23 C 138/2018

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Faktorové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa v právní věci žalobců: ; a) celé jméno žalobce, narozen datum, ulice a číslo, PSČ obec ; b) celé jméno žalobkyně, narozena datum, ulice a číslo, PSČ obec a číslo c) celé jméno žalobce, narozen datum, ulice a číslo, PSČ obec d) celé jméno žalobkyně, narozena datum, anonymizována dvě slova číslo, PSČ obec a číslo všichni zastoupeni titul. jméno příjmení, advokátem se sídlem v obec a číslo, nám.

14. října číslo, PSČ obec a číslo proti žalovanému: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO: osobní údaje žalovaného se sídlem adresa o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemků, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.7.2020, č.j. 23 C 138/2018-369, I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I., o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít žalobci smlouvu o převodu pozemků a v odstavci III., ve výroku o nákladech řízení, potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) částka, žalobkyni b) částka, žalobci c) částka a žalobkyni d) částka, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám titul. jméno příjmení, advokáta se sídlem v obec a číslo.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě ohledně pozemků parc. číslo v k.ú. část obce u obec, obec Nové Hrady, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice na list vlastnictví a ohledně parcely č. rok v k.ú. Rychnov u obec, obec Horní Stropnice, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice na list vlastnictví a nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu těchto pozemků podle § 11a zák. č. 229/91 Sb., o půdě, zamítl žalobu, pokud jde o pozemky parc. číslo v k.ú. Kondrač, obec Kamenná, a parc. číslo v k.ú. obec, obec Kamenný Újezd. Žalovanému uložil zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení žalobci a) částka, žalobkyni b) částka, žalobci c) částka a žalobkyni d) částka do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.

2. Žalobci se podanou žalobou původně domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. číslo číslo v k.ú. Kamenný Újezd a parc. číslo v k.ú. Kondrač, obec Kamenná, a to k uspokojení restitučního nároku žalobců na náhradu za pozemek nevydaný v restituci, část parc. č. PK číslo o výměře výměra v katastrálním území Vršovice. V průběhu řízení žalobci vzali zpět žalobu ohledně parcely parc. číslo v k.ú. Kamenný Újezd a žalobu rozšířili ohledně pozemků parc. číslo v k.ú. Údolí u Nových Hradů a parc. č. rok v k.ú. Rychnov u Nových Hradů. Řízení tak bylo ohledně parcely číslo v k.ú. Kamenný Újezd částečně zastaveno a byla okresním soudem připuštěna změna žaloby. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu z 23.6.2017, číslo jednací bylo rozhodnuto o restitučních nárocích žalobců tak, že žalobci nejsou vlastníky částí pozemků PK číslo v k.ú. Vršovice (parc. číslo). Současně rozhodl, že za nevydané nemovitosti jim přísluší náhrada podle zákona dle jejich ideálních podílů. Žalobci nesouhlasili s výší restitučního nároku, vyplývající z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu v částce částka, tj. částka za 1 m2. Dle žalobců správná výše jejich restitučního nároku činí částka, tj. částka za 1 m2. Nevydaný pozemek byl stavebního charakteru a bylo namístě vycházet ze sazby stavebních pozemků na území hlavního města Prahy podle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Postup žalovaného při uplatňování restitučního nároku žalobců tito považují za liknavý, neboť k jeho vypořádání nedošlo ani po 25 letech. Žalobci se nemohou dovolat svých nároků zákonem předpokládanou cestou veřejných nabídek, neboť žalovaný neuznává jimi tvrzenou správnou výši restitučního nároku. Žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě a podle § 11 zákona o půdě mají nárok žádat o převod hradního pozemku za pozemky nevydané v restituci z důvodu zastavění pozemku. Veřejnou nabídku žalobci považují za nedostatečnou, nabízené pozemky za nekvalitní. Proto se domáhají odpovídajících náhradních pozemků cestou podané žaloby, a to ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Pozemky ve veřejných nabídkách jsou malých výměr s omezeným přístupem, ve svahu či s jinými limitujícími parametry. O nároku žalobců bylo rozhodnuto již v době, kdy byl výběr náhradních pozemků již značně omezen.

3. Žalovaný nesouhlasil s výší restitučního nároku ve výši částka. Žalobci nepředložili žádné důkazy k přecenění nároku. Podle rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 1792/16 cena náhradních pozemků má být ekvivalentem k ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Pokud byl odebrán zemědělský pozemek, náleží náhrada odpovídající jeho charakteru v době převodu na stát. Nelze počítat s navýšením ceny v důsledku zastavění pozemku po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by postupoval liknavě. Nárok žalobců vznikl až vydáním restitučního rozhodnutí v roce 2017, do té doby žalobcům právo nevzniklo a postup žalovaného nemohl být liknavý. Žalobci neučinili žádné kroky k urychlení správního řízení. Rozhodnutí o restitučním nároku žalobců nezáviselo jen na samotném pozemkovém úřadu, ale i na Hlavním městě Praze jako povinné osobě. Ta se vyjádřila až v roce 2014. Po vydání rozhodnutí o restitučním nároku dne datum proběhlo několik veřejných nabídek, kterých se žalobci mohli zúčastnit. To, že se žalobci neúčastnili veřejné nabídky a podali žalobu, považuje žalovaný za obcházení zákona. V podání ze dne datum žalovaný namítl, že vyňaté pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány duplicitně ve vlastnictví obce i žalobců. Z toho důvodu žalovaný navrhl žalobu zamítnout nebo řízení přerušit do vyřešení duplicitního zápisu. Žalovaný nakonec zpochybnil své vlastní pravomocné restituční rozhodnutí z 23.6.2017, číslo jednací s tím, že z důvodu duplicitního zápisu nemělo být toto rozhodnutí vydáno, což by měl soud přezkoumat a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2921/2016. Žalobci byli zapsáni jako vlastníci i k pozemkům parc. číslo v k.ú. obec, které nejsou předmětem restitučního nároku. Tyto pozemky v roce 2001 žalobci převedli kupní smlouvu na hlavní město Prahu. Pozemkový fond pak rozhodl, že za tyto pozemky žalobcům nepřísluší náhrada.

4. Okresní soud věc posoudil podle § 14 odst. 1 zákona o půdě, § 17 odst. 3 písm. b) zákona o půdě a § 11a odst. 1 zákona o půdě, dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o půdě na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 23.6.2017, číslo jednací. Správním rozhodnutím bylo stanoveno, že žalobci nejsou vlastníky částí pozemků PK parc. číslo role o celkové výměře výměra v k.ú. Vršovice a za nevydané pozemky jim přísluší náhrada podle zákona o půdě dle jejich ideálních podílů. Žalobci neuplatnili nárok zákonem předpokládaným způsobem na základě veřejných nabídek, ale sami označili pozemky ve vlastnictví žalovaného, které jim mají být převedeny. Takový způsob uspokojení restitučního nároku judikatura připouští, v tomto směru okresní soud odkazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (R 62/2010) a nález Ústavního soudu I. ÚS 125/10 o liknavosti či libovůli na straně státu. Okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou judikaturou předpokládané podmínky pro uplatnění nároků žalobci učiněným způsobem splněny, postup státu v této věci je třeba považovat za jednoznačně liknavý. Žalobci uplatnili restituční nárok v roce 1992 či 1996 a k vydání rozhodnutí o restitučním nároku došlo až datum, tedy až po 25 letech. Ani poté nebyly restituční nároky žalobců uspokojeny. Dle okresního soudu je bez významu, zda prodlení s rozhodnutím zapříčinil Státní pozemkový úřad, jeho právní předchůdce či Magistrát hlavního města Prahy jako povinná osoba. Řádně projednat a uspokojit restituční nárok žalobců bylo povinností státu, bez ohledu na to, která z jeho organizačních složek průtahy zapříčinila. jméno skutečnost, že žalovaný nesprávně ocenil restituční nárok žalobců, znemožňovala žalobcům reálnou účast ve veřejných nabídkách. Restituční nárok žalobců je 43x vyšší, než na kolik jej ocenil žalovaný a po žalobcích tedy nebylo možné spravedlivě požadovat, aby se veřejných nabídek účastnili. Přecenění nároku nebylo vyhověno. I po případném vyčerpání žalovaným uznávaného nároku by žalobcům nezbylo nic jiného, než se domáhat jeho uspokojení v plné výši soudní cestou.

