9 C 182/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 45 243,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 23. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 15 243,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 243,60 Kč od 26.3.2025 do 22.5.2025 a úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 243,60 Kč od 23.5.2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 537,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , 1. Žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 243,60 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný dne 25.11.2024 uzavřel s původním věřitelem, společností , právnická osoba, , (dříve , právnická osoba, .,), (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které čerpal částku v konečné výši 45 243,60 Kč, jež sestávala z jistiny ve výši 30 000 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč a úroku ve výši 14 493,60 Kč. Žádost o úvěr byla podána žalovaným prostřednictvím veřejné datové sítě umístěné na internetové adrese , www stránky, , přičemž žalovaný projevil souhlas se zněním a obsahem smlouvy a s všeobecnými podmínkami poskytnutí úvěru původního věřitele. K uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že žalovaný vyplnil své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, poté následovalo prověření žalovaného úvěr splácet. Žalovaný následně odsouhlasil návrh smlouvy a všeobecné podmínky poskytnutí úvěru, poté mu byl zřízen uživatelský účet. Žalobkyně rovněž uvedla, že před uzavřením smlouvy se žalovaným byla ověřena jeho úvěruschopnost porovnáním jeho příjmů a výdajů a lustrací žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaný požádal o konkrétní úvěr, který se zavázal uhradit nejpozději do 25.3.2025. Úvěr byl poskytnut žalovanému ve výši 30 000 Kč dne 25.11.2025 na účet č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, . Žalovaný však svůj závazek nesplnil, neboť poskytnuté peněžní prostředky do lhůty splatnosti nevrátil ani přes zaslané upomínky. Žalobkyně uvedla, že shora uvedená pohledávka byla postoupena původním věřitelem žalobkyni smlouvou ze dne 27.1.2020. Žalobkyně dále navrhla, aby pro případ neuznání nároku žalobkyně na úhradu dlužné částky z titulu úvěrové smlouvy, soud žalobě vyhověl z titulu bezdůvodného obohacení, neboť na účet žalovaného byla zaslána právní předchůdkyní žalobkyně dlužná jistina. Spolu s dlužnou částkou žalobkyně požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. od 26.3.2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil a žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jedná vyslovila souhlas již v podané žalobě, soud proto věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z níže uvedených důkazů soud zjistil následujíc skutkový stav:

5. Z textu Smlouvy o revolvingovém úvěru a formuláře „Loan application Info“ soud zjistil, že tato smlouva a formulář obsahují údaje o telefonním čísle a e- mailové adrese žalovaného. Na základě této smlouvy se původní věřitel pro případ uzavření smlouvy zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 30 000 Kč. Smlouva ani formuláře však neobsahují vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze smluvních stran ani jinou elektronickou značku prokazující uzavření smlouvy. Ze Standartních informací o spotřebitelském úvěru a obchodních podmínek bez data vyplývá, že rovněž neobsahují podpisy žádného subjektu.

6. Podle interního formuláře právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, kde bylo uvedeno číslo OP, bankovní spojení, email, telefonní číslo, dále že žalovaný byl svobodný, bydlel u rodičů, příjem měl ve výši 32 000 Kč a výdaje ve výši 9 000 Kč.

7. Z platební informace (faktura VS , var. symbol, ), dokladu o zaplacení a přehledu čerpání a plateb bylo zjištěno, že žalovaný čerpal dne 25. 11. 2024 finanční částku ve výši 30 000 Kč a že byl původním věřitelem informován o celkové dlužné částce k datu splatnosti, tj. ke dni 25. 3. 2025, která činila 45 243,60 Kč s tím, že aktuální povinná celková částka k úhradě k datu splatnosti činila 20 552,53 Kč.

8. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 21.11.2025 má soud za prokázané, vlastníkem účtu č. , č. účtu, je , Jméno žalovaného, , nar. , Datum narození žalovaného, , bytem , Adresa žalovaného, , a že dne 25. 11. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně poukázala na účet žalovaného pod variabilním symbolem č. , var. symbol, částku 30 000 Kč.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a dodatku č. 2 včetně seznamu postoupených pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 15. 5. 2025, kde mu byla zároveň stanovena lhůta k úhradě dluhu do tří dnů. Odeslání výzvy má soud za prokázané z poštovního podací lístku ze dne 15.5.2025.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 15.5.2025 včetně podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, která však nebyla žalovaným podepsána. Právní předchůdkyně žalobkyně pak poukázala dne 25. 11. 2024 částku ve výši 30 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 5. 2025. Žalovaný však na dluh ničeho neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý14. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

21. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

22. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

23. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

24. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. V daném případě dospěl soud k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě), žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Soud proto nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že by tento uzavřel smlouvu právě s tímto obsahem, tedy, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

30. Ostatně, i kdyby k uzavření úvěrové smlouvy došlo, tak tato by ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla neplatná, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Z žádného ze soudu předložených dokumentů nevyplývá, jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného, co konkrétně tyto výdaje tvořilo, zda byly příjmy a výdaje žalovaného analyzovány, a že žalovaný měl dostatečné finanční prostředky ke splácení úvěru. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a i z tohoto důvodu je smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost, Anonymizováno, plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli, Anonymizováno33. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč převodem na účet vedený na jeho jméno, a že žalovaný ničeho neuhradil, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Pohledávka byla z právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaný žalobkyni dlužnou částku dosud nezaplatil, je tak povinen žalobkyni kromě takto poskytnuté jistiny uhradit i zákonný úrok z prodlení, dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který však žalobkyni soud přiznal až za dobu prodlení od 23. 5. 2025, neboť z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný byl poprvé vyzván k vydání bezdůvodného obohacení oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě před podáním žaloby dne 15.5.2025, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dnů. Výzva byla dle podacího lístku žalovanému odeslána dne 15. 5. 2025, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 19. 5. 2025. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 22. 5. 2025 (19. 5. 2025 + 3 dny) a ode dne následujícího, tj. od 23. 5. 2025, je žalovaný v prodlení (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku). Zákonný úrok dle citovaného nařízení vlády činil pro uvedené období 12 % ročně, který soud žalobkyni přiznal. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok žalobkyně, včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení zamítl, neboť nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení se určí podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud vycházel z toho, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 45 243,60 Kč. Žalobkyně pak byla úspěšná co do částky 30 000 Kč (tj. 66,31 % z předmětu řízení) a neúspěšná co do částky 15 243,60 Kč (tj. 33,69 % z předmětu řízení). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Žalovaný je pak povinen uhradit náklady řízení ve výši 4 714 Kč, představované jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 1 810 Kč, odměnou za zastupování advokátem ve výši 2 100 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen „vyhláška“) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 700 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky; a náhrada 21 % DPH ve výši 504 Kč dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu ve výši 32,62 % tak byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 1 537,70 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř.