21 C 210/2015

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Miroslavem Jurmanem v právní věci žalobce: ; název žalobkyně , IČO se sídlem adresa , obec zastoupen advokátem: anonymizováno jméno příjmení anonymizováno . se sídlem adresa , obec a číslo proti; žalovanému/žalované: ; 1) název žalované , IČO se sídlem adresa , obec zastoupen advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno . se sídlem adresa , obec a číslo 2) země – název původní účastnice , IČO Se sídlem adresa za nějž v řízení jedná anonymizováno 7 slov , IČO se sídlem adresa žalované územní pracoviště obec se sídlem ulice a číslo , PSČ , obec , V řízení o žalobě o určení vlastnického práva státu k nemovitostem podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že [země] – [název původní účastnice] je vlastníkem nemovitostí zapsaných u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí] pozemků [anonymizováno 5 slov] a pozemků KN parcelní [číslo] to v rozsahu, jímž odpovídají původnímu majetku žalobce, tj. pozemku PK parcelní [číslo] dále pro [katastrální uzemí] pozemků KN parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemků KN parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo] se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobou doručenou soudu 28. 12. 2015 se žalobce domáhal dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ ZMVC“ v k.ú. [anonymizováno], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [část obce], [obec] u [obec] a [obec] u [obec] (dále jen„ nemovitosti“). Jedná se o zemědělské nemovitosti dle vymezení § 2 písm. b) ZMVC a původně byly tyto nemovitosti zapsány v Zemských deskách, vložce [číslo] v pozemkových knihách vložce [číslo] pro [katastrální uzemí]. V době komunismu byly společně s dalšími zemědělskými nemovitostmi zestátněny postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi pozemkové reformy, tedy způsobem uvedeným v § 5 písm. a) ZMVC. Většina těchto zestátněných nemovitostí byla v procesu restituce podle ZMVC již žalobci vrácena.

2. Nemovitosti byly v po roce 1989 ve správě Pozemkového fondu (nyní druhý žalovaný) a byly v rozporu s § 3 zákona [číslo] o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, zařazeny do privatizačního projektu [číslo] staly se neoprávněně součástí majetku obchodní společnosti [právnická osoba] a poté [anonymizováno] [právnická osoba], jako současný vlastník je zapsán první žalovaný. Převody majetku byly provedeny v rozporu se zákonem, a jsou proto absolutně neplatné. Žalobce je aktivně legitimován dle § 18 ZMVC k podání žaloby a má právní zájem na určení vlastnického práva státu, neboť hodlá uplatnit svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí výzvou dle uvedeného zákonného ustanovení.

3. První žalovaný ve svých vyjádřeních nárok žalobce neuznal a navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle jeho názoru žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ZMVC, neboť nemovitosti nevlastnil v rozhodném období a ani mu v něm nebyla způsobena křivda, vydání majetku brání nesplnění podmínek pro ně, první žalovaný nemovitosti nenabyl v rozporu s blokačními paragrafy, neboť byl v dobré víře, že jimi nejsou dotčeny, pročež pokud by neplatilo výše uvedené, pak mu vlastnickém právo vzniklo vydržením. Žalovaný též poukazoval na zásadu ZMVC, podle níž nápravou křivd ve vztahu k církvím a náboženským společnostem nemají být páchány křivdy nové, přičemž dle jeho názoru uplatněním testu proporcionality je třeba dovodit závěr, že vlastnické právo prvního žalovaného tvoří hranici pro legitimní očekávání žalobce skrze domáhání se naturální restituce.

4. Druhý žalovaný se ve svých vyjádřeních převážně ztotožňoval s argumentací prvního žalovaného a rovněž navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

5. První jednání ve věci proběhlo v srpnu 2016, následně především žalobce a první žalovaný vedli smírná jednání, která nebyla úspěšná. Následně soud na návrh stran vyčkal na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově, resp. Krajského soudu v Českých Budějovicích v související věci týkající se téhož žalobce.

6. Za stát – druhého žalovaného ve věci nejprve jednal Úřad [anonymizováno 6 slov] („ [anonymizováno]“), územní pracoviště [obec], a to na základě zápisu o dohodě z 29. 1. 2016. Zastupování bylo ukončeno dohodou z 24. 3. 2017. V návaznosti na ní se soud zabýval otázkou, zda není dán důvod pro výlučné jednání ÚZSVM dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle bodu 1 tohoto ustanovení ÚZSVM za stát výlučně jedná v řízení před tuzemskými soudy a rozhodčími orgány ve věci určení vlastnického práva státu ke hmotné nemovité věci, jejíž ocenění podle zákona o oceňování majetku přesahuje v době zahájení řízení částku 25 000 000 Kč.

7. V této souvislosti se soud zabýval otázkou hodnoty nemovitostí. Na základě znaleckého posudku [jméno] [příjmení] z 21. 4. 2018 [číslo] (ve spojení s vyjádřením na žádost soudu z 28. 6. 2018) dospěl k závěru, že jejich odhadní cena činí více jak 47 milionů Kč, a proto je nepochybně splněn předpoklad výlučného jednání ÚZSVM. O tomto závěru soud strany informoval přípisem ze 14. 8. 2018.

8. Usnesením z 17. 8. 2016, č.j. 21 C 210/2015-219, které téhož dne nabylo právní moci, bylo řízení částečně zastaveno ohledně 8 pozemkových parcel v [katastrální uzemí].

