21 C 247/2025

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 237 869,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 551 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplaceníčástky 142 318,36 Kč aúroku z prodlení ve výši 391,02 Kč a 12 % ročně z částky 237 869,36 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 205,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (č. , hodnota, ), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 282 822 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak splátky nehradil řádně a včas, proto žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení.

2. Žalovaný vyjádřil pochybnosti o tom, že smlouvu podepsal. Zároveň namítal, že žalobkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost.

3. Soud předem dalšího posouzení uvádí, že v projednávané věci uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Ze smlouvy o úvěru (z , datum, ) a z dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta plyne, že ze strany spotřebitele byla smlouva podepsána kódem 271991. To je pro zachování písemné formy právního jednání, zpochybňoval-li ji žalovaný, dostačující (§ 561 odst. 1 a 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce). Namítal-li snad žalovaný dále, že smlouvu o úvěru nepodepsal, sám tuto argumentaci zpochybnil: jedním dechem totiž uvedl, že považuje smlouvu o úvěru za neplatnou a vylíčil, jak usiloval o smírné řešení sporu ohledně závazku ze smlouvy o úvěru. Současně nijak nezpochybnil, že mu žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 282 822 Kč, které se jí zavázal vrátit.

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud dále otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do , datum, ): Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho měsíčních příjmech ve výši 25 500 Kč a měsíčních příjmech ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč. Měsíční příjmy žalovaného ověřila z výpisů z účtu (odkázala na výpisy z účtu za období od , datum, ). Pokud jde o výdaje uvedla následující: i. vycházela z tvrzení žalovaného a částek životního minima a normativních nákladů na bydlení, ii. specifikovala stávající a budoucí splátky úvěrů (odkázala na úvěrovou zprávu) a iii. výdaje ověřila z výpisů z účtu (odkázala na výpisy z účtu za období od , datum, ).

17. Jelikož soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná, vyzval ji (a to opakovaně, viz čl. 21 spisu), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz protokol o jednání z , datum, ).

18. Žalobkyně na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.

19. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

20. Žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 500 Kč. Příjem ověřila z výpisu z účtu za období od , datum, . Z nich plyne, že příjem žalovaného činil v červnu , Anonymizováno, částku 26 420 Kč a v červenci , Anonymizováno, částku 28 496 Kč.

21. Aniž by soud zpochybňoval správnost zjištění a ověření příjmové stránky finanční situace žalovaného, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení jeho výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Porovnávala-li žalobkyně příjmy a výdaje domácnosti žalovaného, a v této souvislosti vycházela z žalovaným tvrzených měsíčních příjmů ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč (viz karta klienta), nevylíčila, jak dospěla k výši tohoto přijmu a jak jej ověřila, a dále svá tvrzení nedoložila. S touto argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná. Ničím nepodložené tvrzení spotřebitele totiž není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

23. Pokud jde o výdaje, i. žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o výši měsíčních výdajů jeho domácnosti v částce 15 000 Kč (viz karta klienta), ii. částek životního minima všech členů domácnosti ve výši 13 890 Kč (vycházela z toho, že žalovaný je ženatý a má dvě děti; viz karta klienta) a normativních nákladů na bydlení ve výši 14 368 Kč a iii. výdaje ověřila z výpisů z účtu (odkázala na výpisy z účtu za období od , Anonymizováno, do , datum, ).

24. K této argumentaci soud předně stručně opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Proto není postačující vycházela-li žalobkyně z tvrzení žalovaného o výši měsíčních výdajů jeho domácnosti v částce 15 000 Kč.

25. Za druhé soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25). Proto není postačující vycházela-li žalobkyně z částek životního minima a normativních nákladů na bydlení. Nadto porovnávala-li by žalobkyně příjem žalovaného ve výši 25 500 Kč (nebo dokonce ve výši 27 458 Kč; viz průměr částek uvedených v bodě 20 výše) s těmito náklady v jí tvrzené výši 28 258 Kč (13 890+14 368; viz doplnění žaloby z , datum, , bod III.), resp. 21 518 Kč (4 250+2 900+14 368; viz doplnění žaloby z , datum, , bod III.), musela by nutně dospět k závěru, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr v měsíčních splátkách 6 241 Kč (viz smlouva o úvěru z , datum, ), a to dokonce bez zohlednění splátek jiných úvěrů (k tomu viz doplnění žaloby z , datum, , bod III., a úvěrová zpráva).

26. Za třetí úkolem žalobkyně je ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit konkrétní důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat. Soud není ani oprávněn (natož povinen) dohledávat v rozsáhlých a nestrukturovaných důkazech oporu pro skutková tvrzení účastníka. Proto není postačující odkázala žalobkyně bez dalšího na výpisy z účtu za období od , Anonymizováno, do , datum, .

27. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně nevylíčila a neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny výdaje žalovaného (popř. příjmy ostatních členů domácnosti žalovaného), a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

28. Soud nepřehlédl ani to, že žalobkyně odkázala i na informace z registrů a rejstříku (SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí). Avšak skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech a rejstřících evidován, není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

29. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora). Pro úplnost zdůrazňuje, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

32. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

33. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

34. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

35. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

36. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 282 822 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný tyto peněžní prostředky čerpal a na dluh uhradil částku 187 271 Kč (viz též výpis čerpání, splátek a úhrad).

37. Pro úplnost soud dodává, že z tvrzení žalobkyně plyne, že částka 257 822 Kč byla určena ke konsolidaci dvou předchozích úvěrů (z , Anonymizováno, a , datum, ). Nelze vyloučit dohodu smluvních stran ohledně poskytnutí peněžních prostředků, resp. poskytnutí jistiny, jinak než formou (přímého) vyplacení finančních prostředků, tedy např. i formou konsolidace či refinancování úvěru. Žalobkyně současně rozptýlila pochybnosti ohledně iracionality takovéto transakce z pohledu spotřebitele.

38. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

39. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 282 822 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než 187 271 Kč. Dluží tedy částku 95 551 Kč.

40. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté (a nevrácené) jistiny ve výši 95 551 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 1 000 Kč. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

41. Soud vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 6. 8. 2025, č. j. 5 Co 657/2025-233, bod 16). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit.

42. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele (jehož tíží v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní, viz rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132) rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li proto spotřebitel zcela pasivní, vychází by soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 41 výše).

43. Žalovaný uvedl, že je v jeho silách hradit splátky v měsíční výši 500 Kč. Žalobkyně s návrhem nesouhlasila: požadovala, aby byl dluh uhrazen nejpozději za 100 měsíců.

44. Jelikož soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalovaného týkající se možnosti vrátit poskytnutou (a doposud neuhrazenou) jistinu spotřebitelského úvěru v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč nejsou dostatečná, vyzval jej, aby je doplnil. Současně jej poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci s touto argumentací úspěšný (viz protokol o jednání z , datum, ).

45. Žalovaný na svou podporu odkázal na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 22. 10. 2025, č. j. 31 C 196/2025-71. Z něj plyne, že měsíční příjmy žalovaného činí 35 000 Kč a jeho výdaje přibližně 30 000 Kč: soud proto i s přihlédnutím k dalším okolnostem dospěl v této věci k závěru, že je v silách žalovaného měsíčně splácet částku 1 000 Kč (viz rozsudek č. j. 31 C 196/2025-71, bod 15). V projednávané věci soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit (viz § 13 občanského zákoníku): i na jejich podkladě má v posledku za to, že je v silách žalovaného měsíčně splácet částku 1 000 Kč, a to i na dluh v projednávané věci. Proto soud nemohl rozhodnout pro žalovaného příznivěji.

46. Soud spojil nesplnění jakékoliv jedné splátky se ztrátou výhody splátek. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek z 1. 10. 2024, č. j. 19 Co 1118/2024-94, který byl publikován v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů; evidence je dostupná zde: https://rozhodnuti.nsoud.cz/judikaturavks/judikatura_vks.nsf/uvod), jíž je soud vázán, lze totiž stanovení ztráty výhody splátek zpravidla považovat za řešení, které směřuje ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru (přičemž v konkrétním případě nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly odklon od tohoto pravidla). Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaná zpozdí byť s jedinou splátkou, může žalobkyně uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči žalované, přičemž tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 zákona občanského zákoníku, per analogiam).

47. Ostatně soud určil dobu k vrácení poskytnuté (a nevrácené) jistiny též v souladu se stanoviskem žalobkyně, která požadovala úhradu dlužné částky po dobu nejdéle 100 měsíců (viz bod 43 výše).

48. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

49. Pro úplnost soud dodává, že návrh na provedení některých žalobkyní a žalovaným označených důkazů zamítl (viz protokol o jednání z , datum, ); některé další žalobkyní označené důkazy sice provedl (viz protokol o jednání z , datum, ), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 237 869,36 Kč s úrokem z prodlení. Žalovaný byl ve věci úspěšnější. Náhrada nákladů mu náleží v rozsahu částky 153 266,87 Kč a nenáleží v rozsahu částky 95 551 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl (též) v rozsahu úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

51. Soud tedy přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v míře jeho úspěchu, tj. z 22,8 % (61,2 % - 38,4 %).

52. Náklady žalovaného sestávají z paušální náhrady za tři úkony, kterými jsou i. odpor a vyjádření k žalobě, ii. příprava účasti na jednání a iii. účast na jednání. [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 205,20 Kč (22,8 % z částky 900 Kč).

53. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).