9 C 75/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 267 368,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 255 211,54 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 950,92 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 255 211,54 Kč od 24. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 156,70 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 253,91 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 12 161 Kč, úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 263 350,24 Kč od 24. 12. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 8 138,70 Kč od 24. 12. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 53 471,63 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 267 368,24 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. a II. tohoto rozsudku, z titulu nesplaceného úvěru. Uvedla, že na základě smlouvy o úvěru k účtu [číslo] [bankovní účet] ze dne 6. 1. 2021 poskytla žalovanému úvěr ve výši 271 000 Kč, přičemž k čerpání úvěru došlo bezhotovostně. Žalovaný se zavázal úvěr hradit v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 25. dni kalendářního měsíce, spolu se sjednaným úrokem ve výši 7,9 % ročně. Žalovaný se zavázal splatit jistinu úvěru 96 měsíčními anuitními splátkami ve výši 3 847 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný opakovaně nehradil splátky úvěru řádně a včas, když žalovaný uhradil pouze 4 pravidelné splátky, žalobkyně úvěr ke dni 8. 12. 2021 zesplatnila. Žalobkyni v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ve výši 280 734,09 Kč, která sestává z neuhrazené jistiny ve výši 263 350,24 Kč, poplatků úvěru ve výši 4 018 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku z úvěru ve výši 12 161,02 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 204,83 Kč. Příslušenství pak dále představuje obchodní úrok z úvěru ve výši 7,9 % p.a. z jistiny od 24. 12. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5% p.a. z jistiny od 24. 12. 2021 do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 3. 1. 2022, ani tak však žalovaný dále ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o. s. ř. řádně obeslán nedostavil. Soud proto věc projednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 6. 1. 2021 Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 271 000 Kč za účelem konsolidace dluhů, když účelová část ve výši 221 000 Kč měla být žalovaným použita výhradně na úhradu konsolidovaných dluhů, a to částky ve výši 141 000 Kč, částky ve výši 30 000 Kč a částky ve výši 50 000 Kč. Dne 16. 6. 2020 žalovaný u jiného poskytovatele úvěrů žádal o poskytnutí osobního úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž poskytnutí úvěru mu bylo zamítnuto. Tato skutečnost byla zřejmá z externího registru BRKI/NRKI. Úvěr poskytnutý žalobkyní se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 3 847 Kč, splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce včetně smluvního úroku ve výši 7,9 % ročně (viz Smlouva o úvěru [číslo] včetně Všeobecných podmínek a Sazebníku poplatků). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 28. 6. 2021 Celkem tak žalovaný žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil částku ve výši 15 788,46 Kč (viz historický výpis úvěru). Žalovaný byl ze strany žalobkyně opakovaně upomínán, kdy dopisem ze dne 20. 10. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky, se lhůtou ke splacení do 8. 12. 2021 s tím, že pokud nebude pohledávka do uvedeného data uhrazena, bude zesplatněna (viz Výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne 20. 10. 2021 včetně potvrzení o odeslání). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k úhradě dluhu (viz Výzva k úhradě dluhu - předžalobní upomínka ze dne 3. 1. 2022 včetně poštovního podacího archu ze dne 3. 1. 2022).

6. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 271 000 Kč. Žalovaný postupně splatil žalobkyni částku ve výši 15 788,46 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně celý úvěr ke dni 8. 12. 2021 zesplatnila a vyzvala ho k jeho zaplacení výzvou ze dne 20. 10. 2021.

8. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v části 255 211,54 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] uzavřené mezi účastníky.

17. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Z provedených důkazů bylo z externího registru BRKI/NRKI zjištěno, že žalovaný podal dne 16. 6. 2020 jinou žádost o poskytnutí osobního úvěru ve výši 20 000 Kč, ne však u žalobkyně, avšak tato byla zamítnuta. Z důkazů dále bylo zjištěno, že žalobkyně prověřila pouze příjmovou stránku žalovaného. Pokud jde o výdaje, spokojila se již pouze s tvrzeními uvedenými v Návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení, ze kterého bylo zjištěno, že celkové náklady žalovaného na domácnost činí 3 500 Kč (vč. splátek u jiných poskytovatelů úvěrů). Výši výdajů jeho domácnosti si žalobkyně žádným způsobem neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení uvedené žalovaným činily pouze 500 Kč měsíčně, což zcela neodpovídá současným poměrům. Stejně tak zbývající částka 3 000 Kč na veškeré ostatní výdaje, tj. jídlo, ošacení, drogerii, ale např. i mobilní telefon, který žalovaný pravděpodobně vlastní, když z něj zasílal potvrzující sms, se jeví jako nepřiměřeně nízká. Žalobkyně si rovněž neověřila, na jaké adrese skutečně žalovaný bydlí, když v Návrhu na poskytnutí úvěru reportu průběhu schválení žalovaný uvádí, že bydlí u rodičů na adrese [adresa žalovaného], přičemž ve Smlouvě o úvěru ze dne 6. 1. 2021 je uvedena adresa trvalého pobytu žalovaného [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. Z uvedeného jsou zřejmé pochybnosti o skutečném bydlišti žalovaného, a jím uvedené výdaje na bydlení neodpovídají skutečnosti. Za této situace bylo na žalobkyni, aby si ověřila pravdivost údajů sdělených žalovaným. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotného žalovaného. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalovaného podrobila kritickému posouzení. Životní minimum není částka, s níž by bylo možné dlouhodobě vystačit, i pokud by stačila na jídlo, nelze předpokládat, že by žalovaný v následujících 3 letech nepotřeboval žádné výdaje na ošacení, léky, na kulturu, sport, zábavu. Jaké prostředky vynakládá na telefon (existence telefonu žalovaného vyplývá ze samotného Návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení, na němž je uveden telefon žalovaného). Rovněž, i když žalobkyně znala místo výkonu práce žalovaného, nelze se spokojit s informací, že žalovaný nevynakládá žádné prostředky na svoji dopravu do práce. Lze tak uzavřít, že částka 3 500 Kč měsíčně určená na veškerou spotřebu žalovaného, včetně nákladů na bydlení, je nereálná.

18. Za této situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo.

19. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, nota bene za situace, kdy jí z externího registru BRKI/NRKI bylo známo, že žalovaný podal dne 16. 6. 2020 jinou žádost o poskytnutí osobního úvěru ve výši 20 000 Kč, která mu byla zamítnuta. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány ani ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru ze dne 6. 1. 2021 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

20. Pokud jde o argumentaci žalobkyně vztahující se k výkladu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného může zakládat pouze neplatnost relativní, která musí být žalovaným aktivně v řízení namítnuta, soud uvádí následující. Žalobkyni je z řízení, která vede s různými dlužníky, známa poměrně rozsáhlá judikatura ústavního soudu, převzatá i soudem nejvyšším a následně soudy obecnými, podle níž je nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr sankcionováno právě a jen absolutní neplatností celé úvěrové smlouvy např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/18 (jež se týkalo přímo žalobkyně), jehož závěry dopadají i na výklad ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 1. 12. 2016, neboť na jeho východiscích se nic nezměnilo, jak ostatně konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

21. Soud dále výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, který uzavřel, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

22. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěn již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 7. 2010.

23. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného bohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně odeslala žalovanému částku 271 000 Kč, kterou jí je žalovaný povinen vrátit, přičemž dosud žalovaný žalobkyni zaplatil částku 15 788,46 Kč. Nárok žalobkyně je tak oprávněn pouze co do 255 211,54 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud od 24. 12. 2021 do zaplacení, a to ve výši požadované žalobkyní, která neodporuje zákonné výši úroku z prodlení stanovené v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

24. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná (neúspěšná byla co do částky 12 156,70 Kč) nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 53 471,63 Kč Náklady žalobce celkem činí 58 818 Kč a představují zaplacený soudní poplatek ve výši 10 695 Kč, odměnu advokáta podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6. ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.), z tarifní hodnoty 267 368,24 Kč, za 4 úkony po 9 380 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby, účast na jednání dne 23. 8. 2022), 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhradu jeho cestovních výdajů ve výši zaokrouhleně celkem 788 Kč (za cestu k jednání soudu osobním automobilem Subaru Legacy 3. 0R [registrační značka] s průměrnou spotřebou 9,8 l /100 km, na trase [obec] [obec] a zpět v délce celkem 87 km za obě cesty, při vyhláškové ceně benzínu 95 oktanů 44,50 Kč a pevné sazbě základní náhrady 4,70 Kč km), podle ustanovení § 13 odst. 1,4 advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 157 odst. 3, odst. 4, písm. b) a § 189 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zde za použití § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. MPSV ČR č. 511/2021 Sb., náhradu za promeškaný čas za uvedenou cestu k jednání soudu a zpět v délce celkem 4 i započaté půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč, dle § 14 odst. 1,3 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 120 Kč ve výši zaokrouhleně 8 215 Kč, dle § 137 odst. 3 o.s.ř., která patří k nákladům řízení, když zástupkyně žalobkyně je registrována jako plátce daně. Vzhledem k tom, že předmětem řízení byla částka 267 368,24 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 255 211,54 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 4,55 %, od jejího„ úspěchu“ ve výši 95,45 %. Žalovaný, který ve sporu převážně neuspěl, je tak povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 90,91 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 58 818 Kč, tedy částku 53 471,63 Kč, přičemž její zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).