6 C 62/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 106.795,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 79.857 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 79.857 Kč ode dne 25. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 26.938,92 Kč spolu s úrokem ve výši 64,59 % ročně z částky 84.598,14 Kč ode dne 20. 11. 2021 do 13. 12. 2021 ve výši 3.502,80 Kč a ve výši 8,50 % ročně z částky 84.598,14 Kč ode dne 14. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu ode dne 20. 11. 2021 dosáhne částky 286.675 Kč, a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 100.119 Kč ode dne 20. 11. 2021 do 24. 1. 2022 a z částky 20.262 Kč ode dne 25. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 19.953,15 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou původně Okresnímu soudu Plzeň-sever dne 27. 1. 2022 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 106.795,92 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 7. 2021. Tvrdil, že jako subjekt oprávněný k této činnosti oprávněný poskytl žalovanému na základě této smlouvy, uzavřené za pomoci prostředků komunikace na dálku, a po prověření úvěruschopnosti žalovaného na základě jím poskytnutých údajů a z databází dne 19. 7. 2021 úvěr ve výši 85.000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal tyto prostředky žalobci splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 64,59 % ročně v celkem 48 měsíčních splátkách po 5.143 Kč se splatností vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2021 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení o schválení úvěru. Součástí splátek pak byla i pravidelná měsíční úhrada ve výši 166 Kč za sjednané pojištěné schopnosti žalovaného úvěr splácet. Jelikož však žalovaný tomuto svému závazku nedostál, neboť se dostal do prodlení se splácením úvěru a do data jeho zesplatnění uhradil pouze jedinou splátku ve výši 5.143 Kč dne 10. 9. 2021, byl žalobce v souladu se smlouvou oprávněn účtovat žalovanému smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení o 30 dnů, tedy 998 Kč za celkem dvě splátky, s jejichž úhradou se žalovaný dostal do prodlení v této délce, a dále smluvně sjednanou náhradu nákladů účelně žalobcem vynaložených v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, celkem tedy 600 Kč. Důsledkem prodlení žalovaného (s úhradou splátky splatné dne 14. 9. 2021 o 65 dnů) pak bylo v souladu se smlouvou rovněž zesplatnění celého úvěru k datu 18. 11. 2021, čímž se celá dosud neuhrazená jistina úvěru a neuhrazené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru v celkové výši 98.189,05 Kč, která je dále úročena zákonným úrokem z prodlení, dále úrokem z původní dlužné jistiny a je k ní rovněž účtována další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z této dlužné částky za každý den prodlení s její úhradou, tedy ode dne 20. 11. 2021 do zaplacení (resp. do dne sepisu žaloby 26. 1. 2022). Dluh žalovaného je tedy tvořen novou jistinou úvěru v částce 98.189,05 Kč (součet původní jistiny ve výši 84.598,14 Kč a úroku přirostlému ke dni zesplatnění ve výši 13.590,91 Kč), dlužnou úhradou za pojištění v částce 332 Kč, smluvními pokutami v částkách 998 Kč a 6.676,92 Kč, náklady vzniklými v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč, jakož i úrokem ve výši 64,59 % ročně z částky 84.598,14 Kč, jdoucím ode dne 20. 11. 2021 do zaplacení, od 91. dne prodlení, tedy od data 14. 12. 2021 do zaplacení je pak žádán úrok pouze ve výši 8,50 % ročně z částky 84.598,14 Kč, nejvýše však do doby, kdy toto příslušenství dosáhne ode dne 20. 11. 2021 částky 286.675 Kč, s tím, že ze součtu jistiny v částce 98.189,05 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů v částce 600 Kč a pojistného, celkem tedy z částky 100.119 Kč (zaokrouhleno na celé koruny), dále žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení jdoucí ode dne 20. 11. 2021 (tj. od druhého dne následujícího po zesplatnění) až do zaplacení. Žalovaný uvedenou dlužnou částku nevyrovnal ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a proto se žalobce domáhal jejího zaplacení soudní cestou.