9. Vymezení pozemků, ohledně nichž se žalobce domáhal určení vlastnického práva státu, bylo v průběhu řízení zpřesňováno, poslední úprava petitu byla soudem připuštěna usnesením z 10. 11. 2021. Žalobce se tak domáhal určení vlastnického práva státu nemovitostí zapsaných u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí] pozemků KN parcelní č. [anonymizována dvě slova] a pozemků KN parcelní [číslo] to v rozsahu, jímž odpovídají původnímu majetku žalobce, tj. pozemku PK parcelní [číslo] dále pro [katastrální uzemí] pozemků KN parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemků KN parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizováno] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo] pro [katastrální uzemí] pozemků parcelní [číslo].

10. Mezi stranami bylo učiněno nesporným, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem rozhodnutím orgánů [příjmení] říše v roce 1941. [Anonymizovaný odstavec.]

12. Provedené důkazy hodnotil soud každý jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k nejdůležitějšímu a pro věc rozhodnému závěru, že československý stát převzal veškerý majetek žalobce na podkladě dekretů [číslo] Sb. a [číslo] Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6. 3. 1948, [číslo jednací], a výměr [příjmení] národního výboru v [obec] ze dne 16. 9. 1948, [číslo jednací]).

13. Oprávněnou osobou dle § 3 ZMVC je registrovaná církev a náboženská společnost, právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo Náboženská matice, a to za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

14. Dle žalobcem uplatňovaného § 5 písm. a) ZMVC jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Dle písm. j) téhož ustanovení pak politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci.

15. Podle § 18 odst. 1 ZMVC může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

16. Podle § 18 odst. 4 ZMVC musí být při aplikaci tohoto zákona šetřen jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období. Orgány veřejné moci poskytnou oprávněným osobám součinnost zejména tím, že jim bez zbytečného odkladu bezplatně poskytnou výpisy a opisy z evidence a jiné podklady, které mohou přispět k objasnění jejich nároků.

17. V řízení bylo mezi účastníky učiněno nesporným, že žalobce pozbyl vlastnické právo k žalovaným nemovitostem již v roce 1941 na základě rozhodnutí orgánů Německé říše, tedy před rozhodným obdobím. V usnesení z 14. 8. 2020, č.j. 28 Cdo 2075/2020-669, Nejvyšší soud dospěl v řízení týkající se téhož žalobce k následujícím závěrům, které jsou aplikovatelné i na tento případ (dle § 13 občanského zákoníku je třeba v obdobných sporech postupovat totožně). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ve sporu o určení vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 ZMVC je oprávněná osoba aktivně věcně legitimována za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Nejvyšší soud přitom opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

18. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře Nejvyššího soudu Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

19. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Byť Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry lze přijmout i v režimu ZMVC.

20. Na majetkovou křivdu ve smyslu ZMVC tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97). Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).

21. Jelikož ke konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. došlo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, tj. před počátkem rozhodného období, žalobce v řízení o určení vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 ZMVC postrádá aktivní věcnou legitimaci. Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitým věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku – opětovná uzurpace majetku, jenž do státního vlastnictví přešel již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).

22. Uvedenému odpovídá skutečnost, že žalobce jako původní vlastník pravděpodobně nemovitosti po válce užíval a různé státní orgány s ním ohledně jeho původního majetku komunikovaly (viz např. oznámení Ministerstva zemědělství z 24. 6. 1948 aj.).

23. Již z tohoto důvodu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Nad rámec výše uvedeného soud ohledně dalších rozhodných skutečností, které byly v řízení uplatňovány, dospěl k následujícím závěrům.

25. Prvnímu žalovanému lze dále přisvědčit v tom, že nemohl při nabytí nemovitostí v roce 1993 porušit blokační paragrafy obsažené v zákoně o velké privatizaci nebo zákoně o půdě, protože tato ustanovení shodně limitovala pouze případy, kdy byl převáděn majetek, který byl v rozhodném období vlastněn církevní osobou. Jak bylo v řízení nepochybně prokázáno, v případě žalobce lze uvažovat toliko o neuspokojeném nároku na obnovení jeho vlastnického práva. Nejednalo se tedy o majetek ve smyslu uvedených zákonů.

26. Žalobce v řízení právě v souvislosti s privatizačním projektem zpochybňoval dobrou víru prvního žalovaného a poukazoval na judikaturou zpochybněnou dobrou víru orgánů společnosti v případě privatizace [anonymizováno] [obec]. Jelikož se v době privatizace jednalo o odlišné státní podniky a následně akciové společnosti, nepovažuje soud za případné, přenášet judikaturní závěry i na tento případ. Z obsahu privatizačního projektu soud okolnosti, které by jednoznačně vyvracely dobrou víru orgánů nově vytvořené akciové společnosti ohledně privatizovaného majetku (resp. jeho dotčení blokačními ustanoveními), neshledal.

27. Protože účelem ZMVC je zmírnění majetkových křivd, je na místě usilovat o to, aby jeho aplikací nebyly páchány křivdy nové.

28. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 150 o. s. ř., přičemž za důvody zvláštního zřetele hodné shledal především povahu tohoto sporu a snahu o nalezení co nejspravedlivějšího řešení. Jestliže i judikatura nejvyšších soudů se ohledně žalob tohoto tipu obecně a též ve vztahu k oběma účastníků řízení v průběhu času vyvíjela, má soud za to, že prostá aplikace ustanovení o hrazení nákladů řízení dle procesního úspěchu v tomto řízení, by takovým spravedlivým řešením nebyla.