21 C 80/2026

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení částky 17 301,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 211,40 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplaceníčástky 3 090 Kč,úroku ve výši1 302,90 Kč a11,5 % ročně z částky 14 211,40 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení, aúroku z prodlení ve výši272,38 Kč a11,5 % ročně z částky 17 301,40 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 898,15 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském (revolvingovém) úvěru (č. , hodnota, ), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 20 000 Kč. Žalovaný čerpal peněžní prostředky (v celkové výši 78 500 Kč), sjednané splátky však nehradil řádně a včas, proto byl úvěr zesplatněn. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatek, úrok a úrok z prodlení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek včetně příloh). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky).

5. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

9. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

10. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

11. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

12. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

13. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

14. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

15. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

17. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného v projednávané věci, žalobkyně uvedla, že měsíční příjem žalovaného činil 15 000 Kč a žalovaný žil v nájmu.

18. Jelikož soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná, vyzval ji (a to opakovaně), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz záznam o jednání). Žalobkyně nic dalšího na svou podporu neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.

19. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru. Žalobkyně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních příjmů žalovaného, a nevysvětlila, jaká byla výše měsíčních výdajů žalovaného. Současně nevysvětlila, jak tyto částky ověřila. Svá tvrzení ani nijak nedoložila.

20. V této souvislosti soud předně stručně opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba ověřit a doložit, a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně z tvrzení žalovaného.

21. Za druhé soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných příjmech a výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25). Proto není postačující, vycházela-li žalobkyně ze statistických či normativních údajů nebo ekonomických modelů.

22. Nakonec žalobkyně sama vycházela z toho, že žalovaný splácí i jiné úvěry (viz dokument označený Posouzení úvěruschopnosti klienta). I na základě toho musela nutně zbystřit, a o to pečlivě vážit finanční situaci žalovaného. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

23. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně nevylíčila a neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

24. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora). Pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní [v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora]. Stejně tak není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomického modelu (v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozhodnutí Městského soudu v Praze z 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho závěr neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů).

25. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že následné vyloučení pochybností o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, např. proto, že spotřebitel smlouvu o úvěru plní (popř. splní třeba i v plném rozsahu), nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru. Smyslem § 86 zákona o spotřebitelském úvěru totiž není jen ochrana konkrétního spotřebitele, nýbrž zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů, což zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

28. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

29. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

30. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

31. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

32. V projednávané věci byly podle nerozporovaného tvrzení žalobkyně žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 78 500 Kč (viz též výpisy z úvěrového účtu). Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni vydat, co získal (§ 2993 občanského zákoníku), avšak jen v rozsahu poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně požadovala vrátit jistinu v částce 14 211,40 Kč. Tuto částku jí tedy žalovaný dluží.

33. Nad rámec projednávané věci soud uvádí, že s ohledem na výše uvedené je žalobkyně povinna žalovanému vydat, co na základě neplatné smlouvy o úvěru získala (§ 2993 občanského zákoníku).

34. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 14 211,40 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 1 000 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 6. 8. 2025, č. j. 5 Co 657/2025-233, bod 16). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

35. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele (jehož tíží v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní, viz rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132) rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky).

36. Soud spojil nesplnění jakékoliv jedné splátky se ztrátou výhody splátek. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek z 1. 10. 2024, č. j. 19 Co 1118/2024-94, který byl publikován v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů; evidence je dostupná zde: https://rozhodnuti.nsoud.cz/judikaturavks/judikatura_vks.nsf/uvod), jíž je soud vázán, lze totiž stanovení ztráty výhody splátek zpravidla považovat za řešení, které směřuje ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru (přičemž v konkrétním případě nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly odklon od tohoto pravidla). Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, může žalobkyně uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči žalovanému, přičemž tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, per analogiam).

37. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

38. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz záznam o jednání), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu částky 14 211,40 Kč a žalovaný byl úspěšný v rozsahu částky 6 780,09 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl i v rozsahu úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

40. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 35,4 %.

41. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 4 562 Kč.Zástupce žalobkyně učinil v řízení čtyři úkony právní služby, kterými jsou:i. převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],ii. výzva k plnění [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],iii. žaloba [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] aiv. účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].Za každý z úkonů právní služby uvedený pod body i. až iii. výše náleží mimosmluvní odměna ve výši 400 Kč [§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 100 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu.Za úkon právní služby uvedený pod bodem iv. výše náleží mimosmluvní odměna ve výši 1 820 Kč [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 792 Kč (viz též § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).

42. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 1 898,15 Kč (35,4 % z částky 5 362 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

43. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby ze 14. 5. 2026. Žalobu totiž doplnila o tvrzení a důkazy, které mohla a měla uplatnit již v žalobě.

44. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíců. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíců je (s vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.