši 0,1 % denně jistiny, dále úrok z prodlení v zákonné výši a náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s vymáháním pohledávky ve výši 35 Kč denně, maximálně 490 Kč měsíčně a 105 Kč za jednu zaslanou upomínku.

7. Ze všeobecných obchodních podmínek (opět neopatřených podpisy smluvních stran) soud dále zjistil, že dlužník potvrzuje seznámení se se smlouvou o úvěru a s těmito podmínkami zveřejněnými na internetové stránce žalobce vyplněním žádosti o úvěru a zaškrtnutím příslušného políčka. Dále je zde obsaženo ujednání o pořadí započtení jednotlivých úhrad provedených dlužníkem na dílčí nároky ze smluvního závazku a mimo jiné opět o sankcích v podobě náhrady účelně vynaložených nákladů (s odkazem na sazebník) a smluvní pokuty (0,1 % denně z celkové dlužné částky).

8. Podle sazebníku činil poplatek za poskytnutí úvěru 22 % z částky půjčené na 30 dní, dále byly stanoveny poplatky za volitelné služby – odklad splatnosti úvěru o dva měsíce („ Klidné spaní“), expresní vyplacení úvěru (služba„ Presto“) a informační SMS servis – odpovídající těmto údajům uvedeným v samotné smlouvě o úvěru. Opět je pak uvedeno též ujednání o účelně vynaložených nákladech spojených s upomínáním v paušální částce 35 Kč denně, nejvýše však 490 Kč za jeden kalendářní měsíc, a o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru (0,1 % denně z jistiny). Ani sazebník neobsahuje žádný údaj o tom, že by jej žalovaný opatřil svým podpisem či by jinak potvrdil, že se s jeho obsahem seznámil.

9. Obecnými principy posuzování a filozofií Společnosti ve spojení s formulářem souhlasu se zpracováním osobních údajů žalobce dokládal svá tvrzení o způsobu prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr (interní pravidla), dle nichž vycházel z doložených nezbytných dokladů ze strany spotřebitele, jehož identifikaci zároveň stanoveným způsobem ověřil (občanským průkazem, bankovní identitou, výpisem z účtu či zprostředkovaným přístupem k transakční historii účtu klienta a jeho identitě) ve spojení s informacemi získanými z dostupných databází.

10. Z výpisu o posouzení úvěru schopnosti pod identifikačním číslem případu [číslo] ve spojení s výpisem identifikovaných příjmů z bankovního výpisu bylo zjištěno, že k datu 8. 12. 2021 žilo ve společné domácnosti žalovaného celkem pět osob, z nichž dvě dosahovaly příjmu. Na bydlení a na hrazení půjček bylo vynakládáno celkem 12.000 Kč (tj. 6.000 Kč a 6.000 Kč), další nezbytné výdaje představovaly částku 1.000 Kč a zbytné výdaje pak 4.000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 20.028 Kč oproti jím uváděnému v částce 35.000 Kč. Disponibilní příjem pak činil 9.200 Kč. Žalobce měl k dispozici přehled příjmových transakcí na účtu žalovaného.

11. Autorizací ověření totožnosti žalovaného žalobce dokládal, že tak učinil prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]; totožnost žalovaného byla rovněž dokládána kopií jeho občanského průkazu.

12. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne 8. 12. 2021 byla na účet žalovaného poukázána částka 19.000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (číslo úvěrové smlouvy); úvěr byl tedy čerpán jednorázově v plné výši.

13. Konečně pak žalobce vyzval žalovaného dopisem svého zástupce ze dne 25. 8. 2022 k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě s upozorněním na možnost soudního vymáhání této pohledávky. Odeslání uvedené výzvy do dispoziční sféry žalovaného je dokládáno poštovním podacím lístkem.

14. Soud pak již neprovedl důkaz dodatečně doloženým potvrzením o platbě a výpisem z běžného účtu žalovaného, neboť skutečnosti těmito listinami prokazované měl za dostatečně doložené důkazy již provedenými shora.

15. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému dne 8. 12. 2021 úvěr ve výši 19.000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] s tím, že žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky žalobci vrátit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 4.940 Kč a dále s poplatky za sjednané volitelné služby 110 Kč měsíčně, 165 Kč a 29 Kč měsíčně ve sjednané lhůtě splatnosti do 7. 1. 2022. Úvěrová smlouva byla sjednána za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami a byla žalovaným podepsána za pomoci zaslaného sms kódu dne 8. 12. 2021. Všeobecné obchodní podmínky, sazebník ani informace o spotřebitelském úvěru tímto prostým elektronickým podpisem žalovaného (případně jiným identifikátorem dokládajícím, že se žalovaný s jejich obsahem prokazatelně seznámil) opatřeny nebyly. Totožnost žalovaného byla ověřena kopií jeho občanského průkazu a prostřednictvím přímého náhledu na jeho bankovní účet. V rámci sjednávání úvěru žalobce prověřoval schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr zjišťováním údajů o jeho poměrech, dle nichž žilo ve společně hospodařící domácnosti žadatele celkem pět osob, z toho dvě s příjmem; ověřený čistý měsíční příjem žalovaného přitom činil 20.028 Kč (žalovaný uváděl 35.000 Kč), disponibilní zdroje žalovaného činily po odečtení jeho výdajů 9.200 Kč. Úvěruschopnost žalovaného tak žalobce shledal dostatečnou pro splacení úvěru v požadované výši. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku, je se splněním tohoto svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení, pročež mu byly žalobcem účtovány sankce stanovené ve všeobecných obchodních podmínkách, sazebníku a v informacích o spotřebitelském úvěru, tedy náklady spojené s vymáháním pohledávky (s upomínáním) v paušální výši 490 Kč za jeden kalendářní měsíc vymáhání, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny), s jejímž splacením byl žalovaný v prodlení, a úrok z prodlení v zákonné výši.

16. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

18. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

19. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

20. Dle ustanovení § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

21. Podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

22. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

23. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

24. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

25. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. c) citovaného zákona výslovně uvádí, že je-li ve smlouvě o platebních službách spotřebiteli umožněno překročení, musí tato smlouva obsahovat informace o možných sankcích, úrocích z prodlení za toto překročení a jiných platbách. Podle ustanovení § 110 odst. 5 písm. b) citovaného zákona platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu se zákonem písemnou informaci o některé povinnosti spotřebitele vůči věřiteli nebo o podmínkách, za kterých je spotřebitel povinen tuto povinnost splnit, platí, že spotřebitel tuto povinnost nemá.

28. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že mezi účastníky došlo k platnému sjednání úvěrové smlouvy, dle níž žalobce poskytl žalovanému na základě řádného posouzení jeho schopnosti úvěr splácet peněžité plnění ve výši 19.000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Vycházel přitom z ověřeného příjmu žalovaného a z jeho výdajů, jak je zjistil ze zpřístupněného bankovního účtu žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že příjem žalovaného (sdílejícího společně hospodařící domácnost s další osobou s vlastním příjmem) je i po úhradě takto stanovených výdajů dostatečný ke splacení předmětného závazku (s přihlédnutím k jeho výši včetně sjednaných poplatků a době trvání úvěrového vztahu). Přestože tedy žalobce splnil svou zákonnou povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému požadovaný úvěr, žalovaný mu toto peněžité plnění doposud v plné výši nevrátil a neuhradil zcela ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. poplatky za sjednání úvěru a za doplňkové služby, přestože byl o splnění svého dluhu upomínán. Soud v tomto směru vycházel z tvrzení žalobce o částečném plnění ze strany žalovaného ve výši 3.300 Kč a o způsobu jeho započtení na dílčí nároky plynoucí ze smluvního vztahu (započteno na část poplatku za poskytnutí úvěru, který se v důsledku toho snížil z původní částky 4.940 Kč na nyní žalovaných 1.640 Kč) s tím, že částečnou úhradou již nebyla výše vymáhaných nároků dále dotčena.

30. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci celkovou částku 20.944 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny čerpaného úvěru a z poplatků, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím ode dne 8. 1. 2022, kdy se žalovaný dostal do prodlení se splacením dluhu, až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

31. V zbývajícím rozsahu, tedy co do požadované smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 20.944 Kč ode dne 8. 1. 2022 do 7. 4. 2022 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť vycházel z toho, že tyto ve své podstatě sankční nároky nebyly mezi účastníky řádně sjednány. V prvé řadě tak poukazuje na shora citovaná ustanovení § 104, § 108 odst. 1 písm. c) a § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž je zřejmé, že žalovaný nedostál své povinnosti zahrnout ujednání o sankcích plynoucích z porušení smlouvy žalovaným (tzn. pro případ jeho prodlení se splacením úvěru a poplatků) do samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když tyto učinil pouze součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, resp. informací o spotřebitelském úvěru, u nichž nebylo doloženo, že by se žalovaný s jejich obsahem seznámil, resp. je jakkoliv podepsal. Důsledkem tohoto opomenutí je pak to, že žalovaný uvedené povinnosti nemá a žalobce je není oprávněn po něm vyžadovat (viz shora citovaný § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).

32. Uvedenou problematikou zahrnutí sankčních ujednání do obchodních podmínek se rozhodovací praxe soudů zabývala již opakovaně s tím závěrem, že v souladu s i nadále aplikovatelným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vyjádřil své stanovisko v tom směru, že (…) v pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji (srov. § 51 a násl. tehdy účinného občanského zákoníku – pozn. zákon č. 40/1964 Sb.) Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je pak považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

33. Vedle výše uvedených závěrů pak lze odkázat též na další právní náhled na věc, dle něhož byť současná právní úprava § 2048 občanského zákoníku nevyžaduje (na rozdíl od právní úpravy předchozí) písemné sjednání smluvní pokuty, ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Tento závěr Ústavního soudu byl artikulován obecně a nikoliv jen s poukazem na některé spotřebitelské smlouvy a nikoliv jen s poukazem na dnes již neúčinná ustanovení zákona o písemném sjednání smluvní pokuty, ale s odkazem na ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Současná právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vychází z odlišné koncepce zakotvené v ustanovení § 1815, jak je citováno shora. Podle něj soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá. Nebyl-li tedy použit elektronický podpis coby údaj připojený k datové zprávě, nelze hodnotit listinu obsahující sjednání smluvní pokuty za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele, a proto soud k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží, když v projednávané věci spotřebitel aplikaci ustanovení o smluvní pokutě nenavrhl (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014 ve věci sp. zn. 19 C 215/2014, dohledatelný v judikatuře systému ASPI pod identifikačním číslem JUD276415CZ).

34. Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům tedy soud dovodil, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty svědčit nemůže právě s ohledem na nedostatek formy tohoto ujednání, zahrnutého do všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, tedy nikoliv do těla smlouvy samotné. Stejný osud pak z týchž důvodů postihuje i další, ve své podstatě sankční nárok na náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky, neboť i ten je požadován v souvislosti s prodlením žalovaného se splněním jeho povinnosti k peněžitému plnění a u něj platí, že ujednání o něm nebylo součástí smlouvy, ale bylo obsaženo v listinách (elektronických dokumentech) neopatřených podpisem žalovaného – nelze tedy mít za to, že by došlo k jejich platnému sjednání a ke vzniku povinnosti žalovaného je žalobci uhradit. Proto soud žalobu v rozsahu těchto dvou dílčích nároků neshledal po právu a zamítl ji tak, jak je uvedeno ve výroku II. shora.

35. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 83,49 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 22.829 Kč (po přepočtu kapitalizované smluvní pokuty tato celková částka sestává ze součtu jistiny úvěru a poplatků a ze smluvní pokuty v částce 1.885 Kč; k příslušenství v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky a úroku z prodlení se nepřihlíží), žalobce byl úspěšný pouze v částce 20.944 Kč (součet jistiny a poplatků), tedy v rozsahu 91,74 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované smluvní pokuty v částce 1.885 Kč, tj. co do 8,26 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 91,74 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 8,26 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 83,49 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování svého práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 4.240,54 Kč, tzn. poměrná 83,49procentní část nákladů řízení ve výši 5.079,10 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 953 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 2.810 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za 2,5 úkonu právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a za jeden úkon právní služby po 2.060 Kč (písemné podání ve věci samé) dle § 7 bod 5. advokátního tarifu, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 600 Kč, a to za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a za jeden úkon právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) citované vyhlášky; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty, odpovídající částce 716,10 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.