21 C 344/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení částky 67 084,77 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 10. 2024 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 683,70 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplaceníčástky 64 401,07 Kč aúroku z prodleníve výši 12,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 2. 8. 2024 do 7. 10. 2024 ave výši 12,75 % ročně z částky 65 084,77 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení,se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 80 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , Anonymizováno, ) s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky postupně v celkové výši , částka, . Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak neuhradil řádně a včas. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu a úrok z prodlení.

2. Uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

3. Žalovaný uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjistila a neověřila jeho úvěruschopnost. Dluh proto odpovídá jen poskytnuté a dosud nesplacené jistině úvěru. Dále se dovolával nepřiměřené výše RPSN.

4. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z , datum, , včetně příloh). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky ze , datum, ).

5. Podáním z , datum, vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět (čl. 159 a 160). Žalovaný se zpětvzetím souhlasil (viz protokol o jednání ze , datum, ).

6. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby postupoval soud podle § 96 odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

7. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

11. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

12. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

13. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

14. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

15. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

16. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

17. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

18. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

19. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z informací z registrů (CRKI, EUCB, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

20. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 46), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 172). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání ze , datum, ).

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z jeho tvrzení. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz body 17 výše). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

23. Žalobkyně uvedla, že (její právní předchůdkyně) vycházela z příjmů a výdajů tvrzených žalovaným. Jelikož nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila) jejich výši, nemohla být v tomto směru (s touto) argumentací ve věci úspěšná.

24. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala i na informace z registrů. I pokud by pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá ke zjištění a ověření jeho příjmů a výdajů, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové. Nad rámec soud dodává, že ani plnění smlouvy o úvěru (dokonce i její splnění v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

25. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

28. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

29. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

30. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

31. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

32. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 56 821 Kč (viz čl. 159 a 160 a čl. 9 a 10). Z tvrzení žalobkyně též plyne, že žalovaný na dluh uhradil celkem částku ve výši 56 137,30 Kč (viz čl. 159 a 160; tedy dokonce více, než sám žalovaný uvedl, viz čl. 9 a 10).

33. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

34. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši 56 821 Kč. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný uhradil částku ve výši 56 137,30 Kč. Dluží tedy částku 683,70 Kč.

35. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté a nesplacené jistiny ve výši 683,70 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Jde o dobu, s níž žalovaný souhlasil (viz protokol o jednání ze , datum, ).

36. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

37. Pro úplnost soud dodává, že se zbývajícími námitka žalovaného pro nadbytečnost nezabýval (pro výsledek sporu nejsou nadále významné). Dodává též, že provedl i další označené důkazy (viz protokol o jednání ze , datum, ), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

38. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 2 684 Kč (viz čl. 7). Jelikož ještě před prvním jednáním bylo řízení zčásti zastaveno, náleží žalobkyni přeplatek (§ 10 odst. 3 věta druhá a § 6a odst. 3 věta třetí a čtvrtá zákona o soudních poplatcích), a to ve výši 80 Kč [2 684 – 2 604; přeplatek odpovídá části poplatku podle položky 2 bodu 1. Sazebníku poplatků]. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1, 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci jen nepatrný neúspěch (srov. částky podle výroků I. a II. s částkou podle výroku III.), proto mu soud přiznal náhradu nákladů v plné výši. Pro úplnost soud dodává, že z procesního hlediska bylo částečné zastavení řízení zaviněno žalovaným, neboť žalobkyně byla nucena vzít důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného, který dlužnou částku zčásti uhradil až po podání žaloby (viz čl. 4 a 28 a čl. 159 a 160). Náklady žalovaného sestávají z paušální náhrady za dva úkony, kterými jsou vyjádření k žalobě a účast na jednání před soudem [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 600 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).