6 C 56/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 3.637 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.637 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 185,80 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.637 Kč ode dne 12. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 4.635 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 6. 2021 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 3.637 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě úvěrové smlouvy ze dne 9. 4. 2020. Tvrdil, že na základě této smlouvy, uzavřené prostřednictvím internetových stránek žalobce [webová adresa], přístupných pouze za použití zvoleného hesla nebo v mobilní aplikaci, po vyplnění žádosti o úvěr a ověření identity žadatele zasláním ověřovacího poplatku ve výši 1 Kč na bankovní účet žalobce a dále po zhodnocení úvěruschopnosti žadatele z dostupných registrů a dle provedeného credit scoringu byl žalovanému uvedeného dne poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 3.000 Kč prostřednictvím služby ThePay na účet žalovaného uvedený ve smlouvě pod č. [bankovní účet]. Žalovaný se pak zavázal uvedený obnos žalobci vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 99 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí. Dále pak byly sjednány další volitelné poplatky, a to za expres výplatu v částce 199 Kč a za SMS servis v částce 49 Kč. Splatnost pak byla stanovena na den 11. 5. 2020. Jelikož žalovaný tomuto svému závazku nedostál, dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky, a žalobce mu proto v souladu se smlouvou vyúčtoval náklady účelně vynaložené v souvislosti s vymáháním ve výši 2x 100 Kč a dále jednorázovou smluvní pokutu dle smlouvy ve výši 90 Kč (3% z nezaplacené jistiny úvěru). Celkem tak žalobce eviduje za žalovaným dluh v souhrnné výši 3.637 Kč, sestávající z neuhrazené úvěrové jistiny v částce 3.000 Kč, z poplatků za poskytnutí úvěru, za jeho expres výplatu a za SMS servis v částkách 99 Kč, 199 Kč a 49 Kč, dále z nákladů na vymáhání ve výši 200 Kč a ze smluvní pokuty v částce 90 Kč, k němuž dále účtuje zákonný úrok z prodlení, zčásti zkapitalizovaný za období ode dne 26. 10. 2020 do 11. 6. 2021 (tj. od 31. dne po odeslání předžalobní výzvy) částkou 185,80 Kč a dále jdoucí ode dne 12. 6. 2021 z celkové dlužné částky až do zaplacení. Žalovaný pak nereagoval ani na zaslanou předžalobní výzvu k plnění, a proto se žalobce se svým nárokem obrátil na soud.

2. V průběhu řízení pak žalobce výzvě soudu jednak odkázal na právní výklad a judikaturu k problematice spotřebitelských úvěrů a dále doplnil, že splnil svou zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre posuzováním příjmů i výdajů spotřebitele včetně jeho osobních a dalších relevantních poměrů. Ověřil pak schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje se zohledněním jeho osobního stavu, příjmu partnera, počtu vyživovacích povinností aj., přičemž v případě pochybností o pravosti tvrzení klienta si vyžaduje potvrzení o výši příjmu, výpis z bankovního účtu či ověření údajů o zaměstnání. Zjištěné údaje si pak rovněž ověřuje v externích registrech (úvěrové registry SOLUS a NRKI). V daném případě vycházel z údajů, dle nichž žalovaný (bez vyživovací povinnosti) ze svého zaměstnání dosahoval čistého měsíčního příjmu ve výši 30.000 Kč, přičemž čistý měsíční příjem dalších členů domácnosti činil 20.000 Kč, měsíční výdaje domácnosti na bydlení pak 15.000 Kč. Nezjistil pak, že by měl žalovaný nějaký další závazek po splatnosti, v registru NRKI byl žalovaný vyhodnocen pozitivně. S ohledem na výši úvěru tedy žalobce shledal žalovaného schopným předmětný úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování obsahem listin založených ve spise, a to printscreeny ze systému žalobce k prověření úvěruschopnosti žalovaného (žádost, prověření v externích registrech), úvěrovou zprávou k osobě žalovaného a k jeho závazkům, dále printscreenem ze systému žalobce k prokázání odeslání SMS kódu, potvrzením o provedené platbě ze dne 9. 4. 2020, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ID žádosti [číslo] – ID klienta [číslo] spolu s úvěrovou smlouvou ze dne 9. 4. 2020, potvrzeními o transakci – úhradě ověřovacího poplatku z účtu žalovaného, dále opisem výpisu proplacení smlouvy ze dne 9. 4. 2020, výpisem čerpání, splátek a úhrad, sazebníkem poplatků platným od 1. 2. 2017 a 8. 4. 2018, kopií občanského průkazu žalovaného, výpisem žalobce z obchodního rejstříku, jakož i předžalobní výzvou k plnění ze dne 25. 9. 2020 včetně kopie poštovního podacího archu.

6. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož účastníci uzavřeli dne 9. 4. 2020 za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru ID žádosti [číslo] – ID klienta [číslo], na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 3.000 Kč. Vycházel přitom ze údajů zjištěných z prověřování bonity žalovaného a jeho schopnosti splatit spotřebitelský úvěr, dle nichž žalovaný dosahoval příjmu ve výši 30.000 Kč, příjmy ostatních členů jeho domácnosti pak činily 20.000 Kč a výdaje domácnosti pak 15.000 Kč. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, nebyl v insolvenci ani na něj nebyla vedena exekuce, v úvěrovém registru SOLUS rovněž neměl žádný záznam. V roce 2019 a 2020 mu pak byly odmítnuty dvě žádosti o úvěr, a to osobní úvěr v požadované výši 10.000 Kč a splátkový úvěr z kreditní karty s úvěrovým rámcem 7.000 Kč. Neměl však vedeny žádné závazky po splatnosti ani jiné aktivní úvěry. Žalobce proto žádosti žalovaného o úvěr vyhověl a po zaplacení ověřovacího poplatku poukázal dne 9. 4. 2020 na bankovní účet žalovaného, vedený pod č. [bankovní účet], obnos 3.000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (ID transakce [číslo]). Současně byly mezi účastníky sjednány též poplatky, a to ve výši 99 Kč za poskytnutí úvěru, ve výši 199 Kč za doplňkovou službu expres výplata a ve výši 49 Kč měsíčně za SMS servis. Splatnost úvěru včetně poplatků byla stanovena k datu 9. 5. 2020 s tím, že pokud žalovaný v tomto termínu svůj dluh neuhradí, je žalobce oprávněn mu účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši minimálně 100 Kč za měsíc vymáhání, jakož i smluvní pokutu ve výši 3 % z jistiny úvěru. Výše jednotlivých poplatků, nákladů a smluvní pokuty je pak blíže specifikována v sazebníku žalobce. Protože žalovaný dlužnou částku ve lhůtě její splatnosti neuhradil, uplatnil vůči němu žalobce shora uvedené sankce v podobě smluvní pokuty a nákladů na vymáhání a vyzval jej předžalobní výzvou ze dne 25. 9. 2020 k úhradě celkové dlužné částky 3.637 Kč ve stanovené 30denní lhůtě od sepisu této výzvy. Žalovaný ani poté nijak nereagoval, a je tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení.

7. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

9. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

10. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

11. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

12. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

13. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému na základě ujednání o smlouvě o úvěru peněžité plnění ve výši 3.000 Kč bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet a že žalovaný žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil a neuhradil ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. sjednané poplatky a žalobcem po právu vyúčtované náklady na vymáhání a smluvní pokutu. Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce dostál své zákonné povinnosti a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, když si vyžádal relevantní údaje o příjmech a výdajích žalovaného a prověřil stav jeho závazků i v dostupných registrech. S ohledem na výši poskytnutého úvěru pak lze mít bezpochyby za to, že dluh ve výši 3.000 Kč byl žalovaný schopen uhradit v 30denní lhůtě splatnosti tak, jak byla sjednána ve smlouvě, a to spolu s poplatky, k jejichž úhradě se rovněž zavázal. S ohledem na uvedené závěry tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 3.637 Kč, sestávající z neuhrazené úvěrové jistiny, poplatků, nákladů na vymáhání a smluvní pokuty tak, jak jsou vyčísleny shora, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, a to jednak zčásti kapitalizovaným částkou 185,80 Kč (v návaznosti na předžalobní upomínku žalobce se stanovenou lhůtou k plnění) a dále jdoucím ode dne 12. 6. 2021 (tj. od data následujícího po kapitalizaci příslušenství) až do zaplacení. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

18. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem II. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, přiznal právo na jejich náhradu v plné výši, odpovídající částce 4.635 Kč. Ta je pak představována zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 2.600 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za tři úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění), a za dva úkony právní služby po 1.000 Kč (2x písemné podání ve věci samé) dle § 7 bod 3. advokátního tarifu, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 900 Kč, a to za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) advokátního tarifu; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 735 Kč, neboť zástupce žalobce jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.