9 C 203/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 42 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 23. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 18. 2. 2024 do 22. 2. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 652 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši celkem 42 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 14. 9. 2023, 16. 9. 2023, 17. 10. 2023 a 18. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . K uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že se žalovaný nejprve zaregistroval na webové stránce žalobkyně, a to zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a emailové adresy. Po dokončení registrace žalovaný požádal o poskytnutí úvěru, žalobkyně následně zaslala návrh konkrétní smlouvy, který žalovaný úkonem po zadáním uživatelského jména a kódu zaslaného SMS zprávou akceptoval. Totožnost žalovaného byla žalobkyní ověřena jednak vertifikační platbou ve výši 1 Kč z účtu žalovaného a rovněž fotokopií dokladu totožnosti. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného výpisy z jeho bankovního účtu či případně výplatními listy a dále kontrolou v registru ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, (rodné číslo žalovaného). Žalovaný se ve smlouvě zavázal žalobkyni poskytnutý úvěr splácet společně s úrokem 40 % p.m. každý měsíc, a to vždy nejpozději k 14. dni v měsíci. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, v důsledku čehož žalobkyně úvěr ke dni 17. 2. 2024 zesplatnila. Žalobkyně požaduje uhrazení dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % ročně z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 12 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 18. 2. 2024, tedy ode dne následujícího po splatnosti úvěru až do zaplacení. Žalovaný ničeho nezaplatil, přestože byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dluhu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v podané žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, datované dne 14. 9. 2023 zjistil, že tato smlouva měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně se ve smlouvě měla zavázat v případě uzavření smlouvy poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše úvěrového limitu 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru a žalovaný se měl zavázat poskytnutý úvěr splácet tak, že smluvní úrok přirostlý za uplynulé období bude splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 14. dni v měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Smluvní strany si měly sjednat úrokovou sazbu ve výši 40 % p.m. Žalobkyně smlouvu podepsala, ale podpis za žalovaným není na smlouvě ani jiné listině připojen, a to ani v elektronické formě.

5. K ověření totožnosti žalovaného měla žalobkyně k dispozici jeho občanský (viz foto OP).

6. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že z bankovního účtu č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, byla dne 14. 9. 2023 zaslána na účet žalovaného č. , č. účtu, částka ve výši 7 000 Kč, dne 16. 9. 2023 částka 3 000 Kč, dne 17. 10. 2023 celkem částka 10 000 Kč a dne 18. 10. 2023 částka celkem 10 000 Kč, tj. celkem bylo na účet žalovaného poskytnuta částka 30 000 Kč.

7. Ze žalobkyní předloženého výpisu z účtu vedeného u Raiffeisen Bank a.s., č. , č. účtu, za měsíc duben 2023 až září 2023 bylo zjištěno, že majitelem účtu je , Jméno žalovaného, . Z výpisu z tohoto účtu za uvedené období dále vyplývá, že žalovaný měl k dispozici zůstatek ve výši desítek korun českých a v hojné míře sázel u společnosti tipsport.cz.

8. Ze sdělení Raiffeisen Bank a.s. ze dne 10. 1. 2025 bylo soudem zjištěno, že bankovní účet číslo , č. účtu, patří , Jméno žalovaného, , narozenému , Datum narození žalovaného, , tedy žalovanému.

9. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 14. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru a současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 84 995 Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení předmětné výzvy.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 13. 9. 2024 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě celé dlužné částky vyzván ještě před podáním žaloby.

11. Z jiných, než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

14. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

19. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

20. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

21. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. , právnická osoba, , jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. 145/2010 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

22. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“), podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníku, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 30 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

25. V daném případě dospěl soud k závěru, že mezi účastníky nebylo prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně dostatečně neosvědčila, jakým způsobem byla uzavřena úvěrová smlouva přesto, že k tomuto byla vyzvána usnesením č. j. , spisová značka, ze dne 19. 12. 2024. Podpis žalovaného na smlouvě nebyl připojen ani v písemné, ani v elektronické podobě. Ani z žádného z dalších jednání tvrzených žalobkyní ani předložených listin nelze dovodit, jakou konkrétní smlouvu žalovaný uzavřel a v jakém textovém znění tak případně učinil, tedy že vyslovil souhlas s textem smlouvy, který byl soudu předložen k důkazu.

26. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně k prokázání majetkových poměrů žalovaného předložila pouze výpis z účtu žalovaného, ze kterého vyplývá, že žalovaný vždy disponoval zůstatkem v minimální výši a ve velké míře sázel u společnosti tipsport.cz. Jaké měl žalovaný pravidelné měsíční příjmy či výdaje žalobkyně nijak netvrdila ani nedoložila.

27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

28. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

29. Soud má proto za to, že žalobkyně neprokázala, že prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

30. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 30 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 30 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl a ve zbylé výši včetně příslušenství nárok žalobkyně jako nedůvodný zamítl (výrok I. a II. rozsudku).

31. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., a to za dobu prodlení od 23. 2. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení finančních prostředků upomínkou ze dne 14. 2. 2024, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. S ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena třetí pracovní den, tj. 19. 2. 2024. Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 22. 2. 2024 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

32. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 680 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b, odst. 1, bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 500 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a 21% DPH ve výši 378 Kč, celkem tak 3 858 Kč. Protože žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 71,4 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 42 000 Kč, soud žalobu co do částky 12 000 Kč zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 28,6 % od jejího „úspěchu“. Protože žalovaný ve sporu převážně neuspěl, uložil mu soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 42,8 % z částky 3 858 Kč, tedy částku 1 652 Kč (po zaokrouhlení), přičemž jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ( výrok III. tohoto rozsudku).