5. Podle § 28a zákona o půdě náhrady se poskytují v cenách platných ke dni 24.7.1991 podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Pokud jde o výši restitučního nároku, okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2013 sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 a dospěl k závěru, že přestože sporný pozemek byl v době přechodu na stát veden jako zemědělský, byl nepochybně určen pro stavbu a měl být tedy oceněn jako pozemek stavební. Pozemek ve vlastnictví právních předchůdců žalobců parc. č. PK číslo v k.ú. Vršovice přešel do vlastnictví státu v důsledku vyvlastnění za účelem stavby bytových jednotek na území ulice číslo ke zřízení vnitroblokové zeleně. Úmysl zastavět tento pozemek vyplývá ze sdělení (povolení) Odboru pro výstavbu Rady ONV v obec, které o 3 roky dříve předal pozemek do předběžného užívání Bytovému podniku hlavního města Prahy, kterému bylo povoleno provádět na pozemku sondy a potřebná měření, ukládat stavebniny, stroje a nářadí, provádět výkopové práce a další. Správná výše restitučního nároku žalobců tedy činí částka podle znaleckého posudku titul. jméno příjmení číslo rok ze dne datum. Po přepočtu souhrnného nároku na jednotlivé podíly žalobců činí restituční nárok žalobce a) částka, žalobkyně b) částka, žalobce c) částka a žalobkyně d) částka. Soud tedy žalobu pokládá za důvodnou. Neshledal překážky, které by bránily vydání žalobci označených pozemků podle § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. ve vztahu k pozemkům číslo v k.ú. část obce u obec a prac. č. 1920 v k.ú. Rychnov u Nových Hradů Cena těchto pozemků byla stanovena znaleckým posudkem titul. jméno příjmení č. rok číslo rok na částka a částka, celkem částka. Uvedená cena byla znalcem vypočtena podle § 11a, § 28 zákona o půdě a účastníci ji označili za nespornou. Cena těchto pozemků téměř ideálně naplňuje restituční nárok žalobců a soud tedy zvolil tyto pozemky jako nejvhodnější. Nárok na vydání pozemků parc. číslo v k.ú. Kamenný Újezd a parc. číslo v k.ú. Kondrač bez ohledu na cenu těchto pozemku okresní soud zamítl, neboť vydáním těchto pozemků by byl překročen restituční nárok žalobců.

6. Pokud jde o duplicitní zápis vlastnického práva k pozemkům parc. číslo v k.ú. Vršovice, okresní soud posoudil vlastnictví uvedených pozemků jako předběžnou otázku, ke dni jeho rozhodování nebyl proveden zápis v katastru nemovitostí, který by odstraňoval duplicitu vlastnického práva. Okresní soud dovozuje, že z vyvlastňovacích rozhodnutí odboru pro výstavbu ÚNV hlavního města Prahy z roku 1957 je zřejmé, že pozemky připadly ke dni datum, resp. datum státu. Žalobci jako právní nástupci původních vlastníků jméno a jméno příjmení tak nemohli nabýt vlastnického práva k těmto pozemkům děděním v pozdějších letech. Vlastnictví hlavního města Prahy k pozemkům na základě vyvlastňovacího rozhodnutí nebylo pouze zapsáno do katastru nemovitostí, k tomu došlo až v roce 2006, bez současného odstranění zápisu o vlastnictví žalobců na základě dědických rozhodnutí. Dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem datum, byl opuštěn intabulační princip, tedy povinný zápis do katastru nemovitostí. K nabytí vlastnického práva nebylo po datum třeba intabulace. Intabulační princip byl zaveden v českém právním řádu až novelou § 133 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Pro právní jistotu žalobci společně s hlavním městem Prahou učinili souhlasné prohlášení dne datum, jímž deklarovali, že dotčené pozemky v k.ú. obec připadly do výlučného vlastnictví hlavního města Prahy. Soud tedy neměl o vlastnictví hlavního města Prahy k uvedeným pozemkům žádných pochyb. Tvrzení žalovaného, že z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva nemělo být rozhodnutí žalovaného o restitučním nároku vydáno, není dle okresního soudu, relevantní, neboť je žalovaný doplnil až po koncentraci řízení podle § 118b o.s.ř. Jednalo se o novou skutečnost, přitom duplicitní zápis vlastnického práva byl v katastru nemovitostí zapsán již od roku 2006 a byl znám i státnímu pozemkovému úřadu, který v odůvodnění rozhodnutí ze dne 23.6.2017, číslo jednací hovoří. Pokud žalovaný namítal, že by měl soud zkoumat předmětné správní rozhodnutí, odkázal okresní soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, podle nějž právní vztahy mezi účastníky, které byly pravomocně vyřešeny správním rozhodnutím, nemůže soud v jiném rozhodnutí znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Na toto rozhodnutí sám žalovaný odkazuje přesto, že z něj jasně vyplývá, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu je soud vázán a nemůže jej tedy k návrhu žalované přezkoumat.

7. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobcům přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů za situace, kdy jejich neúspěch spočíval jen v nepatrné části, tarifní hodnota sporu je dle okresního soudu tvořena jednotlivými nároky žalobců dle jejich podílů, tedy v případě žalobce a) částka, žalobkyně b) částka, žalobce c) částka a žalobkyně d) částka. Odměna za jeden úkon právní služby po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí v případě zastupování žalobce a) částka, žalobkyně b) částka, žalobce c) částka a žalobkyně d) částka. V souhrnu náleží zástupci žalobců za 1 úkon právní služby částka částka. Zástupce žalobců učinil v řízení 11 úkonů právní služby v plné výši, tedy po částka podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu a 2 úkony právní služby v poloviční sazbě po částka podle § 11 odst. 2 písm. a) a c) advokátního tarifu. Na odměně zástupce žalobcům náleží částka částka Náklady řízení jsou dále tvořeny 13 režijními paušály po částka podle § 13 advokátního tarifu, celkem částka. Na cestovném zástupce žalobců vyúčtoval cestovní výdaje za cesty na jednání z obec do obec a zpět v roce 2018, 2019 a 2020 podle vyhl. číslo 2017, číslo 2018, číslo 2019 částky částka, částka a částka, včetně náhrady za ztrátu času podle § 14 advokátního tarifu, celkem částka. Další nákladovou položkou žalobců je pak náhrada odpovídající 21 % DPH z částky částka, tj. částka Celkem náhrada nákladů řízení žalobců činí částka a tuto náhradu okresní soud rozdělil mezi jednotlivé žalobce podle podílu jejich restitučních nároků. Žalobci a) tak náleží částka, žalobkyni b) částka, žalobci c) částka a žalobkyni d) částka.

8. Proti tomuto rozsudku včas podali odvolání žalobci i žalovaný.

9. Žalobci podali odvolání výhradně do výroku o nákladech řízení, když podle žalobců jim náhrada nákladů řízení náleží v celkové výši, činí částka. Žalobci odkazují na ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř. a vytýkají okresnímu soudu, že nezdůvodnil, na základě jakých skutečností určil tarifní hodnotu sporu jako výši restitučního nároku žalobců. To činí nákladový výrok nepřezkoumatelným ve smyslu § 157 odst. 1 o.s.ř., podle nějž soud prvního stupně byl povinen napadené rozhodnutí, tedy i výrok o nákladech řízení, řádně odůvodnit. V tomto směru žalobci odkazují na nález Ústavního soudu ČR z datum sp. zn. III. ÚS 593/17 a nález Ústavního soudu ČR z datum sp. zn. I. ÚS 1869/2015. Nedostatečným odůvodněním výroku o náhradě nákladů řízení došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobcům je známo, že v obdobných sporech je přiznávána náhrada nákladů vycházející z hodnoty vydaných náhradních pozemků, pakliže jsou oprávněné osoby ve svých žalobních návrzích úspěšné. Žalobci poukazují na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.7.2020, č.j. 8 Co 348/2020-190. Žalobci jsou přesvědčeni, že soud prvního stupně v posuzované věci pochybil, pokud při stanovení tarifní hodnoty sporu vycházel z výše restitučních nároků a nikoliv z hodnoty vydaných pozemků. Žalobci tedy navrhli, aby odvoláním napadený výrok o nákladech řízení byl změněn a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení, částka částka.

10. Žalovaný podal odvolání ve věci samé s výjimkou zamítavého výroku. Namítá, že žalobci zahájili řízení o převod náhradních pozemků v době, kdy byl u nevydaných pozemků z rozhodnutí žalované ze dne datum zapsáno duplicitní vlastnictví s jiným subjektem. Dle žalovaného tak nebyl prostor pro vydání vlastního rozhodnutí o vydání či nevydání předmětných pozemků, za něž by měla být poskytnuta náhrada. Navíc z podkladů ve správním spise vyplývá, že pozemky byly vyvlastněny za náhradu, která byla vyplacena v roce 1957. Žalovaná se tak nemohla dopustit liknavého a svévolného jednání vůči subjektu, který byl v příslušné evidenci zapsán jako vlastník. Žalobce měl vyřešit duplicitní vlastnictví a teprve potom mělo být vydáno správní rozhodnutí. Žalobce se dovolává toho, že stát ani po 25 letech neuspokojil restituční nárok. Žádný restituční nárok však neexistoval. Duplicitní vlastnictví nemohla za žalobce řešit žalovaná. Soud měl zkoumat správnost správního rozhodnutí jako předběžnou otázku. Nemůže jít o liknavost či svévoli na straně žalovaného. Žalobce začal řešit záležitost duplicitního vlastnictví až v závěru soudního řízení, když na duplicitní zápis upozornil žalovaný. Pokud by tak neučinil, zřejmě by to neřešil vůbec. Zápis o duplicitním vlastnictví byl odstraněn až po vydání rozsudku. Liknavost a svévoli lze namítat až po vydání vlastního správního rozhodnutí, tedy od roku 2017, nikoliv od roku 1992. Žalovaný se nemohl dopustit liknavosti a svévole i s přihlédnutím k tomu, že správní rozhodnutí nebylo vydáno správně. Žalobce požádal o vydání pozemků v roce 1992, v roce 2012 byl nárok částečně zamítnut, protože žalobci byli v evidenci zapsáni jako vlastníci pozemků a s některými pozemky nakládali a převedli je kupní smlouvu v roce 2001 na hlavní město Praha. Šlo o pozemky pp. číslo v k.ú. Vršovice. Pokud žalobci mají za to, že pozemky měly být oceněny jako stavební, žalovaná upozorňuje na to, že pouhé vyvlastnění pozemků za účelem výstavby není důvodem pro ocenění pozemků jako stavebních. Je pravda, že pozemky nebyly vydány proto, že po roce 1991 se na pozemcích nacházela zástavba a zeleň. Ta však nevznikla bezprostředně po vyvlastnění. Ne všechny pozemky byly zastavěny a navíc ze správního spisu nepřímo vyplývá, že pozemky byly vyvlastněny za náhradu, která byla skutečně vyplacena v roce 1957. Žalobci se na zhodnocení pozemků nepodíleli. Stát se zavázal zmírnit některé majetkové křivdy a není správné, aby určitá skupina restituentů měla jiné postavení a obohacovala se na úkor státu a ostatních restituentů. Žalovaný má za to, že soud neposoudil všechny důkazy a souvislosti správně a došel tak k nesprávnému závěru o existenci a výši nároků žalobců a liknavosti a svévoli žalovaného a k závěru o právu žalobců na převod náhradních pozemků. Žalovaný proto navrhl, aby odvoláním napadený výrok o nahrazení projevu vůle žalovaného byl změněn a žaloba byla zamítnuta, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

11. Žalobci se k podanému odvolání žalovaného vyjádřili tak, že výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé považují za věcně správný a navrhli jeho potvrzení. Pokud jde o duplicitní zápis vlastnictví, žalovaný zpochybňuje vlastní rozhodnutí, které ve věci restitučního nároku vydal. Pokud měl žalovaný pochybnosti o správnosti svého vlastního rozhodnutí, měl využít příslušné opravné, resp. revizní prostředky podle správního řádu, popř. soudního řádu správního. To neučinil a subjektivní a objektivní lhůty pro takový postup uplynuly. Svou vlastní chybou zdůvodňuje nepřípustnost žaloby v nyní projednávané věci, jde o zřejmý alibismus. Žalovaným předložené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016 svědčí v neprospěch žalovaného. Není pravda, že otázka duplicitního zápisu vlastnictví nevydaných pozemků byla vyřešena až po vydání rozhodnutí soudu. V době vyhlášení rozhodnutí žalobci disponovali platným souhlasným prohlášením ve smyslu § 66 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, které předložili na posledním jednání v nyní projednávané věci. Soud toto prohlášení považoval za dostačující. S touto námitkou se zevrubně vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o vyplacení náhrady za vyvlastněné pozemky, byl to opět sám žalovaný, který ve svém vlastním rozhodnutí číslo jednací ze dne 23.6.2017 deklaroval, že vyplacení této náhrady nebylo jednoznačně prokázáno. Žalovaný tak uvádí zavádějící skutečnosti o vyplacení náhrady v roce 1957 a v podaném odvolání sám vyjadřuje jistou míru nejistoty ohledně vyplacení náhrad za nevydané pozemky. Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobců, žalovaný nadále oceňuje restituční nárok žalobců v nesprávné výši s tím, že účel vyvlastnění pozemků není směrodatný pro jejich ocenění jako pozemků stavebních. Tento závěr žalovaného je v příkrém rozporu s četnou a stále aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.10.2013 sp. zn. 28 Cdo 1816/2018 či rozsudek Nejvyššího soudu z 3.6.2015 sp. zn. 28 Cdo 4678/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 20.9.2016 sp. zn. 28 Cdo 4401/2015 a z 21.6.2016 sp. zn. 28 Cdo 155/2016, z nichž cituje. Žalovaný v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a ustáleným právním posouzením předmětné otázky konstruuje pochybení soudu prvního stupně. V posuzované věci byly naplněny znaky liknavého a svévolného jednání žalovaného vůči žalobcům. Žalovaný je v dlouhodobém prodlení při vypořádání restitučních nároků žalobců, kdy ani po téměř 30 letech od vznesení nároku není restituční nárok vypořádán. Nároky vzniklé podle zák. č. 229/91 Sb., o půdě, mají prioritu a jako s takovými s nimi měl žalovaný zacházet, tj. bez zbytečných průtahů je vypořádat. Nesprávné provedení ocenění restitučních nároků žalobcům znemožnilo účast ve veřejných nabídkách. Takový postup žalovaného žalobcům ztěžoval uspokojení nároku zákonem předpokládaným postupem, žalobci v tomto směru odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ČR z 21.6.2016 sp. zn. 28 Cdo 155/2016, z 10.5.2017 sp. zn. 28 Cdo 837/2018 nebo z 3.8.2015 sp. zn. 28 Cdo 1117/2015. Dále zde byla nedostatečná kvalita i kvantita vyhlašovaných veřejných nabídek, žalovaný neprovádí dostatečnou lustraci převoduschopných pozemků, ačkoliv má k tomu početný administrativní aparát. Nedostatečnost veřejných nabídek byla žalobci prokázána provedenými důkazy. Žalobci v tomto směru poukazují na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3169/07 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/2016, v jehož závěrech se uvádí, že je obecně známou skutečností, že v současné situaci stát nemá náhradní pozemky v potřebném množství a odpovídající kvalitě, aby mohl plně saturovat množství dosud neuspokojených restitučních nároků fyzických osob. Otázkou upřednostňování převodu státní půdy na jiné osoby než osoby oprávněné se zabýval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/2002. Takový postup je třeba považovat za liknavý či svévolný, jak dovozuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.

12. Odvolací soud zjistil, že přípustná odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými podle § 201 a § 202 o.s.ř., v zákonem stanovené lhůtě podle § 204 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že žádné z podaných odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která pokládá za úplná a správná, správné jsou i právní závěry soudu prvního stupně.

14. Odvolací námitka žalovaného o tom, že za vyvlastněné pozemky byla v roce 1957 vyplacena právním předchůdcům žalobců náhrada, je odvolacím soudem hodnocena jako tvrzení v odvolacím řízení nepřípustné ve smyslu § 205a o.s.ř. Toto tvrzení v řízení před soudem prvního stupně nezaznělo, poprvé se objevuje až v podaném odvolání, přičemž odvolatel byl řádně poučen minimálně podle § 119a odst. 1 o.s.ř. před skončením jednání o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí soud prvního stupně rozhodnutí. Později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou pak odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. To vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne datum, při němž bylo vyhlášeno rozhodnutí v této věci.

15. Listina předložená žalovaným v odvolacím řízení k doložení tvrzení o vyplacení náhrady za vyvlastnění pozemku pochází navíc z datum, tedy z doby před vyhlášením odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně i z doby před vydáním správního rozhodnutí o restitučním nároku žalobců, tedy rozhodnutí Státního pozemkového úřadu z 23.6.2017, číslo jednací. Tímto rozhodnutím byli žalobci označeni jako oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, bylo rozhodnuto, že nejsou vlastníky části parcely číslo dle PK o výměře výměra v katastrálním území Vršovice, obec Praha a bylo současně rozhodnuto, že za nevydané nemovitosti přísluší oprávněným osobám náhrada podle zákona dle jejich ideálních podílů.

16. Podle § 135 odst. 2 o.s.ř. je soud vázán vydaným rozhodnutím správního orgánu a z tohoto rozhodnutí vychází. Soud tedy právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny správním rozhodnutím, nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, ani jako otázku předběžnou. Závěr soudu prvního stupně v tomto směru je tedy věcně správný a přiléhavý je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, který tuto problematiku shodně řeší. Existence restitučního nároku žalobců tak nemůže být zpochybněna ani odvolací námitkou žalovaného o duplicitním zápisu vlastnického práva žalobců a hlavního města Prahy. Duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí byl veden od roku 2006 a jak správně dovozuje soud prvního stupně, byl znám Státnímu pozemkovému úřadu již při vydání rozhodnutí ze dne 23.6.2017, číslo jednací. Tato skutečnost je zmiňována konečně i v odůvodnění správního rozhodnutí. Navíc žalobci společně s hlavním městem Prahou učinili souhlasné prohlášení dne 26.6.2020, tedy před rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž deklarovali, že dotčené pozemky v k.ú. Vršovice připadly do výlučného a nezpochybnitelného vlastnictví hlavního města Prahy. Soud prvního stupně tedy správně u vlastnictví hlavního města Prahy k uvedeným pozemkům ke dni svého rozhodnutí nepochyboval. Okamžik zápisu tohoto prohlášení do katastru nemovitostí není z hlediska úvah o existenci restitučního nároku žalobců významný.

17. Není důvodná odvolací námitka žalovaného o tom, že by liknavost a svévoli bylo lze namítat až po vydání vlastního správního rozhodnutí, v posuzované věci od roku 2017, nikoliv od roku 1992 či 1996, kdy byl uplatněn restituční nárok právními předchůdci žalobců. Tato námitka žalovaného je zcela účelová. K uspokojení nároku žalobců ani k rozhodnutí o něm nedošlo v době významně přesahující 20 let. Nevydáním správního rozhodnutí žalovaný žalobcům či jejich právním předchůdcům znemožnil uplatnění nároku u soudu před rokem 2017. Již tato samotná skutečnost svědčí o liknavém postupu žalovaného. O liknavosti a svévoli žalovaného svědčí i námitky vznášené v tomto řízení ke správnosti vlastního správního rozhodnutí, kterým byl založen restituční nárok žalobců. Nyní namítané skutečnosti byly přitom správnímu orgánu známy již v době vydání správního rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 23.6.2017, číslo jednací. Při liknavém postupu žalovaného není třeba důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkového fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Liknavost a svévoli postupu žalovaného lze shledat i v okolnosti, že žalovaný odmítá přecenit restituční nárok žalobců na výši odpovídající charakteru pozemků v době jejich přechodu na stát. Žalovaný tak z neospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku žalobců zákonem předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6.2016 sp. zn. 28 Cdo 155/2016 či sp. zn. 28 Cdo 837/2018 z 10.5.2017). Žaloba byla podána důvodně.

18. Problematikou oceňování pozemku, který byl v evidenci veden jako zemědělský, avšak již v okamžiku přechodu na stát byl určen k zastavění, se Nejvyšší soud zabýval ve své dřívější četné rozhodovací praxi a kloní se k názoru, že v takovém případě je zapotřebí oprávněnému subjektu poskytnout náhradu za pozemek stavební (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2014 sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 a ze 3.4.2014 sp. zn. 28 Cdo 444/2014 či usnesení z 31.5.2016 sp. zn. 28 Cdo 1949/2016). V posuzované věci soud prvního stupně ani odvolací soud nemá pochyb o tom, že nevydaný pozemek měl být pro účely uspokojení restitučního nároku žalobců oceněn jako pozemek stavební, neboť již z rozhodnutí o vyvlastnění pozemku PK č. katastrální číslo v k.ú. obec je zřejmé, že Odbor výstavby Rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy požádal o vyvlastnění tohoto pozemku (kromě jiných) ke stavbě ulice číslo mezi ulicemi anonymizována tři slova a země, tedy ke stavbě bytových jednotek a ke zřízení vnitroblokové zeleně. Odvolací námitky žalovaného jsou zcela nedůvodné a v rozporu s uváděnou judikaturou, která je žalovanému dobře známa. Jde zjevně o námitky účelové. Mezi faktory podstatnými pro úsudek, zda se v určité situaci jednalo o stavební pozemky, má sice zpravidla značný význam existence územně plánovací dokumentace, která v posuzované věci doložena nebyla, je však třeba zohlednit veškeré relevantní okolnosti a neulpívat rigidně na vydání územního rozhodnutí či jeho doložení, když charakter vyvlastňovaných pozemků je ze samotného vyvlastňovacího rozhodnutí jednoznačně patrný. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na věcně správné úvahy soudu prvního stupně v tomto směru. O správné výši restitučního nároku žalobců v částce částka na základě ocenění – znaleckého posudku titul. jméno příjmení číslo rok ze dne datum nemá odvolací soud pochybnosti, stejně jako soud prvního stupně. V přepočtu tohoto souhrnného nároku na jednotlivé podíly žalobců činí restituční nárok žalobce a) částka, žalobkyně b) částka, žalobce c) částka a žalobkyně d) částka, jak správně dovodil soud prvního stupně. Žalovaný konečně žádné odvolací námitky v tomto směru ani nevznáší.

19. Nedůvodně žalovaný namítá, že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka ve smyslu usnesení NS ČR ze dne 1.9.2015, č.j. 28 Cdo 1227/2015 a dalších. O takovou situaci v posuzované věci však nejde. Tato judikatura míří na situace, kdy k zastavění pozemku došlo po přechodu na stát, ač nebyl v době přechodu určen k zastavění. Pakliže pozemek měl již v okamžiku odnětí povahu pozemku stavebního, popřípadě byl za tímto účelem vykupován či vyvlastňován, je za něj nutno podle § 28a zákona o půdě poskytnout náhradu jako za pozemek určený na stavbu podle § 14 odst. L vyhl. č. 182/1998 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., byť by byly v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské ve smyslu judikatury citované shora.

