9 C 93/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20 052 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 8 052 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 17. 6. 2024 do 25. 2. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 513 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši celkem 20 502 Kč s příslušenstvím specifikovaným pod výroky I. a II. tohoto rozsudku. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou dne 17. 5. 2024 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž žalovaná obdržela úvěr ve výši 12 000 Kč, s tím, že se ho zavázala vrátit společně s poplatkem a úroky za úvěr do 16. 6. 2024. Smlouva byla uzavřena komunikačními prostředky na dálku. Žalobkyně vedle částky úvěru 12 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, a úroku ve výši 360 Kč požadovala uhradit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení, tj. ve výši 3 372 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 17. 6. 2024 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že pohledávku za žalovanou z nesplaceného úvěru nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 9. 2024 uzavřené se společností , právnická osoba, , která pohledávku nabyla od společnosti , právnická osoba, smlouvu ze dne 20. 8. 2024. Žalovaná neuhradila ani přes výzvy žalobkyně na předmětnou pohledávku ničeho.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a žalovaná na výzvu soudu žádným způsobem nereagovala. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci:

5. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně měla být dne 17. 5. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se měla právní předchůdkyně žalobkyně zavázat poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 12 000 Kč na bankovní účet žalované. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 36,5 % jednou splátkou ve výši 16 680 Kč s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 5 395,58 %. Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovanou podepsány, na smlouvě není připojen ani podpis za právní předchůdkyni žalobkyně (pouze uvedeno ,,jednatel , jméno FO, ‘‘, bez jakéhokoli byť elektronického podpisu). Za žalovanou bylo uvedeno označení „dlužník“ a připojen prostý text „dne 17. 5. 2025 08:32:53, Podpis proveden SMS kódem , hodnota, , , Jméno žalované, (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , Předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Posouzení úvěruschopnosti žalované mělo být provedeno z údajů od žalované, která uvedla, že není dlužníkem, je zaměstnaná v , právnická osoba, a má příjem i z podnikatelské činnosti, přičemž její příjem činí 11 737 Kč měsíčně čistého. Žije s rodiči, hradí ostatní náklady částkou 500 Kč a náklady na služby a energie rovněž částkou 500 Kč (viz Editace profilu klienta ID , hodnota, ). Dále měla být úvěruschopnost žalované ověřena výpisem z jejího účtu za období od 1. 6. 2023 do 30. 6. 2023, ze kterého vyplývá, že v tomto měsíci na účet přišlo 49 057,57 Kč a odešlo 49 857,01 Kč, tedy zůstatek činil pouhých 0,56Kč. Z výpisu z účtu je dále patrné, že žalovaná vynaložila větší částky na online sázení (tipsort.cz, chance.cz). Z dalších výpisů z účtu žalované (zejména z období 2 měsíců před poskytnutím úvěru) vyplývá, že na účet žalované bylo opakovaně poukazováno několik menších částek (cca od 50 Kč do 200 Kč) od různých fyzických osob, zároveň je opět zřejmá vysoká účast na online sázení a rovněž čerpání jiných úvěrů (např. dne 17. 5. 2024 ve výši 3 500 Kč od společnosti , právnická osoba, , 4 400 Kč od společnosti , právnická osoba, , 29 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dne 16. 5. 2024 několik úvěrů od společnosti , právnická osoba, v celkové výši 2 750 Kč či dne 9. 5. 2024 úvěr ve výši 40 000 Kč od společnosti , právnická osoba, (viz výpisy z účtu žalované). Žalobkyně žalované dne 17. 5. 2024 poskytla bankovním převodem částku ve výši 12 000 Kč, a to na účet ve vlastnictví žalované č. , č. účtu, (viz potvrzení o zaslání částky, přípis České spořitelny, a.s. ze dne 26. 6. 2025). Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na právní předchůdkyni žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 8. 2024 a následně byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 9. 2024 postoupena na žalobkyni (viz Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 8. 2024, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2024). Výzvou ze dne 31. 1. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu nejpozději do 7 dnů od doručení této výzvy (viz Výzva k úhradě dluhu, předžalobní upomínka ze dne 31. 1. 2025 včetně podacího lístku ze dne 13. 2. 2025).

6. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

8. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

9. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

10. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

11. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

12. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

13. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. , právnická osoba, , jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

24. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 12 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

26. Žalobkyně v žalobě uvedla, že s žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze text „dne 17. 5. 2025 08:32:53, Podpis proveden SMS kódem , hodnota, , , Jméno žalované, .“. Byť žalobkyně tvrdí, že smlouva měla být uzavřena dne 17. 5. 2024, pak tento soudu předložený PDF dokument byl vytvořen až dne 28. 9. 2024 (viz vlastnosti dokumentu) a zároveň neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis ani jednoho z účastníků a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl připojen shora uvedený text, a z čeho lze dovodit, že se jedná o podpis žalované. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětnou smlouvu podepsala právě v uvedené datum 17. 5. 2024, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že by mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah. Proces uzavření smlouvy nebyl ze strany žalobkyně dostatečně prokázán ani na základě výzvy soudu č. j. 9 C 93/2025 10 ze dne 24. 6. 2025, když jako důkaz přiložila pouze kopii občanského průkazu žalované.

27. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, právní předchůdkyně žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Podle výpisu z účtu žalované je zcela zřejmé, že vynakládala nemalé částky na pravidelné online sázení a opakovaně čerpala několik dalších úvěrů v nemalé výši, s čímž se právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nevypořádala a bez dalšího žalované finanční prostředky poskytla. Zároveň soudu nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalované.

28. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

30. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

31. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, resp. neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované dostatečně ověřena, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

32. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 12 000 Kč a že žalovaná ničeho neuhradila, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla z právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni a žalovaná žalobkyni dlužnou částku dosud nezaplatila, je povinna žalobkyni kromě takto poskytnuté jistiny uhradit i zákonný úrok z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který však žalobkyni přiznal až za dobu prodlení od 26. 2. 2025, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení výzvou k úhradě dluhu ze dne 31. 1. 2025, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 7 dnů. Výzva byla dle podacího lístku žalované odeslána dne 13. 2. 2025, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalované doručena 18. 2. 2025. Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 25. 2. 2025 (18. 2. 2025 + 7 dnů) a ode dne následujícího, tj. od 26. 2. 2025, je žalovaná v prodlení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku). Zákonný úrok dle citovaného nařízení vlády činil pro uvedené období 12 % ročně, který soud žalobkyni přiznal. Jelikož žalobkyně požadovala zákonný úrok ve výši 14,75 % ročně, rozhodl soud tak, že žalobu co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z přiznané částky 12 000 Kč za dobu od 26. 2. 2025 do zaplacení zamítl, a to společně se zbylou částkou 8 052 Kč a dalšími požadovanými zákonnými úroky, na které žalobkyně nemá z důvodu neplatnosti smlouvy nárok (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 513 Kč, přičemž tato částka představuje 19,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 59,80% a úspěchu žalované v rozsahu 40,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 803 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a 21% DPH ve výši 315 Kč, celkem tak 2 618 Kč (dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř). Celkem tak žalobkyni při 19,6 % z této částky náleží 513 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Pokud jde o aplikaci ustanovení § 14b vyhlášky, měl soud za to, že z obsahu žaloby a její formulace je zřejmé, že se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. žaloby podané u zdejšího soudu ve věci sp. zn. 4 C 93/2025 či 18 C 168/2025).