21 C 103/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 16 109,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 300,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 300,09 Kč od datum do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 14 809,81 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 16 109,90 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 109,90 Kč od datum do datum a 8,25 % ročně z částky 14 809,81 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne datum uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba) s žalovanou smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky do výše úvěrového rámce částka. Žalovaná peněžní prostředky včas nevrátila, žalobkyně proto pohledávku k datum zesplatnila (dluh činil 29 173,48 Kč). Posléze žalovaná ještě uhradila částku 17 723,43 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která požaduje částku ve výši 16 109,90 Kč (zbývající neuhrazená jistina), úroky a úroky z prodlení.

3. Právní předchůdkyně žalobkyně předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovanou společnosti právnická osoba (viz smlouva o postoupení pohledávek z datum, včetně příloh). Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z datum). Tato společnost k datum zanikla fúzí sloučením s žalobkyní (viz výpis z obchodního rejstříku).

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ zákon o spotřebitelském úvěru“): anonymizováno před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvoval povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně anonymizováno dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (viz rozsudek název soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka; srov. též nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. ústavní nález (spisová značka anonymizováno 33), bod 20, který se sice týkal výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („nový zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však použitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu (podstaty) shodná s úpravou pozdější – k tomu viz též bod 19 zmíněného nálezu).

9. Citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice anonymizována dvě slova a ustanovení právního předpisu EU ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice ustanovení právního předpisu EU EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

10. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: anonymizováno státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

11. Soudní dvůr mezinárodní organizace („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ anonymizována tři slova 1 ustanovení právního předpisu EU musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek anonymizováno dvora z datum, právnická osoba, C číslo, body 39 a 37).

12. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených anonymizováno, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

13. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

14. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 9 odst. 1 zákona o anonymizována dvě slova; viz též ustanovení pr. předpisu, o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, číslo Sb. anonymizováno, anonymizována dvě slova).

15. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek název soudu sp. zn. spisová značka). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález, anonymizována dvě slova). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně viz též rozsudek název soudu č. j. číslo jednací, bod anonymizováno).

16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou.

17. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru. Orientační výše měsíční splátky činila 2 084 Kč (viz doplnění žaloby z datum na čl. 16 a 17 spisu).

18. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalované ověřovala v insolvenčním rejstříku a databázích dlužníků a CBB (BRKI a NRKI). Měsíční příjem žalované činil 14 741 Kč (příjem ověřila při sjednávání předchozího úvěru). Měsíční výdaje činily 6 080 Kč (představující odhad výdajů podle ekonomického modelu) a 5 734 Kč (představující splátky úvěrů z dřívějších smluv uzavřených s právní předchůdkyní žalobkyně). Na základě toho dospěla k závěru, že příjem žalované je pro úhradu splátek sjednaného úvěru dostatečný.

19. Na podporu těchto tvrzení odkázala na výpis z databáze anonymizována dvě slova a anonymizováno) a anonymizováno rejstříku. Z nich soud zjistil, že žalovaná neměla uzavřené jiné smlouvy o úvěru a nebylo proti ní vedeno insolvenční řízení.

20. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz přípis z datum na čl. 13 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)). Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz podání z datum na čl. 110 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a (především) žádné další důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z datum).

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z toho, že měsíční příjmy žalované činí 14 741 Kč a výdaje 11 814 Kč. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti (právní předchůdkyně) žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu těchto tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

23. Žalobkyně odkázala pouze na výpis z databázi dlužníků a CBB (BRKI a NRKI) a z insolvenčního rejstříku. I pokud by soud pominul, že výpis z databáze dlužníků neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v databázích (resp. rejstříku) evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové. Toho si je žalobkyně ostatně vědoma, neboť sama uvedla, že právě rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované byl dostatečný pro to, aby byla schopna úvěr splácet. Pro úplnost soud uvádí, že i samotný výpis z databáze CBB (BRKI a NRKI) vypovídá o finanční situaci žalované jen málo (pokud vůbec), neboť podle něj neměla mít uzavřenou žádnou smlouvu o úvěru, ačkoli s právní předchůdkyní žalobkyně měla uzavřeny již dvě.

24. Žalobkyně uvedla, že výše příjmů byla ověřena při sjednávání dřívějšího úvěru. Jelikož však žalobkyně nesplnila povinnost na podporu tohoto tvrzení označit důkazy, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

25. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak dospěla k závěru, že měsíční výdaje žalované (tj. běžné výdaje, včetně výdajů na bydlení) činily částka. Obecný odkaz na ekonomický model není dostačující, a to tím spíše, že tento závěr je zjevně nepřesvědčivý. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná. Soud v této souvislosti zohlednil i to, že žalobkyně počítala s výší výdajů v částce částka. Po uhrazení orientační sjednané splátky úvěru (ve výši částka) by tak žalované zbývala pouze částka částka. Úvěr tak byl i při výši výdajů, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně vycházela, poskytnut na samé hranici finančních možností žalované. Právě tomu má však poskytoval úvěru předcházet.

26. Nakonec si (právní předchůdkyně) žalobkyně musela být vědoma i toho, že s žalovanou uzavírala již třetí smlouvu o úvěru. I na základě toho musela nutně zbystřit a o to pečlivě vážit finanční situaci žalované. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně její skutečné majetkové (finanční) situace.

27. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalované, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná. Dokonce i při výši příjmů a výdajů, z nichž vycházela, neměla úvěr poskytnout, neboť jeho splácení by zjevně bylo na samé hranici finančních možností žalované.

28. Pro úplnost soud dodává, že i právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a anonymizována dvě slova) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž úprava § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu (podstaty) shodná s úpravou § 86 nového zákona o spotřebitelském úvěru (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19).

29. Podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru: anonymizováno poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

30. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: anonymizováno státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

31. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz anonymizována dvě slova dvora z datum, OPR- právnická osoba, C číslo, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

32. K závěru, že nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit (prověřit) schopnost spotřebitele úvěr splácet má podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru za následek absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, dospěl i Nejvyšší soud (viz rozsudek z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, včetně tam citované judikatury).

33. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze to, oč se na úkor poskytovatele úvěru obohatil (ustanovení pr. předpisu, tedy pouze poskytnuté peněžní prostředky (viz § 497 ve spojení s ustanovení pr. předpisu, viz též § 3028 odst. 3 občanského zákoníku), které doposud nevrátil.

34. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky do výše úvěrového rámce částka. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně byl na účtu kontokorentního úvěru k datum naposledy kladný zůstatek (v tento okamžik tedy žalovaná nic nedlužila). Následně čerpala peněžní prostředky ve výši částka a vrátila částku částka (viz doplnění žaloby z datum na čl. 54 až 57 spisu a výpisy z účtu za období od datum do datum). Po zesplatnění úvěru ještě uhradila částku ve výši částka (viz žaloba na čl. 2 až 4 spisu a přehled splátek za období od datum do datum).

35. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši částka. V řízení nebylo zjištěno, že by uhradila více než částka. Žalovaná tedy dluží částku částka (částka - částka).

36. Jelikož žalovaná nezaplatila dluh včas, má žalobkyně též právo na úhradu úroků z prodlení (§ 1958 odst. 2 a § 1970 občanského zákoníku) Podle § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.): anonymizováno úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené anonymizováno národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V projednávané věci nastalo prodlení datum (viz výzva z datum, včetně dokumentu o sledování zásilky; pro úplnost soud uvádí, že nepřehlédl, že ve spise byla založena i výzva z datum, ohledně ní však žalobkyně neprokázala, že byla žalované doručena (odeslána)). Výše úroku z prodlení by tedy činila anonymizováno, soud však žalobkyni přiznal úrok z prodlení jen ve výši anonymizováno, neboť této výše se domáhala a soud nemůže žalobní návrh překročit (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.).

37. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající tomu, oč se žalovaná na její úkor obohatila, tedy částku částka s úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

38. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Vyšel z informací, které žalobkyně doložila k posouzení úvěruschopnosti žalované (viz body 18 a 19 výše), a vzal v potaz i konkrétní okolnosti případu a zájem žalobkyně (věřitelky). Soud má za to, že je v silách žalované, aby dlužnou částku v této lhůtě uhradila. Současně přihlédl k její relativně nízké výši i k tomu, že nedojde k nijak výraznému oddálení uspokojení žalobkyně.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci větší úspěch, žádné náklady jí však nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se oprávněná domáhat svého práva podáním návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci).