9 C 142/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 893,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 600 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 10 600 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 4 293,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 664 Kč od 10. 3. 2023 do 30. 3. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 064 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 600 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 954,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 14 893,40 Kč s příslušenstvím specifikovaným pod výroky I. a II. tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovaným dne 7. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , a to distančním způsobem na adrese , www stránky, , na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 10 600 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby podle Sazebníku. Nedílnou součástí smlouvy byl mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky , www stránky, vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně tak učinila podle interní metodiky schválené ČNB a dle zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva byla se žalovaným uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu žalobkyně, do kterého se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. Nejprve byl žalované zpřístupněn v prostoru klientského profilu formulář SECCI (Standard European Consumer Credit Information, tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), který odsouhlasil a poté návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaný odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu „Podepisuji“. Smlouva o spotřebitelském úvěru a formulář SECCI byl žalovanému automaticky zaslán na jím uvedenou e-mailovou adresu. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky platbou dne 7. 2. 2023 v částce 10 600 Kč převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil volitelnou službu “Presto” za poplatek ve výši 165 Kč a službu informační SMS servis za poplatek 29 Kč. Za poskytnutí úvěru se zavázal uhradit poplatek ve výši 2 870 Kč. Splatnost úvěru nastala 9. 3. 2023, přičemž žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Vedle shora uvedených částek žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny až do zaplacení dluhu, nicméně pouze za prvních 90 dnů prodlení, tedy ve výši 1 229,40 Kč. Žalovaná dlužné částky ve lhůtě splatnosti neuhradila, přestože byla o zaplacen upomenuta.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci:

5. Mezi účastníky měla být dne 7. 2. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na základě které se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše 10 600 Kč bez určení účelu jejich použití. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 0% jednou splátkou ve výši 13 664 Kč s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 1 745,37 %. Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovaným podepsány, na smlouvě je připojen podpis za žalobkyni. Za žalovaného bylo uvedeno označení „dlužník“ a připojen prostý text „Já, , Jméno žalovaného, , rodné číslo , RČ, potvrzuji, že jsem Smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasím. Tímto podepisuji.“ (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, souhlas se zpracováním osobních údajů, informace o spotřebitelském úvěru, Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky). Podle textu PDF listiny označené jako „Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalovaného ověřena a autorizována prostřednictvím služby BankID od společnosti , právnická osoba, . dne 7. 2. 2023 s protiúčtem , Jméno žalovaného, , č. , č. účtu, . PDF dokument označený jako „, jméno FO, iD výpis“ neobsahuje žádné informace. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného mělo být provedeno 7. 2. 2023, žalovaný měl uvést, že žije sám, výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky měla činit 2 000 Kč a měsíční výdaje na bydlení být 7 500 Kč. Další nezbytné výdaje měly činit 10 000 Kč a zbytné výdaje dalších 5 000 Kč. Žalovaný měl uvést, že jeho čistý měsíční příjem je 26 872 Kč s tím, že žalobkyně jej měla ověřit. Vypočítané minimální výdaje měly činit 14 860 Kč a disponibilní příjem měl činit 6 800 Kč a žalobkyně uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dokument označený jako identifikované příjmy). V dokumentu označeném jako identifikované příjmy je obecně uvedeno, že žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně žalovanému dne 7. 2. 2023 poskytla bankovním převodem částku ve výši 10 600 Kč, a to na účet ve vlastnictví žalovaného č. , č. účtu, (viz Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, přípis , právnická osoba, . ze dne 18. 9. 2024 a výpis z účtu žalovaného). Výzvou ze dne 24. 3. 2024 žalobkyně upozornila žalovaného na jeho prodlení s vrácením finančních prostředků a vyzvala jej k jejich vrácení do tří dnů (viz Výzva k úhradě pře podáním žaloby ze dne 24. 3. 2024 včetně podacího lístku ze dne 24. 3. 2024).

6. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

8. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

9. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

10. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

11. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

12. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

13. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 10 600 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

25. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného je pouze text „Já, , Jméno žalovaného, , rodné číslo , RČ, potvrzuji, že jsem Smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasím. Tímto podepisuji.“. Byť žalobkyně předložila k důkazu PDF listinu označenou jako „Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalovaného ověřena a autorizována prostřednictvím služby BankID společnosti , právnická osoba, ., pak tento soudu předložený PDF dokument, stejně jako samotná smlouva neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl připojen shora uvedený text, a z čeho lze dovodit, že se jedná o podpis žalovaného. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu podepsal právě v uvedené datum 7. 2. 2023, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah. Proces uzavření smlouvy nebyl ze strany žalobkyně dostatečně prokázán ani na základě výzvy soudu č. j. 9 C 142/2024 - 10 ze dne 16. 9. 2024, na kterou žalobkyně uvedla pouze, že se žalovaný registroval na jejích internetových stránkách, kde vyplnil požadované údaje.

26. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Podle výpisu o posouzení úvěruschopnosti měl žalovaný bydlet sám. Pokud měl čistý měsíční příjem žalovaného činit 26 872 Kč, není zřejmé, čím byla tato výše žalobkyní ověřena. Žalobkyně rovněž nijak neověřovala, že výdaje žalovaného na bydlení činí 7 500 Kč, jaké další půjčky jsou žalovaným spláceny, ani čím jsou tvořeny další nezbytné výdaje ve výši 10 000 Kč. Soud v tomto směru doplňuje, že soud žalobkyni vyzval usnesením č. j. 9 C 142/2024 - 10 ze dne 16. 9. 2024, aby ve lhůtě 10 dnů doplnila svoji žalobu a sdělila, jakým způsobem ověřila schopnost žalovaného splácet, na kterou žalobkyně reagovala až podáním doručeným soudu dne 28. 11. 2024. K důkazu předložila toliko výpis z účtu žalovaného za období od 11. 10. 2021 do 23. 9. 2022, přičemž z pouhého nahlédnutí do něho bylo soudem zjištěno, že žalovaný ve větší míře sázel u společnosti Fortuna a měl zřejmě vyživovací povinnost kterou hradil částkou 3 000 Kč měsíčně, ani jednu skutečnost žalobkyně v rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného nikterak nezohlednila.

27. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

28. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

29. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

30. Soud má proto za to, že žalobkyně neprokázala, že by splnila svoji povinnost a prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

31. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 600 Kč a že žalovaný ničeho neuhradil, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 10 600 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., nicméně až za dobu prodlení od 31. 3. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vydání bezdůvodného obohacení upomínkou ze dne 24. 3. 2024, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. Výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 27. 3. 2024. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 30. 3. 2024 (27. 3. 2024 + 3 dny) a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přiznal zákonný úrok z prodlení žalobkyni ve výši 14,75 % ročně od 31. 3. 2024 do zaplacení z částky 10 600 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 954,85 Kč, přičemž tato částka představuje 42,40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 71,20% a úspěchu žalované v rozsahu 28,80 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč (dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř). Celkem tak žalobkyni při 42,40 % z této částky náleží 954,85 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).