9 C 3/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 17 651,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 288,73 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 362,52 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 082,90 Kč vzniklým sazbou 15 % ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do datum, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 953,80 Kč vzniklým zákonnou sazbou ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do datum, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do zaplacení ,se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 17 651,25 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku jí žalovaná dluží z titulu mezi nimi uzavřené smlouvy úvěru ze dne datum, na základě které se zavázala poskytnout žalované úvěr a založit jí kartový účet a vydat jí kreditní kartu, což splnila tím, že poskytla žalované úvěrový rámec 5 000 Kč, který byl dodatkem ze dne datum navýšen na 22 000 Kč, a to oproti závazku žalované čerpaný úvěr splácet spolu s úrokem 15 % ročně a související poplatky, a to formou splátek v minimální výši 3,2 % z aktuální výše dlužné částky. Žalovaná svůj závazek nedodržela a dostala se s hrazením splátek do prodlení a jelikož nereagovala ani na výzvy žalobkyně, využila žalobkyně svého práva a prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný ke dni datum. Žalovaná proto dluží žalobkyni 7 651,25 Kč na jistině, částku 3 082,90 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 15 % ročně počítaného z jistiny úvěru od datum do datum, částku 1 953,80 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek ode dne datum do datum a dále smluvní úrok 15, ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 17 651,25 Kč od datum do zaplacení.

2. K uzavření shora uvedené smlouvy došlo prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného a její součástí byla žádost o vydání kreditní karty, obchodní podmínky pro kreditní karty, všeobecné obchodní podmínky a ceník. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z údajů poskytnutých žalovanou, které hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, porovnávala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, čímž získala částku disponibilních zdrojů.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovanou poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne datum. Žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná dohodly, že žalobkyně se jí zavazuje poskytnout úvěr do výše limitu 5 000 Kč, který bude čerpat zejména při platbě kreditní kartou u obchodníků a na internetu, případně formou výběru hotovosti, a v souvislosti s tím vést kartový účet žalované č. č. účtu a žalovaná se zavazuje poskytnutý úvěr splácet spolu s úroky (Smlouva o úvěru – kreditní karty pro soukromou klientelu), které se dle ceníku pohybovaly dle vyčerpané částky od 12 % do 24 % (Ceník pro Kreditní kartu). Dodatkem shora uvedené dohody byl úvěrový limit navýšen na částku 22 000 Kč (Dodatek ke smlouvě ke kartovému účtu č. č. účtu). Žalovaná následně průběžně načerpala částku celkem 153 494,88 Kč (z předloženého xml výpis z účtu soud sečetl položky výběr ATM, nákup na pos) a průběžně pak uhradila částku 150 206,15 Kč (z předloženého xml výpis z účtu soud sečetl položky „depozit“ - platby z inkasního účtu – číslo odpovídá číslu uvedenému v důkazu Žádost o zřízení kartového účtu a karty). Poslední splátka byla žalované stržena v srpnu rok (xml výpis z účtu). Před sjednáním dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet dohodnuté splátky na základě informací z předchozí úvěrové žádosti, ve které žalovaná uvedla příjem 17 000 Kč, která dle výpisu z účtu žalované odpovídala průměrnému příjmu v měsících předcházejících žádosti (k tomu žalobkyně doložila výpisy z účtu za dobu od datum do datum). Žalovaná v žádosti uvedla výdaje 0 Kč, proto žalobkyně stanovila životní výdaje klientky na základě dat sdělených klientkou (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 420 Kč (listina Posouzení úvěruschopnosti klienta k žádosti z datum). Žalovaná v žádosti uvedla splátky ve výši 0 Kč a žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná měla v době žádosti poskytnuté úvěry u žalobkyně, a to spotřební úvěr se splátkou 4 027 Kč, revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 250 Kč (listina Posouzení úvěruschopnosti klienta k žádosti z datum). Pokud se týká uzavírání dodatku ke zvýšení úvěrového rámce, tak zjištěné příjmy byly shodné (k tomu žalobkyně doložila výpisy z účtu za dobu od datum do datum), stejně tak výše a stanovení výdajů. Pokud se týká splátkového zatížení, žalovaná opět uvedla splátky 0 Kč, nicméně žalobkyně dotazem do CBB zjistila, že s výjimkou shora uvedených úvěrů a kreditní karty, ke které se uzavíral dodatek, má ještě kreditní kartu u jiného poskytovatele s limitem 15 000 Kč a s orientační splátkou 750 Kč (listina Posouzení úvěruschopnosti klienta k žádosti z datum). Před podáním žaloby vyzvala zástupkyně žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem, který předala k poštovní přepravě dne datum.

5. Z ostatních předložených důkazů soud již pro nadbytečnost nic dalšího nezjišťoval vzhledem k níže uvedenému právnímu posouzení věci.

6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) na základě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované k čerpání úvěrový rámec 22 000 Kč. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost s odbornou péčí. Pokud se týká příjmu, lze konstatovat, že žalobkyně si tyto zjistila dostatečně, když k tomu měla výpisy z běžného účtu žalované za dostatečně dlouhou dobu. Žalobkyně pak zcela rezignovala na jakékoliv zjišťování a ověřování skutečných výdajů žalované, když se spolehla pouze na statistické údaje a údaje o životním minimu na jednotlivce a prostý náhled do databází, které nijak neumožňují zjistit konkrétní a pravidelné výdaje klienta. Pokud by žalobkyně nahlédla do zůstatků na účtu žalované, bylo by zřejmé, že žalované nezůstávají dostatečné prostředky k pokrytí dalších splátek. Žalobkyně pak absolutně nereflektovala, že žalovaná si i přes udávané příjmy opakovaně sjednává úvěry, má další kreditní kartu, a to přes to, že splátkové zatížení by vzhledem k jejímu příjmu nebyl problém. Nicméně, pokud by žalovaná disponovala příjmy, nemusela by si ke krytí svých potřeb opakovaně půjčovat finanční prostředky (toto platí pro revolvingové úvěry). Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatnou, protože soud je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované celkem částku 153 494,88 Kč a žalovaná jí vrátila částku 150 206,15 Kč, pročež jí z tohoto důvodu dluží na vyčerpané jistině částku 3 288,73 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení.

14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně a předložené transakční historie uhradila (resp. jí byla stržena z účtu) poslední splátku v srpnu 2022 a dosud nic dalšího neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je na první pohled z výroku rozsudku patrné, že úspěšnějším účastníkem byla žalovaná, která by tak měla právo na částečnou náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.