21 C 314/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 37 629,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 25 629,23 Kč s úrokem ve výši 23 196,37 Kč a 15 % ročně z částky 20 879,23 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 818,82 Kč a 8,25 % ročně z částky 22 274,50 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 620 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] („ smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však neuhradil řádně a včas (uhradil pouze částku 18 000 Kč). Pohledávka byla postoupeny žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 20 879,23 Kč, smluvní pokutu, úrok (poplatek za služby) a úrok z prodlení.

3. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z [datum], včetně přílohy). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky ze [datum]).

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (srov. důvodovou [anonymizována dvě slova] zákonu č. 257/2016 Sb., [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] [anonymizována dvě slova]; [anonymizováno] Nejvyššího soudu [anonymizováno] 25. 7. 2018, [anonymizováno] 33 Cdo 2178/2018, [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu], o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova]; [anonymizována dvě slova] [název soudu] [anonymizováno] [datum], [anonymizováno] [ústavní nález] ([spisová značka] [anonymizováno] 33), bod 20).

10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

12. Soudní dvůr Evropské unie („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], [právnická osoba], C [číslo], body 39 a 37).

13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, [číslo] Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

18. V projednávané věci účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě (právní předchůdkyně) žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč (viz smlouva o úvěru).

19. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela (právní předchůdkyně) žalobkyně z dokumentu Žádost o úvěr, výplatních lístků žalovaného za období od října do [anonymizováno] [rok] a dále ověřila jeho finanční situaci v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru nespolehlivých plátců DPH. K opakované výzvě soudu (viz výzva z [datum] a protokol z jednání z [datum]) žalobkyně uvedla, že jde o veškeré skutečnosti, z nichž při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (právní předchůdkyně) vycházela.

20. Z dokumentu Žádost o úvěr soud zjistil, že (právní předchůdkyně) žalobkyně vyšla z průměrného měsíčního příjmu žalovaného ve výši [částka]. Zohlednila měsíční výdaje na bydlení ve výši [částka] a na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši [částka], celkem tedy ve výši [částka]. Současně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájmu a nevyživuje jiné osoby.

21. Z výplatních lístků za říjen až prosinec 2019 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila postupně [částka], [částka] a [částka].

22. Soudu je dále z úřední činnosti známo, že proti žalovanému je před Okresním soudem v Českých Budějovicích vedeno v současnosti několik exekučních řízení. Mezi nimi též řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka] a pod sp. zn. [spisová značka], v nichž je po žalovaném vymáhán nezaplacený dluh z úvěrových smluv uzavřených dne [datum] a [datum].

23. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

24. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalovaného činil jeho průměrný čistý měsíční příjem [částka].

25. Aniž by soud zpochybňoval správnost posouzení příjmové stránky finanční situace žalovaného, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení výdajové stránky finanční situace žalovaného (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Výdajovou stránku (právní předchůdkyně) žalobkyně posoudila nesprávně, tudíž dospěla i k nesprávnému závěru o neexistence důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Tím porušila povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí [částka] a další běžné výdaje (na stravu, léky, ošacení, dopravu apod.) [částka] Celkem tedy částku [částka]. Z výše uvedeného (viz body 7 až 17) však plyne, že tato prohlášení je potřeba ověřit, a tedy žádat po žalovaném, aby je podepřel doklady.

27. To platí tím spíše, že žalovaný prohlásil, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí [částka]. Pokud totiž (právní předchůdkyně) žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný žil v nájmu, je toto prohlášení zjevně nepřesvědčivé. Obdobné platí i ohledně prohlášení o výši veškerých dalších měsíčních výdajů ve výši [částka]. Obě prohlášení tak na první pohled vzbuzují pochybnost o tom, zda odpovídají ekonomické realitě.

28. Nadto měla být v této souvislosti (právní předchůdkyni) žalobkyně varována i tím, že podle prohlášení žalovaného činil jeho„ použitelný měsíční příjem“ (viz žádost o úvěr) částku [částka] ([anonymizována dvě slova] - 6 [anonymizováno]). Pokud by se skutečně jednalo o jeho disponibilní měsíční příjem, není zjevně ekonomicky racionální sjednávat úvěr v prakticky shodné výši.

29. Z výše uvedeného plyne, že (právní předchůdkyně) žalobkyně měla zbystřit a nemohla se spolehnout na prohlášení učiněná žalovaným. Prohlášení měla ověřit, a to na základě dokladů vyžádaných od žalovaného (včetně např. nájemní smlouvy). Pokud by i poté (objektivně) přetrvávaly pochybnosti o výdajové stránce žalovaného, bylo by též třeba, aby ověřila, zda žalovaný skutečně neměl v době uzavření smlouvy o úvěru sjednány i jiné úvěrové smlouvy (viz žádost o úvěru). Takové ověření by bylo zjevně v jejích silách (např. výpisem z databáze shromažďující informace ohledně úvěrové historie osob). O finanční situaci žalovaného by tak získala věrohodný obraz (viz též bod 22 výše). V této souvislosti soud připomíná, že povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu„ zaslouží“ (viz body 9 a 16 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bod 16).

30. Pro úplnost soud dodává, že žalobkyně též ověřila finanční situaci žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru nespolehlivých plátců DPH. I pokud by soud pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření jeho výdajů, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti v projednávané věci klíčové.

31. Z výše uvedeného tedy plyne, že (právní předchůdkyně) žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru řádně neověřila výdaje žalovaného, a tedy řádně neposoudila jeho úvěruschopnost.

32. Pro úplnost soudu dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné (v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora, nadto v projednávané věci (právní předchůdkyně) žalobkyně pochybila již tím, že si doklady ohledně výdajové stránky žalovaného nevyžádala; odkaz žalobkyně na judikaturu k přípustnosti použití ekonomického modelu se míjí s projednávanou věcí: z tvrzení žalobkyně totiž neplyne, že by z něj právní předchůdkyně žalobkyně vycházela). Současně soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je povinností poskytovatele úvěru a není podstatné, zda si spotřebitel zvýšenou ochranu„ zaslouží“.

33. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

35. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

36. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], OPR- [právnická osoba], C [číslo], body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

37. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

38. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu„ speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

39. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka]. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal. Z tabulky úhrad soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku [částka].

40. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

41. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než [částka]. Žalovaný tedy dluží částku [částka] ([částka] - [částka]).

42. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z informací, které žalobkyně doložila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného i z toho, co je mu známo z úřední činnosti (viz body 19 až 21 výše). Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Činí-li měsíční příjem žalovaného [částka], žije-li v nájmu a nemá povinnost vyživovat jiné osoby, má soud za to, že i přes několik proti němu vedených exekučních řízení je měsíční splátka ve výši [částka] natolik nízká, že je v jeho silách. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě [ustanovení pr. předpisu]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení, viz bod 33 výše) žalobkyni nenáleží. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (mzda je totiž zaměstnanci vyplácena zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

43. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku již uhrazené jistiny, smluvní pokutu, úroku (včetně„ poplatků za služby“, které nejsou podle své povahy ničím jiným než úrokem; viz § 2395 občanského zákoníku) a úrok z prodlení) žalobu zamítl.

44. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

45. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši [částka] (viz čl. 13 spisu). Správně mělo být zaplaceno [částka]. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří úrok ve výši [částka] (viz též bod 38 výše), neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení. Přeplatek tedy činí [částka]. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Žalobkyně uspěla pouze v menším rozsahu. Žalovanému, který uspěl ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.