9 C 57/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní titul titul Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 37 746 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 600 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 543,04 Kč a dále jdoucím z částky 5 004,98 Kč ve výši 9 % ročně od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným ve výši 1 454,30 Kč a dále jdoucím z částky 5 004,98 Kč ve výši 23,72 % ročně od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 800 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 480,43 Kč a dále jdoucím ve výši 10 % ročně z částky 12 800 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 346 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 1 701,60 Kč a nadále běžícím ve výši 21,27 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 280,68 Kč a nadále běžícím ve výši 10 % ročně z částky 7 200 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 37 746 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích I. – III. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) postupně dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. První smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo uzavřela se žalovaným dne 8. 1. 2018. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku 10 400 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 492 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 7. 2019. Žalovaný nesplácel řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 26. 7. 2018, přičemž celkem na pohledávku uhradil pouze 7 200 Kč. Žalobkyně se proto domáhala úhrady částky 20 000 Kč na jistině, na dlužné úhradě za služby částku 11 146 Kč, částky kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 1 701,60 Kč a nadále běžícího ve výši 21,27% ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 761,11 Kč a nadále běžícím ve výši 10,00 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Druhou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo uzavřela se žalovaným dne 4. 8. 2017. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku 6 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 9. 2018. Žalovaný nesplácel řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 26. 7. 2018, přičemž celkem na pohledávku uhradil pouze 19 906 Kč. Žalobkyně se proto domáhala úhrady částky 5 004,98 Kč na jistině, na dlužné úhradě za služby částku 1 595,02 Kč, částky kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 1 454,30 Kč a nadále běžícího ve výši 23,72% ročně z částky 5 004,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 543,04 Kč a nadále běžícím ve výši 9,00 % ročně z částky 5 004,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení obou pohledávek za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a své stanovisko nezměnila ani ve svém následném písemném doplnění žaloby. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, a po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 4. 8. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek částku 6 000 Kč a poplatek za pojištění Credit Life ve výši 406 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 26 506 Kč v 58 týdenních splátkách po 457 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 8. 2017). Na dlužnou částku žalovaný, dle tvrzení žalobkyně, uhradil celkem 19 906 Kč.

5. Po 5 měsících od uzavření první smlouvy žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 8. 1. 2018 další smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, za hotovostní inkaso splátek částku 10 400 Kč a poplatek za pojištění Credit Life ve výši 546 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 38 346 Kč v 78 týdenních splátkách po 492 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 1. 2018). Na svůj dluh žalovaný, dle tvrzení žalobkyně, uhradil pouze 7 200 Kč.

6. Z karty zákazníka zpracované pro žalovaného a jím podepsanou dne 4. 8. 2017 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že pracuje jako OSVČ - zedník s příjmem 16 000 Kč. Žalovaný měl bydlet s partnerkou v nemovitosti, kterou spoluvlastnil, přičemž náklady na bydlení měly činit 2 000 Kč, osobní výdaje 7 000 Kč, dále uvedl splátky úvěrů/zápůjček ve výši 1 300 Kč. Žádné další příjmy ani výdaje žalovaný neuvedl.

7. Z karty zákazníka zpracované pro žalovaného a jím podepsanou dne 8. 1. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že pracuje jako OSVČ - zedník s příjmem 15 800 Kč, další příjem domácnosti uvedl ve výši 10 000 Kč. Žalovaný měl bydlet s partnerkou v nemovitosti, kterou spoluvlastnil, přičemž náklady na bydlení měly činit 3 000 Kč, osobní výdaje 7 000 Kč, dále uvedl splátky úvěrů/zápůjček ve výši 2 000 Kč a další výdaje ve výši 4 000 Kč. Žádné další příjmy ani výdaje žalovaný neuvedl.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni obě pohledávky za žalovaným. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29. 11. 2019, když jeho odeslání má soud za prokázané z poštovního podacího archu ze dne 13. 12. 2019.

9. Z výzvy k plnění ze dne 30. 4. 2020 a podacího lístku ze dne 1. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem j odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze částečně, a to v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozhodnutí, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávky, které by měly svůj právní základ ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech číslo číslo uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným.

24. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením každé ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jím uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu výlučně zákaznické karty podepsané žalovaným a výslovně uvedla, ona ani právní předchůdkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, kterými měla být ověřena úvěruschopnost žalovaného. Ze zákaznických karet má soud za prokázané, že žalovaný sdělil nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.

25. Žalobkyně tvrdí, že u žalovaného byla u obou smluv ověřena výše jeho příjmu z daňového přiznání, které však soudu nebylo doloženo. Co se týče zákaznické karty vyplněné ke smlouvě o spotřebitelském úvěru dne 4. 8. 2017, v této žalovaný uvádí svůj příjem ve výši 16 000 Kč měsíčně, jehož výše však není ničím podložená. Jako své náklady na bydlení uvedl částku ve výši 2 000 Kč měsíčně, své osobní výdaje ve výši 7 000 Kč, přičemž ze zákaznické karty není vůbec patrné, z čeho se tyto běžné měsíční výdaje skládají. Dále uvedl splátky zápůjček či úvěrů ve výši 1 300 Kč (tzn. že měl minimálně jednu další pohledávku). Ani tyto údaje o výdajích nebyly ověřeny žádnou příslušnou listinou. Co se týče zákaznické karty ke smlouvě ze dne 8. 1. 2018, tvrdil žalovaný, že jeho příjem činí celkem 15 800 Kč a zde uvedl i další vedlejší příjem v částce 10 000 Kč, u kterého není patrné, o jaký příjem se jedná a zda s tímto může žalovaný volně nakládat. Náklady na bydlení tentokrát uvedl o 1 000 Kč vyšší, tj. ve výši 3 000 Kč, osobní výdaje opět uvedl ve výši 7 000 Kč, splátky pohledávek ve výši 2 000 Kč a jiné výdaje pak ve výši 4 000 Kč. Žádný z těchto údajů nemá soud za ověřené a lze tak uzavřít, že se právní předchůdkyně žalobkyně spoléhala pouze na tvrzení uvedená žalovaným v zákaznické kartě, které ničím neověřila. Z uvedeného je tak zjevné, že u žalovaného i bez dalšího přezkoumání jím uvedených údajů, lze mít za to, že nebyly dostatečně ověřeny jeho příjmy a jeho výdaje (když soudu nebyly doloženy žádné listiny potvrzující tvrzení v zákaznické kartě). Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěrů, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěrů dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

26. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

27. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 8. 2017 a Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 1. 2018 jsou ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatné.

28. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

29. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

30. Za situace, kdy jsou smlouvy o spotřebitelských úvěrech neplatné, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatných smluv poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.

31. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 4. 8. 2017 v hotovosti částku 15 000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkem částku 19 906 Kč, zde tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, neboť žalobkyni uhradil více, než mu tato na základě neplatné smlouvy poskytla, a zároveň není nárok žalobkyně oprávněný ani v části příslušenství, když měl žalovaný svoji pohledávku ve výši 15 000 Kč uhrazenou již ke dni poslední splátky 26. 7. 2018 (v celkové výši 19 906 Kč). Dále má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 8. 1. 2018 v hotovosti částku 20 000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzený žalobkyně uhradil 7 200 Kč a žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 12 800 Kč Vedle dlužného bezdůvodného obohacení soud, stran smlouvy ze dne 8. 1. 2018, uznal žalovaného povinným uhradit úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 480,43 Kč (za dobu ode dne uplynutí sedmidenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným jak požadovala žalobkyně, tj. od 16. 7. 2019 do dne postoupení pohledávky) a nadále běžící ve výši 10,00 % ročně z částky 12 800 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení (výrok II.).

32. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smluv o spotřebitelském úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu souhrnných poplatků a obchodního úroku a k nim požadovaného úroku z prodlení ke smlouvě ze dne 8. 1. 2018 a v rozsahu nároků vyplývajících ze smlouvy ze dne 4. 8. 2017) žalobu zamítl (výrok pod bodem I. a III. tohoto rozsudku).

33. Výrokem IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).