21 C 232/2025

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno o zaplacení částky 62 850,30 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 215 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 16 558,81 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (č. , hodnota, ), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak dluh nehradil řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalovaný namítl, že je smlouva o úvěru neplatná, neboť žalobkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost.

3. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2023): Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

7. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

8. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

9. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

10. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

11. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

12. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

13. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

14. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

15. V projednávané věci žalobkyně (s odkazem na dokument označený Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) uvedla, že vycházela z měsíčních příjmů žalovaného ve výši 23 052 Kč a výdajů ve výši 3 348 Kč (z toho výdajů na bydlení ve výši 3 000 Kč, na splátky jiných úvěrů ve výši 315 Kč a na sázky ve výši 33 Kč). Na svou podporu odkázala na výplatní pásky (za období od července 2022 do února 2023), výpisy z účtu žalovaného (za období od května 2022 do března 2023) a informace z databází (především REPI, SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

16. Z výplatních pásek za období od července 2022 do února 2023 soud zjistil, že příjem žalované činil postupně 22 824 Kč (v červenci 2022), 23 050 Kč, 23 149 Kč, 23 839 Kč, 20 108 Kč a 23 210 Kč (v období od října 2022 do února 2023).

17. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

18. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalovaného činil jeho průměrný měsíční příjem 22 696,66 Kč [jde o průměr částek podle výplatních pásek (viz bod 16 výše)].

19. I přesto, že žalobkyně vycházela v zásadě ze správného posouzení příjmové stránky finanční situace žalovaného (srov. body 15 a 18 výše), není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení jeho výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru).

20. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních výdajů žalovaného v částce 3 348 Kč, a nevysvětlila, jak tuto částku ověřila. Současně žalobkyně svá tvrzení nijak nedoložila. Pokud by se žalobkyně účastnila jednání, soud by ji vyzval (a to opakovaně, viz čl. 23 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 140 spisu).

21. Žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje žalovaného činily na bydlení 3 000 Kč, na splátky jiných úvěrů 315 Kč a na sázky 33 Kč. Je tudíž na první pohled zjevné, že ani tvrzení o výdajích žalovaného nejsou úplná. Z výše uvedeného nicméně plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Úkolem žalobkyně je tedy ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat.

22. Nadto pokud žalobkyně uvedla, že výdaje žalovaného na bydlení činily 3 000 Kč, tuto výši nijak blíže nevysvětlila ani nedoložila (ostatně není ani jasné, jaký způsob bydlení žalovaný užíval). Pokud (s odkazem na dokument označený Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, str. 2) vycházela z obratů na výpisech z účtu (za období od května 2022 do března 2023), soud uvádí, že by bylo nezbytné, aby svůj důkazní návrh konkretizovala: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v rozsáhlých a nestrukturovaných důkazech oporu pro skutková tvrzení účastníka.

23. Pokud žalovaný prohlásil, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, soud pouze stručně připomíná, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz bod 13 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v , adresa, – pobočky v Olomouci z , datum, , č. j. , incidenční spisová značka, ). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

24. Nakonec si žalobkyně musela být vědoma i toho, že žalovaný splácí i jiné úvěry (viz vyjádření z , datum, ). I na základě toho musela nutně zbystřit, a o to pečlivě vážit finanční situaci žalovaného. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

25. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala i na informace z databází (především REPI, SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí). Avšak skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto databázích evidován, není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá ke zjištění a ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

26. Žalobkyně tedy neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora). Pro úplnost zdůrazňuje, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

30. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

31. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

32. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

33. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

34. Ze smlouvy o úvěru z , datum, , č. , hodnota, („třetí smlouva o úvěru“) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč. Částka 15 769 Kč byla určena (vyplacena) žalovanému. Částka 49 731 Kč byla určena žalobkyni k úhradě dluhu žalovaného, který mu vznikl ze smlouvy o úvěru z , datum, , č. , hodnota, („druhá smlouva o úvěru“). , adresa, 500 Kč byla určena k úhradě nákladů žalobkyně na poskytnutí úvěru (viz body 4.2., 4.3. a 4.8. třetí smlouvy o úvěru).

35. Z druhé smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Částka 13 920 Kč byla určena (vyplacena) žalovanému. Částka 26 080 Kč byla určena žalobkyni k úhradě dluhu žalovaného, který mu vznikl ze smlouvy o úvěru z , datum, , č. , hodnota, („první smlouva o úvěru“). Částka 10 000 Kč byla určena k úhradě nákladů žalobkyně na poskytnutí úvěru (viz body 4.2., 4.3. a 4.8. druhé smlouvy o úvěru).

36. Z první smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Částka 20 000 Kč byla určena (vyplacena) žalovanému. Částka 5 000 Kč byla určena k úhradě nákladů žalobkyně na poskytnutí úvěru (viz body 4.2., 4.3. a 4.8. první smlouvy o úvěru).

37. Mezi účastníky je nesporné, že žalovanému (na jeho účet) byla vyplacena celková částka ve výši 49 689 Kč (viz vyjádření žalovaného z , datum, a vyjádření žalobkyně z , datum, ).

38. Mezi účastníky je též nesporné, že žalovaný celkem žalobkyni uhradil částku převyšující 80 000 Kč: žalovaný uvedl, že uhradil částku 84 361 Kč (viz vyjádření žalovaného z , datum, ), žalobkyně uvedla, že uhradil částku 87 822 Kč (viz vyjádření žalobkyně z , datum, ).

39. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

40. Na základě třetí, druhé a první smlouvy o úvěru byla žalovanému vyplacena celková částka ve výši 49 689 Kč (15 769 + 13 920 + 20 000).

41. Pokud jde o částky 14 500 Kč (třetí smlouva o úvěru), 10 000 Kč (druhá smlouva o úvěru) a 5 000 Kč (první smlouva o úvěru), žalobkyně je žalovanému neposkytla. Jednalo se o náklady na poskytnutí úvěru (viz body 4.3. a 4.8. každé ze zmíněných smluv o úvěru), které jsou protiplněním za poskytnuté peněžní prostředky (popř. související služby). Protiplnění (ať je úrokem, poplatkem či jiným protiplněním) zjevně nepředstavuje poskytnuté peněžní prostředky (§ 2395 občanského zákoníku), resp. poskytnutou jistinu (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

42. Pokud jde o částku 49 731 Kč (třetí smlouva o úvěru) a 26 080 Kč (druhá smlouva o úvěru) soud předně uvádí, že si je vědom toho, že předmětem projednávané věci je dluh žalovaného z třetí smlouvy o úvěru. Současně připouští, že nelze vyloučit dohodu smluvních stran ohledně poskytnutí peněžních prostředků, resp. poskytnutí jistiny, jinak než formou (přímého) vyplacení finančních prostředků, tedy např. i formou konsolidace či refinancování úvěru.

43. Pokud je však dána blízká časová a věcná souvislost dvou či více formálně samostatných smluv o úvěru, přičemž obsahem druhé (či další navazující) smlouvy o úvěru je i vypořádání práv a povinností z předchozí smlouvy o úvěru, a jde o situaci, která z pohledu spotřebitele fakticky vede převážně jen k navýšení celkové výše poskytnutých peněžních prostředků o úroky, poplatky či jiná protiplnění a z pohledu poskytovatele úvěru nesleduje žádný legitimní cíl, musí se soud při rozhodování podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru zabývat i závazkem vzniklým na základě předchozích smluv o úvěru a poskytovateli úvěru přiznat jen (na základě nich) poskytnutou (a nesplacenou) jistinu. I za této situace totiž soud musí důsledně dbát o to, aby byl spotřebitel povinen vrátit jen poskytnutou jistinu.

