17 C 43/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Křivancem v právní věci žalobkyně: Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , právně zastoupena Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 , advokátem Adresa zainteresované osoby 0/0 , proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 , Adresa zainteresované osoby 1/0 , o zaplacení částky 75 920,03 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 65 168,75 Kč v pravidelných po sobě jdoucích splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem, který následuje po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, až do úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 751,28 Kč s úrokem ve výši 3 242,98 Kč, s úrokem ve výši 10,5 % ročně z částky 73 150,03 Kč jdoucím od 19. 9. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 5 887,88 Kč, s úrokem prodlení ve výši 15 % ročně z částky 73 150,03 Kč jdoucím od 19. 9. 2023, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 13 791,74 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala proti žalovanému zaplacení částky 75 920,03 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, . (dále jen „Banka“). Banka uzavřela se žalovaným dne 24. 11. 2021 Smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva o úvěru“), v níž se Banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 482,85 Kč počínaje dnem 20. 12. 2021, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatku. Úvěr byl úročen sazbou 10,5 % ročně. Banka dne 24. 11. 2021 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem peněžních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 20. 2. 2023 za okamžitě splatný.

2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému.

3. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá skutková tvrzení k tomu, jakým způsobem zkoumal právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného.

4. Podáním ze dne 21. 3. 2024 žalobkyně sdělila, že žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu, způsobu bydlení a o svém pracovním poměru, včetně výše čistého příjmu domácnosti, kdy uvedl, že má družku a žije v pronajatém bytě/domě. Banka ověřila příjem žalovaného na základě doloženého dokladu o příjmu, kdy žalovaný garantoval příjem ve výši 19 015,25 Kč a dále uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 90 000 Kč. Banka dále posuzovala schopnost dlužníka splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení podle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů Banka dospěla k částce 6 580,49 Kč. Výpočet disponibilní částky byl vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje dlužníka, čímž dospěla k tzv. maximální měsíční splátce. Žalovaný celkem na předmětný úvěr uhradil částku 14 831,25 Kč.

5. Soud ve věci nařídil jednání na 28. 5. 2024, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, kdy žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, přestože mu předvolání k jednání spolu se žalobou byly doručeny náhradním způsobem uložením na poště. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní.

6. Ze Žádosti o úvěr ze dne 24. 11. 2021 (č.l. 81 spisu) soud zjistil, že žalovaný ke své osobě uvedl, že je v poměru druh – družka, bydlí v pronajatém domě/bytě, je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji podle daňového přiznání činí 228 183 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti je 90 000 Kč, počet zdrojů příjmů je uveden jeden, ostatní nezbytné měsíční náklady jsou uvedeny 0 Kč.

7. Z vyjádření společnosti , právnická osoba, . ze dne a 19. 3. 2024 vyplývá, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovali, zda se klient nenachází v době podání žádosti o úvěr v úpadku nebo zda mu nebylo skončeno insolvenční řízení v nedávné době, zda klient má úvěrové závazky u jiných bankovních či nebankovních subjektů, dále kontrolovali databázi MVČR ohledně platnosti průkazu totožnosti. Věřitel ověřil příjem z doložených dokumentů klienta a dále případně subsidiárně z běžného účtu klienta, který byl veden klientem u Banky za období delší než tři měsíce a v předcházejícím měsíci, kdy klient žádostí požádal o poskytnutí úvěru.

8. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2021 (č.l. 19 spisu) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách s výší měsíční splátky 1 348,85 Kč, dále se žalovaný zavázal hradit pojistné ve výši 134 Kč.

9. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2020 (č.l. 53 spisu) soud zjistil, že žalovaný uvedl jako dílčí základ daně částku 228 183 Kč.

10. Z upomínek za dne 5. 11. 2022, 9. 12. 2022 a 17. 1. 2023 (č.l. 60–62 spisu) soud zjistil, že žalovaný byl upomínán na neuhrazené splátky. Z výpisu z úvěrového účtu (č.l. 66 spisu) soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 831,25 Kč.

11. Z Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 23. 2. 2023 (č.l. 29 spisu) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prohlásil úvěr za splatný ke dni 22. 2. 2023.

12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila svoji pohledávku za žalovaným společnosti I-Xon a.s..

13. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný podepsal s právním předchůdcem žalobkyně úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokovým navýšením a poplatky v 84 měsíční splátkách po 1 482,85 Kč s tím, že měsíční splátka zahrnovala úhradu pojištění. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně proto zaslal žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. Žalovaný ke svým poměrům v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že žije ve vztahu druh – družka, je podnikatelem, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 228 183 Kč, celkový příjem domácnosti činí 90 000 Kč, bydlí v pronajatém domě/bytě, počet zdrojů příjmu je jeden. Právní předchůdce žalobkyně neověřoval, zda a jaký příjem má druh – družka, nezkoumal ani výši měsíčních výdajů žalovaného. Žádným způsobem neověřoval prohlášení žalovaného v žádosti o tom, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 90 000 Kč.

14. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Z citovaného rozhodnutí soudního dvora vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti.

19. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. , spisová značka, , kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném III. ÚS 4129/18. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková.

21. Soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál svým povinnostem věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného jakožto žadatele o úvěr. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho roční příjem činí 228 183 Kč, dále že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 90 000 Kč, přestože počet zdrojů příjmů podle žádosti je pouze jeden. Právní předchůdce žalobkyně neověřoval, zda prohlášení žalovaného o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti se zakládá na pravdě, žádným způsobem nezkoumal, zda a v jaké výši je příjem družky žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem nezkoumal výši měsíčních výdajů, zejména pak výdajů na bydlení, přestože žalovaný jako žadatel uvedl, že bydlí v nájmu. V žádosti o úvěr je jako výše ostatních nezbytných měsíčních nákladů uvedeno 0 Kč.

22. Právní předchůdce žalobkyně podle názoru soudu nedostatečně zkoumal příjmy domácnosti žalovaného a výdaje domácnosti žalovaného a chybně posoudil příjmové a výdajové poměry žalovaného a jeho schopnost úvěr splácet. Povinností právního předchůdce žalobkyně jakožto odpovědného věřitele mělo být zkoumat nejen příjmy žalovaného, ale rovněž příjmy družky žalovaného a rovněž výdaje celé domácnosti. Teprve tehdy mohl mít právní předchůdce žalobkyně dostatečné podklady k tomu, aby učinil kvalifikovaný závěr o tom, zda bude žalovaný schopen řádně úvěr splácet či nikoliv.

23. Vzhledem k tomu, že podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nedostál svým povinnostem kladeným na něj zákonem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného při poskytování spotřebitelského úvěru, posoudil soud úvěrovou smlouvu jako neplatnou. Žalobkyně tudíž by měla nárok pouze na vrácení rozdílu mezi výší peněžních prostředků, které žalovaný od právního předchůdce žalobkyně vyčerpal, a výší peněžních prostředků, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně již uhradil. Žalovaný od právního předchůdce žalobkyně obdržel částku 80 000 Kč a uhradil částku celkem ve výši 14 831,25 Kč. Rozdíl představuje částku 65 168,75 Kč a co do této částky je žaloba důvodná. Soud proto žalobě v této části vyhověl.

24. Nedůvodná pak je žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky převyšující částku, kterou žalovaný již zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný doposud není v prodlení s vrácením poskytnuté částky (s odvoláním na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR), byla žaloba zamítnuta i v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání úroků z prodlení.

25. Ze strany žalobkyně soud neobdržel žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy ke zjištění možnosti spotřebitele poskytnutou jistinu vrátit. Soud proto uvážil, že je v možnostech žalovaného poskytnutou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, když vychází z toho, že je-li spotřebitel chráněn před důsledky neplatně sjednaného úvěrového závazku (vzniklého porušením povinností věřitele), jenž nebyl sjednán v souladu s právní úpravou přijatou právě k ochraně spotřebitele, měl by být chráněn i před neúměrným zatížením vrátit nesplacenou částku najednou ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř..

26. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a odpovídá úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná ve věci co do částky 65 168,75 Kč, což v procentuálním vyjádření představuje 86 %, neúspěšná pak byla co do částky 10 751,28 Kč, což v procentuálním vyjádření představuje 14 %. Čistý procesní úspěch žalobkyně tak činí 72 % a tímto koeficientem byly vynásobeny náklady řízení ve výši 19 155,20 Kč, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 038 Kč, odměna advokáta ve výši 12 420 Kč podle § 7, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 4 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dále pak navýšení odměny a paušálních náhrad o 21 % DPH. Na náklady řízení tak s ohledem na vypočtený koeficient byla přiznána částka 13 791,74 Kč.