2. Následně pak žalobce k výzvě zdejšího soudu, jemuž byla věc následně postoupena, doplnil svá skutková tvrzení ke způsobu a zdrojům posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu s požadavky příslušné právní úpravy s tím, že vycházel z dokladů o příjmech žalovaného, z výpisů z databází NRKI a SOLUS, z hodnocení klienta a z jeho prohlášení, přičemž příjem žalovaného byl doložen ve výši 15.651 Kč, jeho celkové měsíční náklady činily 7.314 Kč (včetně částky 3.860 Kč odpovídající životnímu minimu a rezervy ve výši 1.000 Kč) a volné zdroje ke splácení představovaly částku 7.837 Kč. Ověřil též případnou evidenci žalovaného v insolvenčním rejstříku a případné vymáhání jiných svých pohledávek vůči žalovanému. Poukázal pak na to, že žalovaný sám svým podpisem na smluvní dokumentaci potvrdil pravdivost a úplnost jím uváděných údajů, které si žalobce sám nemohl objektivně ověřit, tudíž jeho zákonnou povinnost nelze vykládat extenzivně; vycházel proto z premisy, že každý jedná v právním styku poctivě. Blíže se pak vyjádřil k jednotlivým položkám výdajů. Z dostupných podkladů žalobce nezjistil existenci jiných závazků žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Jelikož se k jednání soudu bez omluvy své neúčasti nedostavil, soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 7. 2021 ve spojení s dodatkem a přílohou č. 1 z téhož dne včetně přihlášky do pojištění – skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry, dokumentem s popisem systémového řešení podpisu klienta u smluv o spotřebitelském úvěru uzavíraných na dálku, předsmluvním formulářem a prohlášením klienta – informacemi pro klienta poskytovanými zprostředkovatelem úvěru rovněž ze dne 18. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný požádal žalobce (za pomoci prostředků komunikace na dálku) o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 85.000 Kč na dobu 48 měsíců s pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 64,59 % ročně a celkovou částkou ke splacení ve výši 238.896 Kč. Sjednáno bylo též pojištění schopnosti splácet úvěr, a to pojištění smrti následkem úrazu a invalidity třetího stupně následkem úrazu (pro Seniory), s měsíční úhradou ve výši 166 Kč. V přihlášce do pojištění pak žalovaný prohlásil, že mu nebyl přiznán invalidní důchod pro jakýkoliv stupeň invalidity. Splátky (zahrnující úrok i jistinu a dále úhradu za pojištění) pak byly navrhovány ve výši 5.143 Kč měsíčně (tj. 4.977 Kč bez pojistného) se splatností nejpozději 14. dne každého kalendářního měsíce. Úroky pak byly počítány jako nominální úroková míra a bylo ujednáno, že jsou účtovány i po případném zesplatnění úvěrové jistiny, byť poté přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru a při prodlení delším než 90 dnů bude žalobce uplatňovat toto příslušenství pouze ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nejvýše však na úrocích přirostlých po zesplatnění úvěru souhrnnou částku odpovídající 120 % celkové částky k úhradě. Součástí smluvních ujednání pak byl též závazek žalovaného k úhradě smluvních pokut, a to ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž by se dostal do prodlení o délce 30 dnů, a ve výši 0,1 % z tzv. nové jistiny (tvořené dosud nesplacenou jistinou a úroky přirostlými ke dni zesplatnění úvěru) za každý den prodlení s její úhradou v případě zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části v trvání 65 dnů (nejvýše v částce 200.000 Kč), jakož i žalobcem účelně vynaložených nákladů v částce 200 Kč, vzniklých v souvislosti s prodlením s úhradou každé splátky po dobu 15 dní. Ještě před podpisem návrhu úvěrové smlouvy pak žalobce předal žalovanému předsmluvní formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, v němž prohlásil, že provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, resp. správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů jím uvedených. Návrh smlouvy o úvěru pak žalobce akceptoval dne 19. 7. 2021. Schválení úvěru s parametry dle tohoto návrhu pak žalobce žalovanému oznámil dopisem ze dne 20. 7. 2021, jímž žalovanému zároveň zaslal splátkový kalendář k této smlouvě ze dne 20. 7. 2021 (dokládáno oznámením o schválení úvěru ze dne 20. 7. 2021, splátkovým kalendářem a kopií poštovní dodejky s datem převzetí zásilky žalovaným dne 29. 7. 2021).

