9 C 49/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 79 471,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 44 980,01 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 980,01 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 34 491,27 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 173,29 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 79 471,28 Kč od 20. 2. 2024 do 22. 10. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 491,27 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 44 980,01 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, obchodní úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 72 600,52 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 406,52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 79 741,28 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . dne 21. 10. 2021 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované na její účet prostředky ve výši 92 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěru ve 120 měsíčních splátkách po 1 599 Kč spolu s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % a dalšími poplatky dle sazebníku, formou inkasa z účtu žalované. Žalovaná nesplácela řádně a včas a právní předchůdkyně žalobkyně tak pohledávku ke dni 19. 2. 2024 zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 9. 2024 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, a to s účinností ke dni 1. 10. 2024, o čemž byla žalovaná informována. Ke dni postoupení pohledávka za žalovanou činila 79 644,57 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaný však na dluh v celkové výši ničeho neuhradila. Žalobkyně tedy po žalované požadovala zaplacení jistiny ve výši 72 600,52 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 6 870,76 Kč, smluvního úroku ve výši 14,75 % ročně z jistiny 72 600,52 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 173,29 Kč a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z celkové částky 79 471,28 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalované řádně doručena, avšak žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

3. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Z návrhu na uzavření Smlouvy o Optimální splátce č. , hodnota, ze dne 21. 10. 2021 a Akceptace návrhu na uzavření Smlouvy o Optimální splátce ze dne 21. 10. 2021 soud zjistil, že na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěru ve výši 92 000 Kč, a to výhradně za účelem úhrady dluhů z předchozích závazků žalované vůči právní předchůdkyni s tím, že čerpání úvěru ve výši 90 900 Kč mělo být použito na úhradu osobního úvěru neúčelového ze dne 28. 6. 2019 a čerpání úvěru ve výši 1 100 Kč mělo být použito na úhradu kontokorentního úvěru ze dne 26. 6. 2019. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěru splácet v jednotlivých 120 měsíčních splátkách po 1 599 Kč s dohodnutou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 17 % ročně, celkem se zavázala uhradit částku 193 077 Kč.

5. Z oznámení o ukončení čerpání úvěru ze dne 1. 11. 2021 a souhrnného výpisu pohybů na účtu č. , hodnota, bylo zjištěno, že celková vyčerpaná částka úvěru činila 79 122 Kč a žalovaná na úvěr celkem uhradila 34 141,99 Kč.

6. Z prohlášení , právnická osoba, . ze dne 8. 1. 2025 soud zjistil, že závazek žalované ze smlouvy o Optimální splátce nepředstavuje fakticky poskytnutí nového úvěru, ale je ujednáním, které nahrazuje předcházející smluvní podmínky sjednané prostřednictvím dříve uzavřených úvěrových smluv, a proto dle právní předchůdkyně žalobkyně nemusela být ověřována úvěruschopnost žalované.

7. Z protokolů o ověření úvěruschopnosti klienta včetně příloh soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované při žádosti žalované o povolení debetu č. , hodnota, ve výši 1 000 Kč a při žádosti o úvěr č. , hodnota, ve výši 99 202 Kč. Při hodnocení vycházela právní předchůdkyně z příjmu, který žalovaná deklarovala do žádosti ve výši 20 000 Kč a dále porovnala její příjem a výdaje, kdy výpočtem získala částku disponibilních zdrojů, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru. Dále byl kontrolován insolvenční rejstřík, databáze neplatných dokladů, interního Black listu, BRKI/NRKI, SOLUS, vše s negativním výsledkem.

8. Z výpisů z úvěrového účtu žalované č. , č. účtu, za období od 31. 12. 2021 do 30. 12. 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek žalované činil zápornou hodnotu – 676,45 Kč a konečný zůstatek opět zápornou hodnotu – 3 623,78 Kč a za období od 30. 12. 2022 do 29. 12. 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek žalované činil zápornou hodnotu – 3 623,78 Kč a konečný zůstatek opět zápornou hodnotu – 5 968,80 Kč.

9. Z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 19. 2. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně tímto vyzvala žalovanou k okamžitému splacení jejího závazku ve výši 79 644,57 Kč s tím, že z důvodu neplnění dluhu řádně a včas přistoupila právní předchůdkyně k zesplatnění pohledávky ke dni vyhotovení tohoto prohlášení. K tomuto prohlášení nebylo ze strany žalobkyně předložení potvrzení o jeho odeslání.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 10. 10. 2024 a její přílohy mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, má soud za prokázané, že žalobkyně nabyla mimo jiné i pohledávku za žalovanou.

11. Z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2024 včetně přehledu podacích čísel ze dne 14. 10. 2024 má soud za prokázané, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni.

12. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 6. 12. 2024 včetně podacího lístku ze dne 9. 12. 2024 bylo zjištěno, že tímto byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 1959 o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem e) ,,ihned‘‘ dobu 5 dnů.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 44 980,01 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem nezjišťovala, zda je žalovaná schopna úvěr řádně splácet, a že si ani od žalované nevyžádala potřebné podklady. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 14. 4. 2025, č.j. , spisová značka, , uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost k danému úvěru, jelikož se nejednalo o poskytnutí finančních prostředků, ale banka optimalizovala stávající závazky žalované za účelem snížení splátek. Soud se neztotožňuje s tímto názorem žalobkyně, neboť z uzavřené smlouvy je zřejmé, že se jedná o úvěr, což je ve smlouvě zřetelně uvedeno na několika místech. Skutečnost, že finanční prostředky nebyly poukázány přímo k rukám žalované, ale na splacení již existujících závazků žalované vůči právní předchůdkyni žalobkyně, na tomto nic nemění. I za této situace bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat, zda je žalovaná schopna takto poskytnutý úvěr na splacení minulých závazků splácet za podmínek daných ve smlouvě, zejm. za situace, kdy se žalovaná společně s poskytnutou jistinou zavázala hradit úrok z prodlení ve výši 17 % ročně. Právní předchůdkyně žalobkyně se při poskytnutí úvěru žalované vůbec nezabývala tím, zda je žalovaná vůbec schopna splácet tento úvěr smluvenou výší splátek.

23. Žalobkyně soudu předložila protokoly o ověření úvěruschopnosti klienta včetně příloh, ze kterých vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované při žádosti žalované o povolení debetu č, , hodnota, ve výši 1 000 Kč a při žádosti o úvěr č. , hodnota, ve výši 99 202 Kč, to vše však v roce 2019. Dále již žalobkyní nebylo tvrzeno ani nebyly přiloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalované, např. pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva atd., či důkazy prokazující výdaje žalované. Žalobkyně tak ničím neprokázala, že byly řádným způsobem porovnány výdaje a příjmy žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, neboť úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru nebyla dostatečně a s odbornou péčí posouzena. Tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že povinnost uložená poskytovateli spotřebitelského úvěru v § 86 odst. 1 zákona splněna nebyla a smlouva o úvěru je proto pro rozpor se zákonem ve smyslu § 588 o.z. neplatná.

25. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

26. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

27. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má z výpisu úvěrového účtu prokázané, že žalovaná celkem načerpala částku ve výši 79 122 Kč, na kterou uhradila celkem 34 141,99 Kč, a žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 44 980,01 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni dlužnou částku dosud nezaplatila, byť byl žalobkyní o vrácení opakovaně upomínána, je povinna žalobkyni kromě takto poskytnuté jistiny uhradit i zákonný úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který však žalobkyni přiznal až za dobu prodlení od 23. 10. 2024, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení oznámením o postoupením pohledávky ze dne 14. 10. 2024. Výzva byla žalované odeslána dne 14. 10. 2024, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 17. 10. 2024, v níž jí však nebyla stanovena lhůta k plnění, a proto soud vycházel z ustanovení § 1959 písm. e) dle kterého činí lhůta k plnění 5 dnů. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 22. 10. 2024 (17. 10. 2024 + 5 dnů) a ode dne následujícího, tj. od 23. 10. 2024, je žalovaná v prodlení. Zákonný úrok dle citovaného nařízení vlády činil pro uvedené období 12,75 % ročně, který soud žalobkyni přiznal. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

28. Jelikož žalobkyně požadovala zákonný úrok ve výši 14,75 % ročně, rozhodl soud tak, že žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z přiznané částky 44 980,01 Kč za dobu od 23. 10. 2024 do zaplacení zamítl, a to společně se zbylými požadovanými zákonnými i obchodními úroky a částkou 34 491,27 Kč, na které žalobkyně nemá z důvodu neplatnosti smlouvy nárok (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v poměrné výši 3 406,52 Kč. Náklady v plné výši činí 25 807 Kč a sestávají se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 180 Kč a nákladů za právní zastupování advokátem ve výši 18 700 Kč (odměna advokáta dle § 7 bodu 5 vyhlášky číslo 177/1996 Sb.), za čtyři úkony právní služby po 4 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva, účast na jednání) a paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za dva úkony právní služby učiněné ve znění vyhlášky platném do 31. 12. 2024 po 300 Kč, a za dva úkony právní služby učiněné ve znění vyhlášky platném od 1. 1. 2025 po 450 Kč; vše zvýšené o 21 % DPH ve výši 3 927 Kč dle § 137 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát prokázal, že je plátcem DPH. Soud dodává, že nepřiznal žalobkyni jí účtované úkony spočívající v jejích podání ze dne 2. 5. 2025 a ze dne 22. 5. 2025, neboť se v obou případech jednalo o doplnění žaloby, ke kterému byla žalobkyně vyzvána soudem, když žaloba měla obsahovat všechny rozhodná tvrzení již při jejím podání.

30. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 79 471,28 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 44 980,01 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud „neúspěch“ žalobkyně ve výši 43,4 %, od jejího „úspěchu“ ve výši 56,6 %. Žalovaná, která ve sporu převážně neuspěla, je tak povinna zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 13,2 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 25 807 Kč, představující celkové náklady řízení, částku 3 406,52 Kč (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).