9 C 4/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 26 347,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 008 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 008 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 521,11 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 503,21 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 1 503,21 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 62,19 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 445,33 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, a zaplacení částky 2 580,64 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 26 347,35 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaný dne 21. 3. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek v celkové výši 12 888 Kč. Celkovou částku úvěru včetně poplatků a úroku ve výši 27 888 Kč se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 5. 2021. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, když uhradil pouze částku ve výši 2 992 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh již ničeho neuhradil. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala zaplacení nesplacené jistiny ve výši 13 511,21 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 12 445,33 Kč, kapitalizovaná zákonný úrok z prodlení ve výši 583,30 Kč a dále jdoucí ve výši 8,25 % ročně z částky 13 511,21 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a částku 2 580,64 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již v podané žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dne 21. 3. 2020 uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo] pod obchodním označením„ ExpressCash“, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč (úroky, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu, inkaso plateb v hotovosti). Celkem se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč (viz Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 21. 3. 2020, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 3. 2020). Dle tvrzení žalobkyně žalovaný žalobkyni na předmětný úvěr uhradil celkem 2 992 Kč.

5. Ze žádosti o úvěr ze dne 21. 3. 2020 soud zjistil, že tímto žalovaný zažádal o úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž uvedl, že je zaměstnaný (což doložil pracovní smlouvou) s příjmem 13 052 Kč (který podložil výplatní páskou). Co se týče výdajů, uvedl žalovaný své náklady na bydlení a energie částkou ve výši 4 410 Kč a splátky stávajících půjček uvedl částkou 1 000 Kč. Dále žalovaný pouze uvedl, že bydlí u rodičů, že je svobodný, a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že žalovanému byla v měsíci prosinec 2019 stržena ze mzdy částka na exekuci ve výši 10 800 Kč, v měsíci leden 2020 částka ve výši 10 154 Kč a v měsíci únor 2020 částka ve výši 8 242 Kč.

6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, včetně jejích příloh, a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 včetně poštovního podacího archu ze dne 12. 1. 2022 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a žalovanému bylo toto postoupení řádně oznámeno.

7. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022 a poštovního podacího archu ze dne 4. 5. 2022 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

8. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle ustanovení § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze co do výše 12 008 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] uzavřené mezi účastníky.

22. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č. j. 9 C 4/2023 - 12 ze dne 5. 1. 2023, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně ve svém doplnění žaloby uvedla, že schopnost žalovaného splácet byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně na základě vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje a zaměstnání, přičemž byl povinen uvést tyto informace pravdivě, což stvrdil svým podpisem žádosti o úvěr. Žalobkyně rovněž tvrdila, že při podání žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný doložil své příjmy pracovní smlouvou a výpisem z bankovního účtu, které žalobkyně soudu doložila, z čehož má soud za prokázané, že právní předchůdkyně měla ověřený toliko příjem žalovaného ve výši mezi 12 300 Kč a 13 500 Kč měsíčně, avšak právní předchůdkyní žalobkyně už nebyly nikterak prověřovány jeho výdaje, přičemž jejich tvrzená výše zakládá pochybnost o jejich správnosti (4 410 Kč jako náklady na bydlení a energie a 1 000 Kč jako měsíční splátka stávající půjčky). Žalovaný v žádosti o úvěr již však neuvedl, kolik činí například jeho výdaje na dopravu či za mobilní telefon. Celkově uvedené výdaje se tedy zdají být nepřiměřené nízké a lze tak pochybovat o jejich pravdivosti. Zároveň právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nereflektovala strhávání částek na exekuce (jež byly zjištěny z výplatní pásky žalovaného), přičemž jedním z kritérií uváděných žalobkyní pro kladné posouzení úvěruschopnosti klienta je právě 0 zahájených exekučních řízení. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nahlédla do exekučního či insolvenčního rejstříku či do evidencí klientských informací (např. SOLUS či NRKI), aby ověřila skutečné zadlužení žalovaného a existenci či neexistenci pohledávek po splatnosti. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

23. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 21. 3. 2020 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

25. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

26. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěn již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

27. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 21. 3. 2020 v hotovosti částku 15 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaný zavázal nejpozději do 21. 5. 2021. Do dne splatnosti úvěru žalovaný žalobkyni uhradil částku 2 992 Kč a žalobkyně tak má právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 12 008 Kč, společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky, požadovaným až od 23. 12. 2021 ve výši 8,25 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 521,11 Kč (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

28. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v požadovaném smluvním úroku, smluvní pokutě, kapitalizovaném zákonném úroku a nákladů spojených s uplatněním pohledávky), žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

29. Výrokem pod bodem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.