21 C 407/2023

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 31 861,98 Kč, úroku ve výši [částka], [anonymizováno] ročně z částky 38 703,86 Kč [anonymizováno] [datum] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši [částka] a [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši [částka], který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že ve dnech [datum] a [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) s žalovanou smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] [číslo] („ smlouvy o úvěru“), na jejichž základě jí poskytla peněžní prostředky v celkové výši [částka]. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však nehradila řádně a včas (uhradila celkem částku 42 700 Kč), proto byl úvěr ukončen. Pohledávky byly postoupeny žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši 58 161,98 Kč, úrok (poplatek) a úrok z prodlení.

3. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovanou žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z [datum], včetně příloh). Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávek z [datum]).

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20).

10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

12. Soudní dvůr Evropské unie („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], [právnická osoba], C [číslo], body 39 a 37).

13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, [číslo] Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

18. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované odkázala žalobkyně na zákaznické karty z [datum] a [datum]. Z nich dovozuje, že čistý měsíční příjem žalované činil [částka] (žalovaná pobírala starobní důchod), čistý měsíční příjem domácnosti činil 25 004 Kč a její měsíční výdaje činily [částka] (bez„ externí splátky“ ve výši [částka]), resp. [částka] (bez„ interní splátky“ ve výši [částka]). Žalovaná žila v nájmu.

19. Jelikož soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nejsou dostatečná, vyzval ji (a to opakovaně, viz výzva z [datum]), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz protokol z jednání z [datum]).

20. Žalobkyně (jejíž zástupce byl na jednání přítomen) zopakovala, že vycházela z údajů, které uváděla žalobkyně. Nic dalšího na svou podporu neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela (právní předchůdkyně) žalobkyně z tvrzení žalované (viz zákaznické karty). Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti (právní předchůdkyně) žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

23. Žalobkyně sice uvedla, že (právní předchůdkyně) žalobkyně ověřila příjem žalované z rozhodnutí o přiznání dávky. Jelikož však přes výzvu soudu nesplnila povinnost na podporu tohoto tvrzení označit důkazy, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

24. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak (její právní předchůdkyně) dospěla k závěru, že čistý měsíční příjem domácnosti žalované činil [částka] a výdaje žalované činily [částka] (bez„ externí splátky“ ve výši [částka]), resp. [částka] (bez„ interní splátky“ ve výši [částka]). Nadto pokud žalobkyně odkazuje na to, že žalovaná žila v nájmu, sama své závěry – pokud jde o částku měsíčních výdajů – (přinejmenším zčásti) zpochybňuje. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

25. Žalobkyně odkázala na informace z insolvenčního rejstříků. I pokud by soud pominul, že výpis z něj neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v rejstříku evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

26. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalované, a tedy posouzena její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Pro úplnost soudu dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní (v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora). Současně soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je povinností poskytovatele úvěru a není podstatné, zda si spotřebitel zvýšenou ochranu„ zaslouží“.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

30. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

31. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z [datum], OPR- [právnická osoba], C [číslo], body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

32. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

33. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu„ speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

34. Ze smluv o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky v celkové výši [částka]. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaná peněžní prostředky čerpala. Z tabulek umoření ke smlouvám o úvěru soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem částku [částka].

35. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

36. Na základě smluv o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh uhradila více než [částka]. Žalovaná tedy dluží částku [částka] ([částka] - [částka]).

37. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z informací, které žalobkyně uvedla k posouzení úvěruschopnosti žalované (žalovaná je starobní důchodkyní a její důchod činí [částka]) i z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v jejích silách ji splácet Současně má za to, že je též v zájmu žalované stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o její dluh, který je povinna splnit. Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení) žalobkyni nenáleží. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (dávka je totiž vyplácena zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

38. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku již uhrazené jistiny, úroku (včetně„ poplatku“, který není podle své povahy ničím jiným než úrokem; viz § 2395 občanského zákoníku) a úroku z prodlení) žalobu zamítl.

39. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

40. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši [částka] (viz čl. 13 spisu). Správně mělo být zaplaceno [částka]. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok ve výši [částka] (viz též bod 38 výše), neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení. Přeplatek tedy činí 1 949 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Žalobkyně uspěla pouze v menším rozsahu. Žalované, která uspěla ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.