8 C 58/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9.210 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.000 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 4.210 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.210 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 9.210 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky řízení byla distančně prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena dne [datum] smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel 5.000 Kč na svůj bankovní účet. Současně s jistinou 5.000 Kč požaduje žalobkyně zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 1.000 Kč a dále smluvní úrok ve výši 15 % ročně jako součet jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisu k revolvingovému účtu celkem ve výši 2.847 Kč, dále požaduje žalobkyně sjednanou smluvní pokutu dle článku 6.3 smlouvy ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc za prodlení tedy za tři měsíce ve výši 363 Kč. Žalovaný ani na výzvu žalobkyně dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování a zjištěném skutkovém stavu věci má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 5.000 Kč. Byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Dále byl sjednán úrok ve výši 15 % v případě, že se stane celý dluh splatným. Od prvního čerpání úvěru až do vrácení částky byl sjednán smluvní úrok ve výši 20 %. V článku 6.3 je sjednána smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení a nárok vzniká po dobu prvních třech kalendářních měsíců prodlení klienta (smlouva, výpis z běžného účtu za období únor 2020, sdělení [anonymizováno] ze dne 1. 7. 2021). Žalobkyně byla usnesením soudu ze dne 10. 3. 2021 vyzvána k doplnění a tvrzení a k prokázání tvrzení jakým způsobem a zda posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně se vyjádřila v podání ze dne 16. 3. 2021 a uvedla, že nahlédla do veřejně přístupných rejstříků seznamů a evidencí a nebyl nalezen u žalovaného žádný negativní záznam. Dále postupovala dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, tedy hrubý příjem 32.000 Kč, čistý příjem 28.000 Kč, náklady na obživu 2.000 Kč, náklady na bydlení 1.000 Kč a ostatní náklady žalovaného 1.000 Kč a odkázala na žádost žalovaného o poskytnutí úvěru. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru na čísle listu 16d bylo zjištěno, že žalovaný uvedl hrubý příjem 32.000 Kč, čistý příjem 28.000 Kč, druh bydlení u rodičů, obživa 2.000 Kč, náklady celkem 4.000 Kč (výtisk žádost). Z výplatní pásky zaměstnavatele [právnická osoba] pro zaměstnance [celé jméno žalovaného] bylo zjištěno, že za období prosinec 2019 obdržel žalovaný převodem na účet mzdu 27.286 Kč (výtisk pásky).

4. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi účastníky dle občanského zákoníku a dospěl k závěru i s ohledem na to, že žalovaný žádné námitky nevznesl, že mezi účastníky byla dle § 1824 občanského zákoníku prostřednictvím prostředku komunikace na dálku sjednána úvěrová smlouva. Dále ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Vztah účastníků je nutné posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků spotřebiteli za úrok.

5. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě a i v doplnění těchto tvrzení ze dne 16. 3. 2021 a ze dne 7. 7. 2021 a dovodil neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě tvrzení žadatele o úvěr/žalovaného a zjištění o příjmu za jeden měsíc žalovaného podávající se pouze z jednoho měsíčního výtisku a kontrolou osoby žalovaného ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klientky a žalovaným uváděný příjem a náklady na bydlení, a to za situace, kdy má žalovaný bydlet s rodiči, a proto tyto údaje hodnotí soud jako zcela nevěrohodné. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalované byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaná v těchto registrech nebyla vedena, neznamená to automaticky, že žalovaná je schopna úvěr splácet. S ohledem na výše uvedené dovodil soud neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 86 a 87 z. č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru.

6. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci C [číslo] [právnická osoba] proti [anonymizována dvě slova] a ve věci C [číslo], [anonymizováno] – [právnická osoba] proti [anonymizováno], v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008 /48/, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.

7. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

8. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.

9. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši 5.000, když na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný.