9 C 80/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 14 187 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 001 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 001 Kč od 20. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 8 186 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 946,59 Kč od 20. 3. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 14 187 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod bodem I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaná dne 19. 1. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela Smlouvu o úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru, kapitalizovaný úrok a inkasní poplatek v celkové výši 8 186 Kč. Celkovou částku úvěru včetně poplatků a úroku ve výši 18 186 Kč se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v 14 splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 3. 2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná nesplácela řádně a včas, když na svoji pohledávku uhradila toliko 3 999 Kč. Žalobkyně tak před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala, a soud věc rozhodl se souhlasem žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně dne 19. 1. 2018 uzavřela Smlouvu o úvěru číslo pod obchodním označením„ ExpressCash“, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit poplatky v souvislosti s úvěrem ve výši 8 186 Kč Celkem se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 18 186 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky úvěru uvedené na druhé straně smlouvy (Smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 2018, včetně smluvních podmínek). Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětný úvěr celkem 3 999 Kč.

5. Z kopie občanského průkazu žalované má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřenou totožnost žalované.

6. Ze žádosti o úvěr ze dne 19. 1. 2018 soud zjistil, že tímto žalovaná zažádala o úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž uvedla, že je zaměstnaná (což doložila pracovní smlouvou) s příjmem 13 948 Kč (který podložila výplatní páskou, která však není v rozhodné části čitelná), náklady na bydlení a energie uvedla částkou 2 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a další osobní náklady uvedla ve výši 3 410 Kč a srážky ze mzdy, výživné hradila částkou ve výši 1 948 Kč. Byla svobodná a měla bydlet u rodičů. Z předloženého mzdového vyplývá, že žalované byla měsíčně ze mzdy strhávána různá částka na exekuce.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, včetně jejích příloh, má soud za prokázané, že společnost právnická osoba postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 a podacího lístku ze dne 26. 2. 2020 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podání žaloby vyzvána ke splnění své povinnosti.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze co do výše 6 001 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě číslo uzavřené mezi účastníky.

22. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením čj. 9 C 80/2021 - 9 ze dne 16. 2. 2021, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně ve svém doplnění žaloby uvedla, že provedla šetření v insolvenčním rejstříku, které bylo negativní, lustraci v centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací a také lustraci v ISIR, avšak tato svá tvrzení ničím nepodložila. Žalobkyně rovněž tvrdila, že při podání žádosti o poskytnutí úvěru bylo po žalované požadováno sdělení příjmů a výdajů, avšak ani toto soudu nikterak nepodložila. Byť byl pracovní smlouvou a výplatní páskou podložen příjem žalované, už nebyly nikterak prověřovány její výdaje, jejichž tvrzená výše zakládá pochybnost o jejich správnosti (2 000 Kč jako náklady na bydlení a energie). Zároveň nebylo ani zkoumáno, za co je žalované ze mzdy strhávána částka 1 948 Kč, když ze mzdového listu vyplývá, že se nejspíše jedná o exekuční srážky, přičemž jedním z kritériích uváděných žalobkyní pro kladné posouzení úvěruschopnosti klienta je právě 0 zahájených exekučních řízení. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

23. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 2018 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

25. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

26. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

27. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 19. 1. 2018 v hotovosti částku 10 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaná zavázala nejpozději do 19. 3. 2019. Do dne splatnosti úvěru žalobkyně uhradila částku 3 999 Kč a žalobkyně tak má právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 6 001 Kč, společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 3. 2019 v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

28. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v požadovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí, sjednání úvěru a vyhodnocení úvěru, v požadovaném inkasním poplatku a k nim náležejícím zákonným úroků z prodlení), žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

29. Výrokem pod bodem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalované, která byla ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).