5. Z listiny označené jako hodnocení klienta s datem 18. 7. 2021 soud zjistil, že žalobce provedl analýzu bonity žalovaného na základě jím sdělených údajů o jeho příjmech a výdajích a dalších poměrech. Vycházel tak z čistého měsíčního příjmu pobíraného žalovaným z titulu invalidního důchodu ve výši 15.651 Kč s tím, že výdaje žalovaného činí životní minimum ve výši 3.860 Kč, splátky dalšího závazku vůči žalobci ve výši 851 Kč a náklady na bydlení (u rodičů) v částce 2.603 Kč; dále ponechal rezervu ve výši 1.000 Kč a dovodil tak, že volné peněžní zdroje, jimiž žalovaný disponuje, činí 7.837 Kč. Ke svým rodinným poměrům pak žalovaný uvedl, že je ženatý, s manželkou však nežije ve společné domácnosti; stejně tak neuvedl, že by sdílel společnou domácnost s dětmi. Tvrzení žalovaného o zdroji a výši výdělku k hodnocení jeho bonity pak byla dokládána kopií jeho průkazu totožnosti a potvrzeními o výši vypláceného invalidního důchodu III. stupně ze dne 10. 6. 2021 a 9. 7. 2021. Výdaje ani výsledky nahlížení do databází SOLUS či NRKI dokládány nebyly.

6. Dokladem o vyplacení úvěru má soud za doložené, že žalobce poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve sjednané částce 85.000 Kč bezhotovostním převodem na účet dne 19. 7. 2021.

7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalobce vedl evidenci předmětného úvěrového případu včetně záznamů o platbách provedených žalovaným na splátky úvěru, dle nichž žalovaný uhradil pouze jedinou splátku ve výši 5.143 Kč dne 10. 9. 2021. Dluh byl vyčíslen na 100.119,05 Kč.

8. Z výzev ze dne 15. 10. 2021 a 15. 11. 2021 dále soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovaného k úhradě splátek, s jejichž zaplacením se žalovaný dostal do prodlení, s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z oznámení ze dne 18. 11. 2021 pak soud zjistil, že žalobce informoval žalovaného o zesplatnění celého úvěru v důsledku jeho prodlení se splácením v trvání 65 dnů a vyzval jej k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru ve výši 84.598,14 Kč, úroků ke dni zesplatnění v částce 13.590,91 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, úhrad za pojištění ve výši 332 Kč a nákladů v částce 600 Kč, vše v celkové výši 100.119 Kč, ve stanovené lhůtě.

10. Nakonec pak žalobce vyzval upomínkou ze dne 19. 1. 2022 žalovaného k úhradě dlužné částky včetně smluvních pokut, nákladů a příslušenství v dodatečně stanovené lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy s upozorněním na možnost vymáhání těchto závazků soudní cestou. Odeslání této písemnosti do dispoziční sféry žalovaného je dokládáno kopií poštovního podacího archu.

11. Z databáze časových řad ARAD – statistických dat vedených Českou národní bankou, z níž si soud opatřil výpis za příslušné časové období (7/ 2021, tzn. doba sjednání úvěru v této věci), bylo potom zjištěno, že úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR činily v červenci 2021 rozmezí od 2,19 % do 23,80 %. Nominální úroková sazba úvěru sjednaného účastníky v tomto případě však činila 64,59 % ročně (k tomu proveden výpočet za pomoci splátkového kalkulátoru na internetových stránkách [webová adresa]).

12. Dále si soud opatřil výpis žalovaného z centrální evidence obyvatel, dle níž má žalovaný dvě nezletilé děti, narozené 14. 3. 2017 a 17. 12. 2018.

13. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému na základě jeho návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 18. 7. 2021, akceptovaného žalobcem dne 19. 7. 2021, částku 85.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobci splatit spolu s úrokem ve výši 64,59 % ročně, celkem tedy 238.896 Kč, ve sjednaných 48 měsíčních splátkách po 5.143 Kč, zahrnujících vedle poměrné části úvěru a úroku též úhradu za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 166 Kč měsíčně. Při sjednávání úvěrové smlouvy žalobce vycházel z údajů o poměrech žalovaného, která uvedl, že je ženatý, bydlí u rodičů, společnou domácnost s ním nesdílí manželka ani děti (případné výživné, které by tak byl povinen hradit, však neuvedl, přestože dle evidence obyvatel měl v době sjednání úvěrové smlouvy jedno nezletilé dítě). Jeho jediným příjmem byly dávky invalidního důchodu III. stupně ve výši 15.651 Kč, přičemž jeho běžné měsíční výdaje byly stanoveny pouze ve výši životního minima v částce 3.860 Kč, dále ve výši 2.603 Kč za bydlení a 851 Kč na splátky dalšího závazku vůči žalobci; zbývající volné prostředky tak činily 7.837 Kč. Za dobu od čerpání poskytnutého úvěru (převedeného na jeho účet dne 19. 7. 2021) pak žalovaný uhradil pouze jedinou splátku. Protože tedy úvěr nesplácel řádně a včas ani přes zaslané výzvy, dostal se s tímto svým peněžitým závazkem do prodlení, a žalobce proto přistoupil k zesplatnění celého doposud nesplaceného zůstatku dlužné částky (tj. součtu nesplacené jistiny a úroku přirostlého do dne zesplatnění) svým dopisem ze dne 18. 11. 2021, a dále pak žalovanému účtoval smluvní pokuty, resp. náklady, za prodlení s úhradou splátek, a dlužné úhrady za pojištění, a to v částkách 998 Kč, 600 Kč a 332 Kč. K tomu pak doúčtoval též smluvní pokutu v souvislosti s prodlením s úhradou zesplatnění jistiny s úrokem v trvání 65 dnů, a to ve výši 0,1 % denně z této částky, která činila 98.189,05 Kč (tj. jistina 84.598,14 Kč a k ní přirostlý úrok 13.590,91 Kč, celkem tzv. nová jistina); za dobu ode dne 20. 11. 2021 (druhý den následující po splatnosti této nové jistiny) do data vyhotovení žaloby činil tento dílčí nárok celkem 6.676,92 Kč. Původní nesplacenou jistinu úvěru pak žalobce nadále i po zesplatnění úročil úrokovou sazbou ve výši 64,59 % ročně a od 91. dne prodlení pak ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (s omezením limitovaným maximální souhrnnou výší odpovídající 120 % celkové částky ke splacení, tedy částkou 286.675 Kč), a k celkové částce 100.119 Kč, tvořené součtem tzv. nové jistiny, smluvních pokut, úhrad za pojištění a nákladů spojených s prodlením, pak požadoval též zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dluh neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a je tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení.

14. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

16. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

17. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

18. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Ve smyslu ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

22. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

24. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť žalobce ani přes výzvu soudu nedoložil a neprokázal, že by mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Důvody této neplatnosti soud shledává v závěru, že z předložených důkazů nevyplynulo, že žalobce jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, dostál své zákonné povinnosti a řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky, s odbornou péčí. Nebylo tedy zjištěno, jakým způsobem byly doloženy, a především důkladně prověřeny, údaje o výdajích žalovaného, jež neodpovídají realitě, zejm. za situace, kdy žalobce byl obeznámen s tím, že žalovaný je odkázán na jediný příjem z titulu invalidního důchodu III. stupně. Bylo by tedy jedině logické a uvážlivé, pokud by za daných okolností žalobce požadoval po žalovaném doložit (např. výpisem z účtu), jak s tímto svým příjmem nakládá a z čeho uspokojuje své potřeby a zda a v jaké výši hradí či je mu hrazeno případné výživné, pokud uvedl, že je ženatý, avšak s manželkou ve společné domácnosti nežije (potažmo s nezletilým dítětem, u něhož se rovněž předpokládají výdaje na jeho potřeby, a to bez ohledu na to, zda žije s oběma rodiči či jen s jedním). Totéž se pak týká i nákladů na bydlení. Samotné životní minimum, které je jako paušální částka uváděno u výdajů, pak nijak nezohledňuje konkrétní situaci žalovaného, zejm. pokud je u položky výdajů na dopravu, kurzy či záliby žalovaného uvedeno 0 Kč (tedy tyto výdaje patrně žalovaný neměl). Tvrzení žalobce, že se spoléhal na prosté prohlášení žalovaného o tom, že jím uvedené údaje o jeho poměrech rozhodných pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr jsou úplné a pravdivé, pak svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Obezřetnost jakožto součást odborné péče poskytovatele úvěru pak byla v daném případě více než na místě již vzhledem k tomu, že žalovaný měl u žalobce sjednán další úvěr. Nabízí se tedy závěr, že žalovaný se nacházel ve finanční tísni a jeho sociální situace byla vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu (invalidní důchod III. stupně) tíživá, s největší pravděpodobností bez možnosti dalšího výdělku mimo vyplácený důchod, což ale žalobce nijak nezkoumal. Soud proto dospěl k jedinému možnému závěru, a to že u žalovaného jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet, s nimiž se žalobce nevypořádal a i přes zjištění o zdroji a výši příjmu posoudil jeho schopnost splácet částku 85.000 Kč po 5.143 Kč měsíčně (bez zjišťování případné rezervy pro případ mimořádného výdaje) jako dostatečnou. Žalobce pak soudu nenabídl jiná tvrzení ani důkazy, které by mohly vést k jiným než shora uvedeným závěrům, kdy i přes výzvu soudu setrval na svém stanovisku, že ke splnění povinnosti k posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí postačovalo prohlášení žalovaného o tom, že údaje jím poskytnuté jsou úplné a pravdivé.

