9 C 259/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 84 649,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 582 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 23 024,29 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, částky 24 943,52 Kč a částky 2 100 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 84 649,81 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že se žalovaným dne 24. 4. 2018 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 21 962 Kč. Celkovou částku ve výši 71 962 Kč se žalovaný zavázal splácet ve 20 pravidelných měsíčních splátkách po 3 598,10 Kč, kdy datum splatnosti poslední splátky byl určen na den 17. 1. 2020. I přes opakované výzvy žalobkyně žalovaný na uvedený závazek uhradil pouze dne 18. 6. 2018 částku 3 614 Kč, dne 18. 7. 2018 částku 3 636 Kč, dne 13. 8. 2018 částku 3 600 Kč a dne 14. 10. 2018 částku 4 567 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného přípisem ze dne 5. 3. 2021 k uhrazení dlužné částky, na který žalovaný nereagoval a dlužnou částku neuhradil. Žalobkyně tak požadovala dlužnou částku ve výši 57 606,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení. Dále požadovala smluvní pokutu dle smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tj. ve výši 24 943,52 Kč a poplatky za upomínky k zaplacení dlužné částky v celkové výši 2 100 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, a soud tedy rozhodl bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Ze žalobkyní předloženého textu Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo: [číslo], formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smluvních podmínek a splátkového kalendáře ke smlouvě soud zjistil, že smlouva a formulář obsahují údaje o telefonním čísle a e- mailové adrese žalovaného. Na základě této smlouvy se žalobkyně pro případ uzavření smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč Smlouva ani formuláře však neobsahují vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze smluvních stran ani jinou elektronickou značku prokazující uzavření smlouvy. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bez data, smluvních podmínek a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že rovněž neobsahují podpisy žádného subjektu.

5. Z čestného prohlášení klienta bylo zjištěno, že tento formulář obsahuje údaje o žalovaném, který měl pracovat u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] s příjmem 19 500 Kč, jeho měsíční výdaje na domácnost činily 7 000 Kč, měsíční splátky jiných úvěrů částku 2 000 Kč, žil v partnerství v pronájmu a měl dvě nezaopatřené děti.

6. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně dne 20. 4. 2018 vyplatila žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, a to na účet č. [bankovní účet], který je účtem žalovaného, jak vyplývá z přípisu Československé obchodní banky ze dne 28. 7. 2021.

7. Z potvrzení o přijaté platbě vystaveného dne 19. 4. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný na účet žalobkyně uvedeného dne zaslal platbu ve výši 1 Kč.

8. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 se podává, že počáteční zůstatek na účtu činil 14,45 Kč a konečný zůstatek částku - 6,59 Kč. Za období od 1. 2. 2018 do 28. 2. 2018 činil počáteční zůstatek částku 14,45 Kč a konečný zůstatek částku 17 146,05 Kč.

9. Z výzvy ke splnění závazku před zahájením soudního řízení ze dne 5. 3. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala ke splnění svého dluhu.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalobkyně a žalovaný měli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena nebyla, neboť nebyla žádnou ze stran podepsána. Původní věřitel dne 20. 4. 2018 vyplatil žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 15 418 Kč (při započtení 1 Kč odeslané žalovaným žalobkyni dne 19. 4. 2018).

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

12. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 13. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

19. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

20. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

21. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

22. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

23. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 34 582 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ostatně, i kdyby k uzavření úvěrové smlouvy došlo, tak tato by ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla neplatná, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že posoudila úvěruschopnost pomocí databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a zejména porovnáním příjmů a výdajů žalovaného a prostřednictvím bankovních výpisů za dobu tří měsíců před uzavřením smlouvy. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu zejména čestné prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Z tohoto prohlášení má soud za prokázané, že žalovaný sdělil nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

28. Žalovaný měl pracovat v zaměstnaneckém poměru a jeho příjem činil částku ve výši 19 500 Kč Náklady na domácnost uvedl částkou 7 000 Kč a měsíční splátky jiných úvěrů částkou 2 000 Kč. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by tvrzené příjmy či výdaje žalobkyně nějak ověřovala. Zároveň v prohlášení uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti ke dvěma nezaopatřeným dětem, nicméně nikde neuvedl, jakou částkou tuto povinnost plní. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nahlédla do evidencí klientských informací (např. SOLUS či NRKI), aby ověřila skutečné zadlužení žalovaného a existenci či neexistenci pohledávek po splatnosti. Jelikož soudu nebyly doloženy žádné listiny ověřující pravdivost tvrzení uvedených v prohlášení, dospěl soud k závěru, že se právní předchůdkyně při zkoumání úvěruschopnosti spoléhala pouze na tvrzení žalovaného, které nijak neověřovala. Co se týče předložených bankovních výpisů, tyto byly předloženy za měsíc leden a únor 2018, přičemž za únor 2018 činil konečný zůstatek žalovaného 17 146 Kč, nicméně za leden tento zůstatek činil - 6,59 Kč a příjmy žalovaného tak nedostačovaly k pokrytí všech jeho výdajů. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Soud tak uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí neposoudila. Z tohoto důvodu by úvěrová smlouva i v případě jejího uzavření byla neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlédne z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť má za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak konstatuje např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 30. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že původní věřitel vyplatil žalovanému částku 50 000 Kč, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. s tím, že dle tvrzení žalobkyně jí žalovaný poskytl celkem částku 15 418 Kč. Pokud jde o požadovanou smluvní pokutu ve výši 24 943,52 Kč a poplatky za upomínání ve výši 2 100 Kč, pak vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva řádně uzavřena nebyla, ostatně i kdyby k jejímu uzavření došlo, tak by tato byla neplatná, nevznikl na ně žalobkyni nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh ve výši 34 582 Kč ani přes upomínky nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je v tomto rozsahu důvodná, včetně zákonných úroků z prodlení, které soud přiznal z dlužné jistiny podle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., ve spojení s ust. § 1970 občanského zákoníku za dobu od 18. 1. 2020 do zaplacení. Soud tedy žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku ve výši 34 582 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil v délce trvání 3 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

31. Výrokem pod bodem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšnější než žalobkyně, nicméně mu dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.