21 C 344/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 56 432,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 51 900 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 100 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 532,14 Kčs úrokem ve výši6 108,92 Kč,23,43 % ročně z částky 30 500 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a20,25 % ročně z částky 25 932,14 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, as úrokem z prodlení ve výši8 224,99 Kč,8,25 % ročně z částky 30 500 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a8,25 % ročně z částky 25 932,14 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 030,21 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

1. Žalobu odůvodnila tím, že ve dnech 27. 4. 2020 a 29. 7. 2020 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, a , tel. číslo, na jejichž základě jí poskytla peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč a 32 000 Kč. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však nehradila řádně a včas (uhradila částku 10 600 Kč a 2 500 Kč). Pohledávky byly postoupeny žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z 14. 12. 2022, včetně příloh). Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z 16. 12. 2022).

5. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

9. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

10. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

11. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

12. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

13. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

14. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

15. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

17. V projednávané věci žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované odkázala na zákaznické karty z 27. 4. 2020 a 29. 7. 2020. Uvedla též, že právní předchůdkyně nahlédla do insolvenčního rejstříku.

18. Ze zákaznické karty z 27. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaná prohlásila, že je na mateřské dovolené a její měsíční příjem činí 10 000 Kč (celkový měsíční příjem domácnosti činí 30 000 Kč). Její měsíční výdaje činí 8 000 Kč. Žije ve vlastním bytě nebo domě. Příjem žalované měl být ověřen z rozhodnutí o přiznání dávky.

19. Ze zákaznické karty z 29. 7. 2020 soud zjistil, že žalovaná prohlásila, že je na mateřské dovolené a její měsíční příjem činí 15 500 Kč – má příjem ze dvou zdrojů ve výši 10 000 Kč a 5 500 Kč (celkový měsíční příjem domácnosti činí 45 500 Kč). Její měsíční výdaje činí 5 997 Kč (zahrnující i splátku úvěru z 27. 4. 2020). Žije ve vlastním bytě nebo domě. Příjem žalované nebyl ověřen.

20. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz přípis ze 7. 9. 2023 na čl. 23 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz podání ze 7. 11. 2023 na čl. 33 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a (především) žádné další důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z 13. 11. 2023).

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z tvrzení žalované, že její měsíční příjmy činí 10 000 Kč, resp. 15 500 Kč. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu těchto tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

23. Žalobkyně odkázala na výpis z insolvenčního rejstříku. I pokud by soud pominul, že jej neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v rejstříku evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

24. Žalobkyně sice uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalované. Jelikož však žalobkyně přes výzvu soudu nesplnila povinnost na podporu tohoto tvrzení označit důkazy, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná. To platí tím spíše, že z žádosti z 29. 7. 2020 dokonce plyne, že příjmy žalované vůbec neověřila. Nadto z obou žádostí plyne, že nijak neověřila ani tvrzený další příjem domácnosti.

25. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak (její právní předchůdkyně) dospěla k závěru, že měsíční výdaje žalované činily 27. 4. 2020 částku 8 000 Kč a 29. 7. 2020 částku 3 800 Kč (bez splátky předchozího úvěru). Pokud totiž uvedla, že o nich neměla důvod pochybovat, není zřejmé, jak toto přesvědčení nabyla. To platí tím spíše, že jen samotný rozdíl v obou částkách (v rozmezí tří měsíců) vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, že odpovídají skutečnosti. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

26. Již jen z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalované, a tedy posouzena její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Nadto pokud žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírala v rozmezí tří měsíců již druhou úvěrovou smlouvou, musela právní předchůdkyně žalobkyně nutně zbystřit a o to pečlivě vážit skutečnou finanční (příjmovou i výdajovou) situaci žalované. Jednalo se tak o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

28. Pro úplnost soudu dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní [v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora]. Současně soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je povinností poskytovatele úvěru a není podstatné, zda si spotřebitel zvýšenou ochranu „zaslouží“.

29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

31. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

32. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

33. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

34. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

35. Ze smluv o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč a 32 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaná peněžní prostředky čerpala. Z tabulek umoření soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh uhradil částku 10 600 Kč a 2 500 Kč.

36. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

37. Na základě smlouvy o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši 65 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh uhradil více než 13 100 Kč. Žalovaná tedy dluží částku 51 900 Kč (65 000 Kč - 13 100 Kč).

38. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 51 900 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 100 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z informací, které žalobkyně uvedla k posouzení úvěruschopnosti žalované (viz body 18 až 20 výše). Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Je-li žalovaná na mateřské (rodičovské) dovolené a nežije-li v domácnosti sama, má soud za to, že měsíční splátka ve výši 100 Kč je v jejích silách. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení, viz bod 35 výše) žalobkyni nenáleží. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (dávky jsou totiž vypláceny zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

39. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu [pokud jde o částku 4 532,14 Kč, úrok a úrok z prodlení] žalobu zamítl.

40. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z 13. 11. 2023), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 56 432,14 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Náhrada nákladů jí náleží v rozsahu částky 51 900 Kč a nenáleží v rozsahu částky 39 942,67 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl v částce 4 532,14 Kč a 35 410,53 Kč (tj. úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku); pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

42. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 13 % (56,5 % - 43,5 %).

43. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 258 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 13 359 Kč. Zástupce žalobkyně učinil v řízení tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění a písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 380 Kč [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 200 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 2 319 Kč (viz též § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).

44. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 2 030,21 Kč (13 % z částky 15 617 Kč). Tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

45. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby z 11. 9. 2023, kterým žalobkyně reagovala na výzvu soudu. Žalobu totiž doplnila o tvrzení a důkazy (posouzení úvěruschopnosti žalované), které mohla a měla uplatnit již v žalobě.

46. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíců. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíce je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalované, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovanou na úkor žalobkyně.