26. Důsledkem výše uvedeného nedostatečného postupu žalobce a nesplnění jeho zákonné povinnosti je proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k výše uvedenému výkladu soud zcela odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 Co 279/2019, kde se soud touto problematikou podrobně zabývá).

27. Nad rámec těchto závěrů pak soud dodává, že ani ujednání o úroku nelze dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky posuzovat jako platné vzhledem ke zcela nepřiměřené výši těchto úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz sp. zn. 21 Cdo 486/2002, 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 234/2005).

28. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 85.000 Kč na jeho účet. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o provedené úhrady. Pokud tedy žalobce požadoval zaplacení celkové částky 100.119 Kč (a smluvní pokuty 6.676,92 Kč; po zaokrouhlení provedeném žalobcem celkem 106.795 Kč), pak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 79.857 Kč (tj. poskytnuté prostředky ponížené o částečnou úhradu ze strany žalovaného), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení úroku (jakož i poplatků a smluvních pokut); v této souvislosti pak soud hodnotí jako neplatné i sjednání pojištění pro případ neschopnosti splácet s ohledem na nepravdivé údaje, které žalovaný uvedl, resp. kdy popřel, že mu byl invalidní důchod již přiznán.

29. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 79.857 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím až ode dne 25. 1. 2022 do zaplacení, tedy v návaznosti na výzvu k plnění ve smyslu § 1958 občanského zákoníku, doručenou žalovanému v souladu s § 573 občanského zákoníku, tedy na základě zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den po odeslání. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

30. Ve zbývajícím rozsahu pak soud výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl, tedy co do částky 26.938,92 Kč, představující rozdíl mezi žalovanou pohledávkou ve výši 106.795,92 Kč a oprávněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 79.857 Kč, jakož i co do požadovaného úroku (v celém rozsahu, neboť i tento nárok má základ v neplatně sjednané smlouvě), a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 20.262 Kč (tj. částka 100.119 Kč, ponížená o přiznanou částku 79.857 Kč) za dobu ode dne 20. 11. 2021 do 24. 1. 2022 a z částky 20.262 Kč ode dne 25. 1. 2022 do zaplacení.

31. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 49,56 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 106.795,92 Kč (tj. součet zažalované jistiny, smluvních pokut, nákladů a úhrad za pojištění, ve zbývajícím rozsahu se jednalo o příslušenství), žalobce byl úspěšný pouze v částce 79.857 Kč, tedy v rozsahu 74,78 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované částky 26.938,92 Kč (k příslušenství, představujícímu zbývající část zamítnutého nároku, se nepřihlíží), tj. co do 25,22 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 74,78 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 25,22 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 49,56 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 19.953,15 Kč, tzn. poměrná 49,56procentní část nákladů řízení ve výši 40.260,60 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 5.340 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 26.900 Kč dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za pět úkonů právní služby po 5.380 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 2x sepis podání ve věci samé, kvalifikovaná výzva k plnění, účast na jednání), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 1.500 Kč, a to za pět úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 400 Kč za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč a z náhrady cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu v celkové výši 60 Kč za cestu k jednání soudu a zpět veřejnou hromadnou přepravou dne 8. 7. 2022 dle doložené jízdenky; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 6.060,60 Kč, neboť zástupkyně žalobce jakožto advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.