44. Soud k takto popsané situaci přistupuje jako ke změně závazku ze smlouvy o úvěru spočívající ve (významném) navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Platností předchozích smluv o úvěru se proto nezabývá.

45. Pro úplnost soud dodává, že opačný výklad by (za této situace) odporoval účelu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Tím je totiž – mimo ochrany spotřebitele – i „postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; srov. též rozsudek Soudního dvora ve věci OPR-Finance s.r.o., body 25 a 31, včetně tam citované judikatury). Jistina poskytnutá na základě třetí smlouvy o úvěru tak nemůže představovat úroky, poplatky a jiná protiplnění na základě první a druhé smlouvy o úvěru. Jiný výklad by popíral účel zákona a byl by (jednoduchým) návodem k jeho obcházení.

46. O právě popsanou situaci se jedná i v projednávané věci. K uzavření smluv o úvěru došlo s relativně krátkým časovým odstupem (nejprve ze dne na den, poté s odstupem několika měsíců). Všechny smlouvy o úvěru jsou z hlediska obsahu (včetně úroků, poplatků a dalších protiplnění) v podstatě shodné. Liší se v zásadě jen ve výši částky poskytnutých peněžních prostředků: ta výrazně roste, pokud jde o přičítání úroků, poplatků či jiných protiplnění, a klesá, pokud jde o skutečně vyplacené peněžní prostředky. Žalobkyně tedy nemohla mít žádný legitimní zájem na konsolidaci či refinancování původního úvěru.

47. Na základě smluv o úvěru tak byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 49 689 Kč. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil částku převyšující 80 000 Kč.

48. Soud dospěl k závěru, že je třetí smlouva o úvěru neplatná, proto žalobkyni náleží pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Jelikož žalovaný jistinu zcela uhradil, žalobkyni nic nedluží. Soud proto žalobu zamítl.

49. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další stranami označené důkazy (viz protokol o jednání z , datum, ), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

50. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 2 730 Kč (viz čl. 7, 12 a 13 spisu). Správně mělo být zaplaceno 2 515 Kč. Základ poplatku v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok ve výši 4 393,19 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení (viz § 513 občanského zákoníku a § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Přeplatek tedy činí 215 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů v plné výši.

52. Náklady žalovaného sestávají z nákladů zastoupení advokátkou , tituly před jménem, , jméno FO, , resp. advokátem , tituly před jménem, . V této souvislosti soud uvádí, že , tituly před jménem, , jméno FO, byl od , datum, pozastaven výkon advokacie, přičemž ji podle § 27 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, zastupuje , tituly před jménem, , jméno FO, (viz informace ze seznamu advokátů dostupná z internetových stránek www.cak.cz).

53. Zástupkyně, resp. zástupce žalobkyně učinili v řízení tři úkony právní služby, kterými jsou:i. převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],ii. písemné podání ve věci samé (vyjádření z , datum, ) [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] aiii. účast na jednání před soudem dne , datum, [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 620 Kč [§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. advokátního tarifu; z tarifní hodnoty 62 850,30 Kč, neboť při jejím určení se k úrokům a nákladům spojeným s uplatněním pohledávky nepřihlíží (viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu a bod 50 výše], která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).Zástupci žalobkyně dále náleží cestovní výdaje ve výši 2 848,81 Kč (cesta na jednání soudu z , adresa, a zpět v délce 2 x 164,1 km, kombinovaná spotřeba 8,3 l/100 km, palivo nafta v ceně 34,70 Kč/l, základní náhrada 5,80 Kč/km).Zástupci žalobkyně dále náleží náhrada za čas strávený cestou z jeho sídla (, adresa, ) do místa jednání soudu (, právnická osoba, ) a zpět ve výši 1 500 Kč [10 půlhodin; § 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 3 advokátního tarifu].Zástupkyně, resp. zástupce žalobkyně nejsou plátci DPH.

54. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 16 558,81 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta k plnění byla stanovena třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).