21 C 399/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení částky 39 659,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 751,78 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého třicátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 907,72 Kč súrokem ve výši 19 231,34 Kč,úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 59 640,84 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení anáklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč,se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 799 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 117,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, Anonymizováno, ) s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky v celkové výši , částka, . Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak neuhradil včas (celkem uhradil částku , částka, ). Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, úrok, úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.

2. Žalovaný uvedl, že žalobkyni chybí aktivní legitimace (žalobkyně neprokázala nabytí pohledávky za žalovaným). Dále namítl neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu vad kontraktačního procesu, rozporu úroku s dobrými mravy a neověření úvěruschopnosti.

3. Soud úvodem zjistil, že pro žalovaného se jeho novým věřitelem stala žalobkyně. Přinejmenším v průběhu soudního řízení žalovaný ze spisu měl a mohl zjistit, že byl o postoupení vyrozuměn právní předchůdkyní žalobkyně (viz oznámení o postoupení pohledávky z , datum, ), přičemž (případně i ve spojení s dalšími žalobkyní předloženými listinnými důkazy (viz smlouva o postoupení pohledávek z , datum, , včetně příloh – dodatku č. , hodnota, a seznamu postoupených pohledávek), nemohl mít o obsahu notifikace žádnou pochybnost. Otázka, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, není ve vztahu k dlužníkovi (žalovanému) podstatné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015).

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, žejde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z informací z registrů (CRKI, EUCB, SOLUS, NRKI, BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

17. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 43), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 156). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z , datum, ).

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

19. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z jeho tvrzení. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

20. Žalobkyně pouze uvedla, že (její právní předchůdkyně) vycházela z příjmů a výdajů tvrzených žalovaným. Jelikož nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila) jejich výši (popř. další konkrétní okolnosti ohledně finanční a majetkové situace žalovaného), nemohla být v tomto směru (s touto) argumentací ve věci úspěšná.

21. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala i na informace z registrů. I pokud by pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

22. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

25. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

26. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

27. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

28. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

29. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši , částka, a na dluh uhradil peněžní prostředky ve výši , částka, [viz vyjádření žalobkyně z , datum, a vyjádření žalovaného z , datum, ; soud vyšel z rozsahu, který byl oběma stranami potvrzen, přičemž pro žalovaného (spotřebitele) byl nejpříznivější].

30. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

31. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši , částka, . V řízení bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil částku , částka, . Dluží tedy částku , částka, .

32. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši , částka, (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce , částka, . Jde o částku, o níž žalovaný uvedl, že je v jeho silách ji splácet (viz vyjádření žalovaného z , datum, ). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek (než nestanovit žádné splátky), neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Měsíční splátky jsou splatné vždy do třicátého dne kalendářního měsíce (v souladu s žádostí žalovaného; viz vyjádření žalovaného z , datum, ), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

33. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru).

34. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (i zde platí závěry učiněné výše v bodě 17), proto soud nemohl rozhodnout pro ni příznivěji (vyhovět jejímu návrhu na stanovení splátek v částce 2 000 Kč).

35. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny klíčovou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a (též) podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba předně usilovat o ochranu spotřebitele. Soud totiž musí v první řadě přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

36. Z výše uvedených důvodů (viz body 33 až 35) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96, bod 14).

37. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

38. Pro úplnost soud dodává, že se zbývajícími námitka žalovaného pro nadbytečnost nezabýval (pro výsledek sporu nejsou nadále významné). Dodává též, že provedl i další označené důkazy (viz protokol o jednání z , datum, ), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

39. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 2 386 Kč (viz čl. 14 spisu). Správně mělo být zaplaceno 1 587 Kč. Základ poplatku v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok ve výši 19 231,34 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč, neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení (viz § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a § 513 občanského zákoníku). Přeplatek tedy činí 799 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 39 659,50 Kč s úrokem, úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu částky 25 751,78 Kč a žalovaný v rozsahu částky 38 319,64 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl v rozsahu úroku, úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku a nákladů spojených s uplatněním pohledávky; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn., Anonymizováno, 23 Cdo 2585/2015).

41. Soud tedy přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v míře jeho úspěchu, tj. z 19,6 % (59,8 % - 40,2 %).

42. Náklady žalovaného sestávají z paušální náhrady za dva úkony, kterými jsou vyjádření k žalobě z , datum, a účast na jednání před soudem dne , datum, [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 117,60 Kč (19,6 % z částky 600 Kč). Lhůta k plnění byla stanovena třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).