20. Žalovaný nevznáší ani námitky, pokud jde o převoditelnost konkrétních pozemků, ohledně nichž bylo žalobě vyhověno, tedy pozemku parc. číslo v k.ú. Údolí u Nových Hradů a parc. č. rok v k.ú. Rychnov u Nových Hradů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, ve shodě s účastníky, že v případě konkrétních vydávaných pozemků nebyla shledána žádná překážka v převoditelnosti podle § 6 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu. Cena pozemků byla stanovena znaleckým posudkem titul. jméno příjmení č. rok číslo rok v částce částka a částka, celkem částka. V této částce byl tedy restituční nárok žalobců uspokojen. Podrobné závěry soudu prvního stupně v tomto směru jsou tedy věcně správné a odvolací soud na ně rovněž plně odkazuje.

21. Žádnou z odvolacích námitek žalovaného ve vztahu k výroku v odstavci I., o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu pozemků, tedy odvolací soud neshledává za důvodnou, rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolací soud jej proto potvrdil podle § 219 o.s.ř.

22. Jako věcně správný byl podle téhož ustanovení občanského soudního řádu potvrzen o výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. S odvoláním žalobců do výroku o nákladech řízení lze souhlasit pouze potud, že soud prvního stupně nesprávně vycházel při určení tarifní hodnoty sporu z výše restitučního nároku jednotlivých žalobců. Namístě bylo vycházet ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. z výše přisouzeného nároku, tedy z částky částka. Toto pochybení však nemá z hlediska věcné správnosti výroku o nákladech řízení podstatný význam, neboť podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu činí i při této tarifní hodnotě odměna za jeden úkon právní služby v případě uplatněného nároku žalobce a) částka, žalobkyně b) částka, žalobce c) částka a žalobkyně d) částka, jak dovodil soud prvního stupně. Ke změně hodnoty úkonu právní služby změna výše tarifní hodnoty sporu nijak nepřispěla. Žalobci pak v tomto řízení nemají postavení nerozlučných společníků, ale společníků samostatných. Soud prvního stupně proto správně při stanovení odměny za úkon právní služby vycházel z podílů žalobců na celkové výši přisouzeného nároku (žalobce a/ 1/3, žalovaná b/ 1/6, žalobce c/ 1/3 a žalovaná d/ 1/6). Součet odměn náležících žalobcům za jeden úkon právní služby tedy představuje částku částka, jak správně dovodil soud prvního stupně. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že zástupce žalobců učinil v řízení celkem 11 úkonů právní služby v plné výši podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu a 2 úkony právní služby v poloviční sazbě podle § 11 odst. 2 písm. a) a c) advokátního tarifu a správně dovodil, že na odměně advokáta žalobcům náleží částka částka. Úkony právní služby nebyly podaným odvoláním žalobců ani zpochybněny. Rovněž není pochyb o tom, že za celkem 13 úkonů právní služby žalobcům náleží režijní paušály po částka, celkem částka podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále žalobcům náleží náhrada cestovného částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a specifikace. Žalobcům rovněž náleží náhrada za ztrátu času podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za 8 půlhodin strávených na cestě ke 4 jednáním soudu prvního stupně po částka. Zástupce žalobců je plátcem DPH, jak doložil, a žalobcům tedy náleží i 21 % DPH z odměn a náhrad, celkem částka částka. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení je tedy věcně správné. Soud správně rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., nikoliv podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V době podání žaloby žalobci nevěděli, které z požadovaných pozemků budou způsobilé vydání a jaká bude jejich hodnota. Otázka částečného zpětvzetí žaloby a částečného zamítnutí žaloby není tak významná. Významná je skutečnost, že restituční nárok žalobců byl z podstatné části uspokojen.

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobcům náleží odměna advokáta za dva a půl úkonu právní služby (odvolání do nákladů řízení, vyjádření k podanému odvolání protistrany, účast při odvolacím jednání) po částka, částka, paušální náhrada za 3 úkony právní služby po částka, tj. částka a náhrada cestovného a za ztrátu času, celkem částka podle specifikace. Včetně 21 % DPH za odvolací řízení žalobcům náleží celkem částka, a to žalobci a) částka, žalobkyni b) částka, žalobci c) částka a žalobkyni d) částka Tyto částky je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám jejich právního zástupce v zákonné třídenní lhůtě. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.