9 C 43/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 28. 6. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 521,37 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný dne 27. 2. 2018 uzavřel s původním věřitelem, společností [právnická osoba], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 8,5% měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 12,5% z nesplaceného úvěru, anebo ve výši 1 000 Kč, a to vždy do 30. dne kalendářního měsíce, počínaje dnem uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Žalovaný celkem načerpal částku ve výši 20 000 Kč, přičemž z takto načerpané výše neuhradil jistinu ve výši 10 000 Kč. Žádost o úvěr byla podána žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku na webových stránkách společnosti [právnická osoba] K uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že žalovaný požádal o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o úvěru, a poté, kdy byla ověřena jeho totožnost a schopnost úvěr splácet, mu byla původním věřitelem zaslána nabídka včetně obchodních podmínek a unikátní identifikační kód na telefonní číslo, které žalovaný uvedl v rámci registrace. Odesláním kódu, jež má povahu elektronického podpisu, došlo k akceptaci nabídky. Žalovaný odsouhlasil návrh smlouvy a všeobecné podmínky poskytnutí úvěru, poté mu byl zřízen uživatelský účet. Svůj závazek z takto uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru však žalovaný nesplnil, neboť se dostal do prodlení s úhradou minimální pravidelné měsíční splátky. Žalobkyně dále uvedla, že shora uvedená pohledávka byla nejprve dne 18. 12. 2019 postoupena původním věřitelem na společnost [právnická osoba], [IČO], která ji smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 19. 12. 2019 postoupila na žalobkyni. Žalovaný byl původním věřitelem vyzván k úhradě dlužných částek formou výpisů. Žalobkyně tak požadovala dlužnou jistinu ve výši 10 000 Kč, úrok v kapitalizované výši 2 521,37 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 750 Kč a rovněž zákonný úrok z prodlení z jistiny od 28. 6. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, a soud tedy rozhodl bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Ze žalobkyní předloženého textu Smlouvy o revolvingovém úvěru a formuláře„ Loan application Info“ soud zjistil, že tato smlouva a formulář obsahují údaje o telefonním čísle a e- mailové adrese žalovaného. Na základě této smlouvy se původní věřitel pro případ uzavření smlouvy zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč Smlouva ani formuláře však neobsahují vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze smluvních stran ani jinou elektronickou značku prokazující uzavření smlouvy. Ze Standartních informací o spotřebitelském úvěru a obchodních podmínek bez data vyplývá, že rovněž neobsahují podpisy žádného subjektu.

5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že původní věřitel dne 27. 2. 2018 vyplatil žalovanému částku ve výši 6 000 Kč, dne 13. 3. 2018 částku 4 000 Kč, dne 20. 3. 2018 částku 5 000 Kč a dne 21. 3. 2018 částku 5 000 Kč. Tuto skutečnost potvrzuje i Platební informace: Výpisy z účtu ze dne 27. 3. 2018, 27. 4. 2018, 27. 5. 2018 a 27. 6. 2019, v nichž původní věřitel vždy informoval žalovaného o výši jeho dluhu s tím, že z posledního dopisu vyplývá, že na jistině zbývá doplatit 10 000 Kč.

6. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 a ze dne 19. 12. 2019, včetně příloh, soud zjistil a vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena včetně příslušenství na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení pohledávky informována.

7. Z předžalobní upomínky vyplývá, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala ke splnění svého dluhu, a to předžalobní upomínkou ze dne 4. 11. 2020.

8. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že smlouva o revolvingovém úvěru, kterou původní věřitel a žalovaný měli uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřena nebyla, neboť nebyla žádnou ze stran podepsána. Původní věřitel ve dnech 27. 2. 2018, 13. 3. 2018, 20. 3. 2018 a 21. 3. 2018 vyplatil žalovanému celkem částku ve výši 20 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil pouze 10 000 Kč, když mu na jistině dle tvrzení žalobkyně a předložených výpisů zbývá uhradit 10 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena na společnost [právnická osoba], [IČO], která ji postoupila na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2019, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 4. 11. 2020.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

10. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý 11. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o.z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná 15. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

18. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

19. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

20. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

21. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

22. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 10 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ostatně, i kdyby k uzavření úvěrové smlouvy došlo, tak tato by ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru byla neplatná, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu ze dne 11. 2. 2021 č. j. 9 C 43/2021 - 10 žalobkyně nepředložila žádné důkazy o tom, že původní věřitel zkoumal příjmy a výdaje žalovaného, a tedy zda posuzoval, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků na řádné splátky. Z tohoto důvodu by úvěrová smlouva i v případě jejího uzavření byla neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlédne z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť má za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak konstatuje např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 28. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že původní věřitel vyplatil žalovanému částku 20 000 Kč, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. s tím, že dle informací od žalobkyně zbývá žalovanému uhradit z poskytnuté jistiny 10 000 Kč. Pokud jde o částku kapitalizovaných úroků ve výši 2 521,37 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 750 Kč, pak vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva řádně uzavřena nebyla, ostatně i kdyby k jejímu uzavření došlo, tak by tato byla neplatná, nevznikl na ně původnímu věřiteli nárok. Pohledávka za žalovaným pak byla postoupena nejprve společnosti [právnická osoba], která ji následně postoupila žalobkyni ve smyslu § 1879 o.z., a toto postoupení bylo žalované oznámeno v souladu s ust. § 1882 odst. 1 o.z. Vzhledem k tomu, že je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, a žalovaný dluh ve výši 10 000 Kč ani přes upomínky nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je v tomto rozsahu důvodná, včetně zákonných úroků z prodlení, které soud přiznal z dlužné jistiny podle § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., ve spojení s ust. § 1970 občanského zákoníku za dobu od 28. 6. 2018 do zaplacení. Soud tedy žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil v délce trvání 3 dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za použití ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla ve věci převážně úspěšná, přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši celkem 1 489 Kč Částku 1 489 Kč představuje soudní poplatek ve výši 400 Kč a odměna za zastupování advokátem ve výši 600 Kč dle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen„ vyhláška“), a ustanovení§ 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 vyhlášky; dále z odměny a náhrad zástupce žalobkyně 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč, která patří k nákladům podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., když dle předloženého osvědčení je zástupce žalobkyně registrován jako plátce daně. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).