21 C 329/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 24 157,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 016 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 400 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 157,43 Kč s úrokem ve výši 14 497,55 Kč a 15 % ročně z částky 16 134,39 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 1 295,39 Kč a 11,75 % ročně z částky 16 977,11 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 472 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] („ smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však nehradil řádně a včas (uhradil částku 26 984 Kč), proto byl úvěr zesplatněn. Pohledávka byla postoupeny žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 16 134,39 Kč, smluvní pokutu, úrok (poplatek za služby) a úrok z prodlení.

3. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z [datum], včetně přílohy). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky ze [datum]).

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20).

10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

12. Soudní dvůr Evropské unie („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], [právnická osoba], C [číslo], body 39 a 37).

13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, [číslo] Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

18. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala žalobkyně na žádost o úvěr ze [datum]. Z ní dovozuje, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 19 410 Kč (žalovaný pracoval ve [právnická osoba] a. s.) a jeho celkové výdaje činily 4 860 Kč. Žalovaný žil u rodičů, byl svobodný a bezdětný.

19. Jelikož soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná, vyzval ji (a to opakovaně, viz výzva z [datum]), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz protokol z jednání z [datum]).

20. Žalobkyně (jejíž zástupce byl na jednání přítomen) na svou podporu uvedla, že právní předchůdkyni žalobkyně byla předložena pracovní smlouva a výplatní pásky za účelem ověření příjmů žalovaného, dále ověřila jeho finanční situaci v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru nespolehlivých plátců DPH a u výše výdajů se spoléhala na vyjádření žalovaného, o němž neměla důvod pochybovat. Žádné další důkazy neoznačila.

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjmy činí 19 410 Kč a výdaje 4 860 Kč (viz žádost o úvěr). Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti (právní předchůdkyně) žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu těchto tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

23. Žalobkyně odkázala na výpis z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a registru nespolehlivých plátců DPH. I pokud by soud pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

24. Žalobkyně sice uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalovaného z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Jelikož však žalobkyně přes výzvu soudu nesplnila povinnost na podporu těchto tvrzení označit důkazy, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

25. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak (její právní předchůdkyně) dospěla k závěru, že měsíční výdaje žalovaného činily 4 860 Kč. Pokud totiž uvedla, že o nich neměla důvod pochybovat, není zřejmé, jak toto přesvědčení nabyla. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

26. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Pro úplnost soudu dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora; odkaz žalobkyně na judikaturu k přípustnosti použití ekonomického modelu se míjí s projednávanou věcí: z tvrzení žalobkyně totiž neplyne, že by z něj právní předchůdkyně žalobkyně vycházela). Současně soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je povinností poskytovatele úvěru a není podstatné, zda si spotřebitel zvýšenou ochranu„ zaslouží“.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

30. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

31. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], OPR- [právnická osoba], C [číslo], body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

32. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

33. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu„ speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

34. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal. Z tabulky úhrad soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 26 984 Kč.

35. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

36. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 30 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než 26 984 Kč. Žalovaný tedy dluží částku 3 016 Kč (30 000 Kč - 26 984 Kč).

37. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 3 016 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 400 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z informací, které žalobkyně doložila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného (viz bod 18 výše). Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Pracuje-li žalovaný u [právnická osoba] a.s., žije s rodiči, je svobodný a bezdětný, má soud za to, že měsíční splátka ve výši 400 Kč je v jeho silách. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení, viz bod 33 výše) žalobkyni nenáleží. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (mzda je totiž zaměstnanci vyplácena zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

38. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku již uhrazené jistiny, smluvní pokutu, úroku (včetně„ poplatků za služby“, které nejsou podle své povahy ničím jiným než úrokem; viz § 2395 občanského zákoníku) a úrok z prodlení) žalobu zamítl.

39. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

40. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 1560 Kč (viz čl. 11, 12, 15 a 16 spisu). Správně mělo být zaplaceno 1 088 Kč. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří úrok ve výši 11 814,89 (viz též bod 38 výše), neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení. Přeplatek tedy činí 472 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Žalobkyně uspěla pouze v menším rozsahu. Žalovanému, který uspěl ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.