9 C 45/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 214 746,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 201 880,89 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 201 880,89 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 12 865,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 865,31 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 214 746,20 Kč od 3. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 42 157,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 214 746,20 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod body I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným dne 4. 12. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 201 896 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobkyni spolu s úrokem ve výši 14,90 % ročně a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný se však se splácením úvěrových splátek dostával do prodlení, resp. poskytoval částečné plnění, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 2. 5. 2020 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. Ode dne poskytnutí úvěru do data zesplatnění žalovaný uhradil částku ve výši 15,11 Kč, přičemž po datu zesplatnění žalovaný již neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné jistiny v celkové výši 214 746,20 Kč, úrok ve výši 10 % ročně z této jistiny od 3. 5. 2020 do zaplacení, tj. ode dne následujícího po dni zesplatnění, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně taktéž z dlužné jistiny od 1. 11. 2020 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v době uzavření předmětné smlouvy, když vyhledala žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, zpracovala informace, které získala přímo od žalovaného a prověřila pohyb na jeho bankovním účtu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 12. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 201 896 Kč, přičemž jeho čerpání i splácení bylo vedeno na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 14,90 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal spolu s úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3 300 Kč, přičemž celý úvěr měl být uhrazen do 20. 12. 2029. Sjednané úroky byly dle smlouvy každý měsíc připisovány k jistině a staly se její součástí.

5. Z podkladů pre sudné konanie soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 201 896 Kč, na který uhradil celkem částku 15,11 Kč.

6. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 2. 5. 2020 bylo zjištěno, že z důvodu neuhrazení pohledávky žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně poskytnutý úvěr ke dni 2. 5. 2020 zesplatnila.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2021, seznamu pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 2. 2021 má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 9. 2. 2021.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 16. 11. 2021 a výpisu z PoštaOnline – sledování zásilky ze dne 22. 11. 2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

9. Z výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2019, období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019 a období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsících.

10. Z výpisu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že ke dni 5. 4. 2022 žalovaný registrem neprochází.

11. Z dokumentu nazvaného„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ bylo zjištěno, že žádost o úvěr byla poskytnuta přes internetové bankovnictví, kdy žalovaný měl v žádosti uvést příjem 18 472 Kč a výdaje 0 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak sama stanovila životní výdaje žalovaného na 6 108 Kč. Žalovaný měl další úvěry, se splátkami po 30 Kč, 4 170 Kč a 2 181 Kč.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 201 896 Kč. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 14,90 % ročně. Celý dluh se žalovaný zavázal splácet pravidelných měsíčních splátkách po 3 300 Kč. Na svůj dluh žalovaný uhradil celkem 15,11 Kč. Žalovaný však dluh nesplácel řádně, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k zaplacení, ten však ničeho neuhradil.

13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Soud ve smyslu § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Z § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dále z § 1970 o. z. plyne, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba byla uplatněna po právu pouze co do částky 201 880,89 Kč, neboť mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou nejdříve usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 9 C 45/2022 – 11, a pak i v rámci nařízeného jednání ve věci, kde soud žalobkyni vyzval k doplnění důkazů, nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z registru dlužníků, dále z insolvenčního rejstříku, z informací sdělených přímo žalovaným v rámci žádosti o poskytnutí úvěru, z výpisu z účtu žalovaného, ze systému bankovních a nebankovních registrů. K důkazu předložila výpis z insolvenčního rejstříku, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný k datu 5. 4. 2022 registrem neprochází, tj. nikoli k datu poskytnutí úvěru. Dále žalobkyně předložila dokument nazvaný„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný měl v žádosti o úvěr podané přes internetové bankovnictví uvést příjem 18 472 Kč a výdaje 0 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2019, za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019 a za období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil pohyby na účtu žalovaného v jednotlivých měsících, kdy například za měsíc září roku 2019 činil zůstatek na účtu žalovaného 33,67 Kč, za měsíc říjen roku 2019 činil zůstatek na účtu žalovaného 6,67 Kč. Po obdržení plateb a úhradě výdajů tedy žalovanému na účtu měsíčně zůstávala velmi malá částka, přičemž není nic známo o skutečných výdajích žalovaného, zda žije sám nebo nikoli, zda má nějakou vyživovací povinnost, zda bydlí ve vlastním či nájemním bydlení, atd. Z žádného z provedených a žalobkyní předložených důkazů výše uvedené skutečnosti nelze zjistit.

22. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala bonitu žalovaného ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z. Nota bene právní předchůdkyni žalobkyně bylo známo, že žalovanému často na konci měsíce na účtu zbývala částka v řádech desetikorun. O to pečlivěji měla právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat možnost a schopnost žalovaného úvěr řádně splácet.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 201 896 Kč, a žalovaný jí zaplatil jen 15,11 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 201 880,89 Kč, které je povinen žalobkyni vydat. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 201 880,89 Kč, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

26. Žalovaný je v prodlení s úhradou svého výše uvedeného dluhu, a tak soud žalobkyni přiznal rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 201 880,89 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 10 % ročně z této částky (k datu zesplatnění úvěru). Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 1. 11. 2020, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku pak soud žalobu ze shora uvedených důvodů jako nedůvodnou zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady celkem představují zaplacený soudní poplatek ve výši 8 590 Kč, odměnu advokáta podle § 11 ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 4 úkony po 9 180 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby, účast na jednání dne 26. 7. 2022), 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a zároveň náhradu cestovních výdajů ve výši 100 Kč za cestu k jednání soudu veřejnou dopravou na trase [obec] - [obec] a zpět, při ceně obou cest ve výši 100 Kč, a současně náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč, za uvedenou cestu k soudu a zpět, a to za celkem 8 půlhodin po 100 Kč, dle § 14 odst. 1, písm. b), odst. 3, vyhlášky ve spojení s ustanovením § 157 odst. 1 zákona č. 262/2006, zákoníku práce, to vše zvýšené o DPH 21% ve výši 8 131,20 Kč, která patří k nákladům podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř., když dle předloženého osvědčení je zástupkyně žalobkyně registrována jako plátce daně. Za vyjádření ze dne 6.4.2022 a dne 14.4.2022 soud žalobkyni náklady řízení nepřiznal, když tyto nepovažuje za účelně vynaložené, když žalobkyně k výzvě soudu doplňovala to, co měla již být perfektně uvedeno v žalobě. Celkem náklady žalobkyně tak činí 55 441,20 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci úspěch částečný, v rozsahu 76,04 %, (88,02 % bez 11,98 %), rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Žalovanému, který ve sporu převážně neuspěl, uložil soud zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně (z částky 55 441,20 Kč celkem 76,04 %), tedy částku 42 157,50 Kč, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupkyně žalobkyně jako advokátky podle § 149 odst. 1 o.s.ř.