21 C 164/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 32 550 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 550 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 000 Kč s úrokem ve výši 10 513,89 Kč, 24,24 % ročně z částky 15 477,71 Kč od datum do zaplacení, 25,26 % ročně z částky 8 361,22 Kč od datum do zaplacení a 25,77 % ročně z částky 1 477,96 Kč od datum do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 3 509,73 Kč a 8,25 % ročně z částky 25 316,89 Kč od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba) uzavřela s žalovaným tři smlouvy o spotřebitelském anonymizováno, a to dne datum smlouvu číslo dne datum smlouvu číslo dne datum smlouvu číslo („ smlouvy o úvěru“), na jejichž základě se mu zavázala poskytnout peněžní prostředky ve výši částka, částka a částka. Žalovaný peněžní prostředky převzal v hotovosti, sjednané splátky však nehradil řádně a včas, a dluh tedy (v plné výši) neuhradil. Žalovaný celkem uhradil pouze částky 16 100 Kč (pokud jde o první úvěr), 12 650 Kč (pokud jde o druhý úvěr) a 10 700 Kč (pokud jde o třetí úvěr). Pohledávky byla postoupeny žalobkyni, která požaduje dlužnou jistinu, dlužné poplatky, úroky a úroky z prodlení.

3. Žalobkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z datum, včetně příloh). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávek z datum, včetně podacího lístku).

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: anonymizováno před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: anonymizováno při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20).

10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice anonymizována dvě slova a ustanovení právního předpisu EU ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: anonymizováno státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

12. Soudní dvůr Evropské unie („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek anonymizováno dvora z datum, právnická osoba, C číslo, body 39 a 37).

13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, číslo Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

18. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvy o úvěru. Výše měsíčních splátek byla sjednána v částkách částka, částka a částka, (viz anonymizováno o anonymizováno).

19. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala žalobkyně na smlouvy o úvěru a karty zákazníka z datum, datum a datum. Dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně příjmy ověřila z bankovních výpisů a výdaje z nájemní smlouvy. Finanční situaci žalovaného ověřovala i v insolvenčním rejstříku.

20. Na podporu těchto tvrzení odkázala na smlouvy o úvěru a karty zákazníka. Ze smluv o úvěru soud zjistil, že žalovaný prohlásil (potvrdil), že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně o své majetkové (finanční) situaci informoval (body 7.1 a 7.2 smluv o úvěry). Z karty zákazníka z datum soud zjistil, že měsíční příjem žalovaného měl činit částka (žalovaný pracoval jako zedník) a jeho měsíční výdaje částka (výdaje na bydlení částka a osobní výdaje částka). Totéž zjistil i z karty zákazníka z datum, pouze s tím rozdílem, že výdaje činily částka (navýšení o částka bylo o výdaje na splátky úvěrů). Podobné zjistil i z karty zákazníka z datum, zde s tím rozdílem, že měsíční příjmy činily částka a měsíční výdaje částka (výdaje na bydlení částka, osobní výdaje nově 10 000 Kč a výdaje na splátky úvěrů nově částka). Žalovaný žil v nájmu s manželkou.

21. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz přípis z datum na čl. 19 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)). Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz podání z datum na čl. 34 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a (především) žádné další důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z datum).

22. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

23. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjmy činí částka, resp. částka, a výdaje částka, resp. částka, resp. částka. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti (právní předchůdkyně) žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu těchto tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

24. Žalobkyně odkázala na výpis z insolvenčního rejstříku. I pokud by soud pominul, že výpis neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v rejstříku evidován, pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení jeho úvěruschopnosti klíčové.

25. Žalobkyně uvedla, že výše příjmů byla ověřena z bankovních výpisů. Jelikož však žalobkyně nesplnila povinnost na podporu tohoto tvrzení označit důkazy, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

26. Současně žalobkyně uvedla, že výše výdajů byla ověřena z nájemní smlouvy. Jelikož však žalobkyně nesplnila povinnost na podporu tohoto tvrzení označit důkaz, jde to k její tíži. Ani v tomto směru (s anonymizováno) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak dospěla k závěru, že měsíční výdaje žalovaného činily postupně částka, částka a částka. Pokud se totiž osobní výdaje žalovaného měly od datum do datum zvýšit o částka (tedy o anonymizováno), je tento závěr (přinejmenším zčásti) nepřesvědčivý. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

27. Nakonec si (právní předchůdkyně) žalobkyně musela být vědoma i toho, že s žalovaným uzavírala v rozmezí půl roky tři smlouvy o úvěru (ve dnech datum, datum a dne datum). Nemohla pominout ani to, že výše výdajů na splátky úvěrů se u žalovaného (jen na základě jeho tvrzení) zvyšují (a nutně zahrnují i jiné úvěry, než sama poskytla). Nakonec musela rozpoznat, že výše úvěrů, kterou žalovanému poskytuje, byla zhruba poloviční oproti částce použitelného anonymizována čtyři slova), anonymizována čtyři slova datum anonymizováno částka, anonymizována dvě slova částka; anonymizováno datum anonymizováno částka, anonymizována dvě slova částka a dne datum částka částka, disponibilní prostředky částka). I na základě těchto skutečností musela nutně zbystřit a o to pečlivě vážit finanční situaci žalovaného. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

28. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

29. Pro úplnost soudu dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a anonymizováno dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku název soudu z datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a anonymizováno dvora).

30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: anonymizována dvě slova spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

32. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: anonymizováno státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

33. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek anonymizováno dvora z datum, OPR- právnická osoba, C číslo, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

34. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

35. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu„ speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek název soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek název soudu sp. zn. spisová značka, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky název soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, název soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, nebo název soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka).

36. Ze smluv o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v celkové výši částka. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky převzal. Z tvrzení žalobkyně současně plyne, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku částka.

37. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru. Na základě smluv o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši částka. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než částka. Žalovaný tedy dluží částku částka (částka - částka).

38. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši částka (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Jde o dobu, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z informací, které žalobkyně doložila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (viz body 19 a 20 výše). Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Pracuje-li žalovaný jako zedník a žije s manželkou v nájmu, má soud za to, že úhrada ve výši částka do jednoho měsíce od právní moci rozsudku je v jeho silách. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek název soudu sp. zn. spisová značka, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení, viz bod 35 výše) žalobkyni nenáleží.

39. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku částka, úrok a úrok z prodlení) žalobu zamítl.

40. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z datum), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci v podstatě plný úspěch, žádné náklady mu však nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se oprávněná domáhat svého práva podáním návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci). Změní-li se možnosti žalovaného, může soud na návrh některého z účastníků dobu určenou výrokem I. tohoto rozsudku změnit (§ 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru).