6 C 76/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně, sídlem adresa , Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 3.689,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.000 Kč ode dne 25. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 689,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.689,40 Kč ode dne 11. 9. 2018 do 24. 5. 2021 a z částky 689,40 Kč ode dne 25. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 856,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [jméno], advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2021 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 3.689,40 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO]. Tvrdil, že na základě registrace žalovaného (uvedením osobních a kontaktních údajů) na webové stránce právního předchůdce žalobce [webová adresa], zřízení uživatelského účtu a odsouhlasení návrhu úvěrové smlouvy ze strany žalovaného původní věřitel prověřil schopnost žalovaného splácet úvěr lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI a schválil jeho žádost o poskytnutí úvěru. Na podkladě těchto úkonů pak žalovanému následně poskytl dne 11. 6. 2018 úvěr ve výši 3.000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo]. Úvěr pak měl být splacen dne 10. 9. 2018. Jelikož však tomuto svému závazku nedostál, neboť poskytnutý úvěr věřiteli nesplatil ani na základě zasílaných upomínek, žalobce, jemuž byla následně předmětná pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne 1. 1. 2021, se tak vůči žalovanému domáhal zaplacení celkové částky 3.689,40 Kč, sestávající z nesplacené úvěrové jistiny v částce 3.000 Kč a z poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 689,40 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího po splatnosti, tedy od data 11. 9. 2018, až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl tuto věc v jejich nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými do spisu, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru bez uvedení data jejího uzavření a neopatřenou podpisem žalovaného jakožto klienta ve spojení s dodatkem ke smlouvě o spotřebitelském úvěru opět bez data a podpisu úvěrovaného, formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami, dokladem o poskytnutí částky 3.000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet] dne 11. 6. 2018 pod variabilním symbolem [číslo], dále smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 včetně relevantní části seznamu postoupených pohledávek a dalších příloh, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021 a výzvou k úhradě před podáním žaloby z téhož dne ve spojení s poštovním podacím lístkem.

5. Návrh žalobce na doplnění dokazování na peněžní ústav žalovaného ohledně zaslání částky 3.000 Kč na účet žalovaného a zjištění majitele tohoto účtu pak soud pro nadbytečnost zamítl, neboť poskytnutí těchto prostředků měl za dostatečně prokázané shora uvedenými listinami.

6. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdce žalobce [právnická osoba], [IČO], zaslal žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 11. 6. 2018 jednorázovou úhradou částku 3.000 Kč, a to na podkladě smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však neobsahuje podpis žalovaného jako dlužníka, jakož ani údaje o tom, že by k ní žalovaný připojil svůj podpis v elektronické formě. Ve smluvní dokumentaci předložené soudu nadto nejsou uvedeny údaje o zjišťovaných poměrech žalovaného, ani jejich hodnocení ve vztahu k jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet, přičemž (nepodepsaná) úvěrová smlouva obsahuje pouze prohlášení klienta (tedy žalovaného) o úplnosti, pravdivosti a přesnosti údajů nezbytných pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr; smlouva rovněž nezachycuje ani žádný údaj o tom, že tak původní věřitel skutečně učinil (tedy že si vyžádal relevantní údaje o poměrech žalovaného a tyto náležitě a s odbornou péčí zhodnotil) a že se žalovaný s obsahem listiny seznámil. Dále byl soudu předložen opět nedatovaný a žalovaným v žádné formě nepodepsaný dodatek k této úvěrové smlouvě, podle něhož mělo mezi stranami dojít k ujednání o odložení termínu splatnosti úvěru o 30 dní za poplatek ve výši 389,40 Kč. Všeobecné obchodní podmínky k uzavření úvěrové smlouvy pouze uvádějí, že zapůjčitel (úvěrující), pakliže odeslanou žádost o úvěr přijme, je tím akceptována klientem navržená smlouvy a touto akceptací je i uzavřena, o čemž klienta neprodleně informuje prostřednictvím klientské zóny. Podpis žádosti o úvěr se uskutečňuje prostřednictvím sms kódu zaslaného klientovi, který jej vloží do příslušného pole na webových stránkách úvěrujícího a potvrdí tlačítkem„ Požádat“. Důkazy o uskutečnění těchto úkonů soudu předloženy nebyly. Smlouvou ze dne 1. 1. 2021 pak byla předmětná pohledávka postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně zástupcem žalobce vyzván k úhradě dlužné částky, kterou doposud neuhradil, ve lhůtě tří dnů. Výzva k úhradě ze dne 16. 5. 2021 byla podána k poštovní přepravě ještě téhož dne.

7. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

9. Ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 tohoto zákona nabývá postupník postoupením pohledávky také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

10. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

11. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

12. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť žalobce ani přes výzvu soudu nedoložil a neprokázal, že by mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Důvody této neplatnosti soud shledává v závěru, že z předložených důkazů nevyplynulo, že by vůbec k uzavření smlouvy postupem uvedeným ve všeobecných obchodních podmínkách původního věřitele došlo s ohledem na absenci jakékoliv formy podpisu žalovaného na předložené úvěrovém smlouvě i jejím dodatku a absenci jakýchkoliv dokladů o uskutečnění kroků směřujících k uzavření smlouvy na dálku formou odeslání žádosti o úvěr a její akceptaci věřitelem, a dále že by právní předchůdce žalobce jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu shora citovaného ustanovení § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dostál své zákonné povinnosti a řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky, natož s odbornou péčí. Nebylo tedy zjištěno, z jakých konkrétních údajů o poměrech žalovaného vycházel a jakým způsobem je zhodnotil a důkladně prověřil, neboť tyto skutečnosti z předložených důkazů nevyplývají, resp. nejsou v nich vůbec obsaženy. Žalobce, resp. jeho zástupce, na písemnou výzvu soudu v tomto smyslu vůbec nereagoval a k nařízeném ústnímu jednání se následně nedostavil, a nebylo tedy možné využít příslušné procesní poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (jež lze směřovat výhradně vůči účastníkům či jejich zástupcům přítomným při jednání před soudem) k doplnění náležitých skutkových tvrzení a k označení a navržení důkazů k jejich prokázání, pokud se jedná o samotný proces sjednání předmětného závazku, tak i o splnění povinnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jeho tvrzení uváděná v žalobě tedy nelze považovat za dostatečná pro závěr, že úvěrová smlouva je platná, a že z ní tedy ve prospěch žalobce jakožto právního nástupce původního věřitele vznikl nárok na úhradu plnění založených smlouvou (poplatku za odložení splatnosti úvěru a části úroku z prodlení v návaznosti na takto neplatně sjednanou splatnost poskytnutých prostředků). Soud tedy vycházel ze závěru, že v daném případě nebyla prokázána existence závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru, která – pakliže by byla vůbec řádně uzavřena – by byla neplatná ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). Žalobce, který je v dané věci aktivně legitimován v důsledku postoupení pohledávky za žalovaným, pak soudu nenabídl jiná tvrzení ani důkazy, které by mohly vést k jiným než shora uvedeným závěrům.

18. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 3.000 Kč na jeho účet. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen toto plnění vydat, přičemž vzal soud za prokázané, že takto věřiteli, potažmo jeho právnímu nástupci neuhradil na tento dluh ničeho. K úhradě tak nadále zbývá částka 3.000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by tento dílčí žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení). Soud mu proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost zaplatit žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele uvedený obnos 3.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím až ode dne 25. 5. 2021 (v návaznosti na doporučeně zaslanou předžalobní výzvou se stanovenou třídenní lhůtou k plnění ve smyslu ustanovení § 1958 občanského zákoníku, doručenou žalovanému na základě zákonné domněnky doby dojití ve smyslu § 573 téhož zákona třetí pracovní den po odeslání) až do zaplacení, tedy ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k vrácení této sumy, až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

19. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 689,40 Kč z titulu poplatku za odložení termínu splatnosti, pak nemohl být žalobce v řízení úspěšný, neboť žalobce má vůči žalovanému nárok pouze na vydání peněžitého plnění, které mu jeho právní předchůdce poskytl, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné smlouvě, jejíž existence, potažmo platnost nebyly v řízení prokázány. V tomto směru se tedy žalobce nedomáhal svého nároku po právu. Stejně tak žalobce nemohl být ve sporu úspěšným ani co do svého požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, jdoucího z částky 3.689,40 Kč za dobu ode dne 11. 9. 2018 (tj. po dni splatnosti uvedeném ve smlouvě, již však soud shledal neplatnou) do 24. 5. 2021 a z částky 689,40 Kč ode dne 25. 5. 2021 do zaplacení, neboť s ohledem na neplatnost, resp. absenci úvěrové smlouvy nebyl žalovaný vázán datem splatnosti úvěru, ale ve smyslu § 1958 občanského zákoníku byl povinen vydat žalobci vzniklé bezdůvodné obohacení, jehož se mu dostalo, v třídenní lhůtě stanovené ve výzvě k zaplacení ze dne 16. 5. 2021. Před uplynutím této lhůty (kdy zde nebyl platně sjednaný závazek se stanovenou dobou plnění) tedy žalovaný nemohl být v prodlení se splněním svého peněžitého závazku. Úrok z prodlení v zákonné výši pak nebyl žalobci přiznán ani z té částky, ohledně které nebylo žalobě vyhověno, tedy z poplatku ve výši 689,40 Kč za dobu ode dne 25. 5. 2021 až do zaplacení. Z těchto důvodů tedy soud žalobu v uvedeném rozsahu zamítl tak, jak vyplývá z výroku II. tohoto rozsudku.

20. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 62,62 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 3.689,40 Kč, žalobce byl úspěšný pouze v částce 3.000 Kč, tedy v rozsahu 81,31 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované částky 689,40 Kč, tj. co do 18,69 % (k příslušenství se nepřihlíží). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 81,31 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 18,69 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 62,62 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování svého práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 856,64 Kč, tzn. poměrná 62,62procentní část nákladů řízení ve výši 1.368 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 500 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za 2,5 úkonu právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění), a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 600 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v citovaném znění; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 168 Kč, neboť zástupce žalobce jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.