21 C 271/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplaceníúroku ve výši 15 037,11 Kč,úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 787,11 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení anákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč,se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 632 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 440,30 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, Anonymizováno, ) s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak neuhradil řádně a včas. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, úrok, úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z 27. 1. 2020, včetně příloh – dodatku č. 2 a seznamu postoupených pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z 20. 1. 2024).

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z informací z registrů (CRKI, EUCB, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

17. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 13 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 18 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z 15. 10. 2024).

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

19. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z jeho tvrzení. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

20. Žalobkyně pouze uvedla, že (její právní předchůdkyně) vycházela z příjmů a výdajů tvrzených žalovaným. Jelikož nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila) jejich výši (popř. další konkrétní okolnosti ohledně finanční a majetkové situace žalovaného), nemohla být v tomto směru (s touto) argumentací ve věci úspěšná.

21. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala i na informace z registrů. I pokud by pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

22. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

25. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

26. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

27. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

28. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

29. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše 30 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč (viz též přehled transakcí – dokument uvozený slovy , hodnota, ).

30. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

31. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši 30 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh něco uhradil. Dluží tedy částku 30 000 Kč.

32. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 500 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek (než nestanovit žádné splátky), neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

33. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 42 výše).

34. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. , spisová značka, ; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. , spisová značka, , č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v , adresa, z 19. 6. 2024, č. j. , spisová značka, , bod 14). Žalobkyně na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (i zde proto platí závěry učiněné výše v bodě 17).

35. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že na projednávaný případ nedopadá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť není naplněna jeho hypotéza: koncentrovaně řečeno, chybí zde spor i návrh. Nadto i podle tohoto ustanovení je třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. Soud totiž musí v první řadě přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

36. Z výše uvedených důvodů (viz body 33 až 35) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz rozsudek Krajského soudu v , adresa, z 20. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , bod 14).

37. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

38. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z 15. 10. 2024), neučinil z nich však žádná skutková zjištění. Návrh na provedení důkazu dotazem bance soud zamítl, neboť tvrzení, na jehož podporu byl důkaz navrhován (poskytnutí úvěru), bylo prokázáno (viz protokol o jednání z 15. 10. 2024).

39. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 1 832 Kč (viz čl. 10 spisu). Správně mělo být zaplaceno 1 200 Kč. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok ve výši 15 037,11 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč, neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení (viz § 513 občanského zákoníku). Přeplatek tedy činí 632 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 30 000 Kč s úrokem, úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Náhrada nákladů jí náleží v rozsahu částky 30 000 Kč a nenáleží v rozsahu částky 21 417,24 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl v rozsahu úroku, úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku a nákladů spojených s uplatněním pohledávky; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

41. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 16,6 % (58,3 % - 41,7 %).

42. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 200 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 1 452 Kč. Zástupce žalobkyně učinil v řízení tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění a písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 300 Kč [§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu; z tarifní hodnoty 30 000 Kč, neboť při jejím určení se k úrokům a nákladům spojeným s uplatněním pohledávky nepřihlíží (viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu a bod 39 výše)], která se zvyšuje o 100 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 252 Kč.

43. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 440,30 Kč (16,6 % z částky 2 652 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

44. Pro úplnost soud dodává, že se v projednávané věci výše mimosmluvní odměny a paušální náhrady hotových výdajů stanoví podle § 14b advokátního tarifu. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně uplatňuje své pohledávky ve skutkově a právně obdobných věcech (závazky ze smluv o úvěru). Jen před Okresním soudem v Českých Budějovicích vede stovky obdobných řízení (v poslední době např. řízení vedená pod sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ).

45. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku IV. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě jednoho měsíce. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě jednoho měsíce je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.